Sousedé se ušklíbali, když domovník Karel Novotný začal krmit toulavou kočku před vchodem. Ona si ale každý den lehala ke dveřím číslo dvanáct. Nikdo nepřemýšlel proč.
Karel zametal dvůr od šesti ráno, jako vždycky. Koště škrábalo po mokrém asfaltu a ten zvuk už dávno sloužil jako budík pro první tři patra. Listí páchlo kysele, i když byl duben.
Kočka seděla na spodním schodu vchodu.
Tříbarevná, vyzáblá. Srst se jí chuchvalcovitě plstnatěla na bocích a žebra prosvítala i z dálky. Dívala se na Karla zelenýma očima a otevírala tlamu beze zvuku, jako by mňoukala, ale někdo jí vypnul zvuk na nulu.
Zastavil se a opřel koště o zeď. Dřepnul si, cítil, jak mu v ranním chladu křupou kolena.
– A odkud ses tu vzala?
Zelené oči zamrkaly. Tlama se znovu otevřela a zavřela, ani hlásku.
Příští ráno seděla na stejném místě. Za den taky. Karel přinesl z domácnosti hliníkovou misku a zbytky včerejšího kuřete. Kočka jedla pomalu, přitiskla uši, jako by čekala na zradu. A po jídle neodešla.
Vyšplhala po schodech a lehla si ke dveřím dvanáctého bytu. Právě dvanáctého, ne třináctého, ne desátého.
Třetí den si Karel té zvyklosti všiml. Pátý den přestal považovat shodu okolností za náhodu.
Marta ze čtvrtého patra vyšla v pondělí s igelitkou a zastavila se, zírala na misku u schodů.
– Karle Novotný, vy jí tady udělali restauraci?
– Krmím, – pokrčil rameny a pokračoval v zametání.
Marta nepřestávala.
– No vida, začíná to. Blechy, špína, chlupy všude. Novákovi ve třetím mají malé dítě, napadlo vás to?
Mluvila hlasitě, sebevědomě, a sladký parfém přebíjel i vůni vlhkého asfaltu. Červené nehty se mihly, když si přendala igelitku do druhé ruky.
Pepa z druhého patra kouřil u stříšky v teplákách. Ušklíbl se skrz kouř.
– Novotný, ty jseš fakt kočičí mág. Co, ona ti ještě poradí losová čísla?
Karel mlčel. Pak řekl tiše, k nikomu konkrétnímu:
– Tahle kočka nepřišla náhodou.
Marta odfrkla. Pepa se nadechl a pomalu vydechl, koukal někam mimo.
– Filozof, – hodil a zmizel nahoře.
Koště šustilo dál. Kočka ležela u dveří dvanáctého bytu, podložila si tenké tlapky a nespouštěla z prahu oči. Mlčela.
Božena Kovářová z dvanáctého bydlela sama. Bylo jí přes sedmdesát, přesně to nikdo nevěděl, protože neslavila narozeniny a nezvala hosty. Malá, suchá, vždycky v modrém šátku a starém šedém kabátě.
Dřív chodívala každé ráno na chleba. Karel vídával, jak se oběma rukama drží zábradlí a dává nohu na schod opatrně, jako by zkoušela led. Vracívala se s rohlíkem v sáčku a s mlékem. Někdy kývla, někdy prošla mlčky.
Pokusil se vzpomenout, kdy ji viděl naposled. Před dvěma dny. Nebo víc.
Po smrti ženy Karel často nachytal sám sebe, jak poslouchá u cizích dveří. Čtyři roky ten zvyk.
V druhém patře postál u dveří. Barva dole oloupaná až na dřevo. Za dveřmi ticho.
Kočka seděla u jeho nohou a koukala na dveře bez mrknutí.
Ve středu narazil na Martu na schodech.
– Viděla jste naposled paní Kovářovou?
– Koho? A, z dvanáctky, – Marta si upravila vlasy. – Ne. Pořád je u sebe, samotářka. Třeba někam odjela.
– Nemá příbuzné.
– No právě, – Marta rozhodila rukama. – Tak prostě nevychází. Ještě je zima.
Venku bylo čtrnáct nad nulou. Karel se nehádal. Martiny podpatky ťukaly dolů a vůně parfému se v chodbě rozptýlila, jako by nebyla.
Vrátil se ke dveřím. Sehnul se, přiložil ucho ke škvíře. Nic. Anebo skoro nic.
Kočka dala hlas. Poprvé za celou dobu. Tiše, chraptivě, jako by hrdlo zapomnělo, jak se to dělá, ale zkusilo to. Slabé „mňau“, spíš jako výdech.
Karel si dřepnul a přejel dlaní po jejím hřbetu. Žebra pod srstí se dala počítat jedno po druhém, jako dráty starého plotu.
Kočka neodtrhla oči od klíčové dírky.
Bouchal ráno i večer a během dne. Nikdo neotvíral.
Pepa kouřil na odpočívadle a pozoroval.
– Novotný, vážně. Nech si to líbit. Staří někdy nechtějí mluvit a hotovo. Moje babka se jednou na měsíc zamkla, koukala na seriál.
– Paní Kovářová nemá televizi.
Pepa zmlknul, mumlal něco neslyšného a zmizel za svými dveřmi.
Příští den Karel vytíral přízemí, když seshora přišel zvuk. Ne mňoukání.
Mokrý hadr mu vypadl z prstů a plácl na schod.
Vyběhl nahoru, dva schody najednou.
Kočka stála u dveří dvanáctého bytu.
Ve třináctém cvakl zámek, vykoukla sousedka.
– Co se děje?
– Zavolejte rychlou, – řekl Karel klidně, bez pauzy. – A hasiče. Dveře se budou muset otevřít.
– Cože, to nejde jen tak…
– Volejte. Teď.
Měl ruce mokré od hadru. Utřel si je o bundu, záplata na lokti zmokla.
Zámek otevřeli za dvacet minut. Dveře povolily se suchým skřípěním a těžký, vydýchaný vzduch se vyvalil na chodbu. Karel vstoupil první.
Božena Kovářová ležela na podlaze v chodbě, mezi kuchyní a pokojem. Pantofle z levé nohy stála u zídky rovně, jako by ji tam někdo schválně postavil. Vedle zaschly střepy sklenice a na linoleu zůstal bělavý flek od vody, která už stačila vyschnout.
Telefon stál na nočním stolku v pokoji. Metr a půl od natažené ruky. Metr a půl bylo příliš daleko.
Doktoři později řeknou: zlomený krček stehenní kosti, dehydratace. Ještě den a mohli nestihnout.
Když ji nesli dolů na nosítkách, Božena Kovářová byla při vědomí. Seschlé rty, zakalené oči, šedivý obličej. Ale nedívala se na doktory ani na sousedy u zábradlí.
Dívala se na kočku, která zase mlčela na spodním schodu. Tlama pootevřená. Žádný zvuk.
Prsty na dece se pohnuly, sotva znatelně.
– Karle, – zašeptala. – Nakrmte ji. Prosím.
Hrdlo se mu sevřelo, jen kývl.
Dveře sanitky se zabouchly, maják zbarvil dvůr do modra a odjel. Marta stála stranou, dlaň na ústech. Pepa seděl na lavičce, lokty opřené o kolena.
Ráno Karel vyšel na dvůr v šest, jako vždycky.
Miska u vchodu byla plná. Vedle stála druhá miska, zelená, plastová, očividně z něčí kuchyně. V ní byla čistá voda.
Zvedl oči k tmavým oknům. Ani jedno nesvítilo. Ale v pátém patře zaskřípala větrací okénko.
Koště šustilo po asfaltu jako obvykle. Za deset minut vyšla Marta. Bez make-upu, v bundě přes noční košili. Zastavila se na schodech a strnula, koukala na kočku, která jedla z misky.
Postála. Sehnula se a přejela dlaní po chundelatém hřbetě. Rychle, skoro kradmo.
A šla k popelnicím, ani se neohlédla.
Pepa sešel později s kostkovanou dekou srolovanou do ruličky.
– Novotný, – odkašlal si. – Tady. Kdyby jí v noci… no, byla zima. Stará, ale vypral jsem ji.
Položil na schod a odešel, nečekal na odpověď. Karel narovnal deku na schodu. Kočka očichala látku, podupala tlapkami, schoulila se do klubíčka a zavřela oči.
Na dvoře vonělo mokré listí a ještě něco.
Miska stála u vchodu s krmením. A nikdo se už nesmál.