Tati, jak jsi to mohl udělat mámě?!
Karolína se svou kamarádkou Aničkou prochází parkem, když si všimnou muže a ženy. Objímají se a on jí něco šeptá do ucha. Žena se šťastně usmívá. Karolína na ně hledí široce rozevřenýma očima a nemůže odtrhnout pohled.
Karolíno, co se děje? Karolíno! podiví se Anička.
Nic. Pojďme dál, řekne Karolína najednou.
Dívky se rozloučí. Karolína jde domů a pořád má pocit, že se jí všechno jen zdá.
Tati, jak jsi mohl mámě něco takového udělat?! nevěří svým očím.
Karolína s Aničkou skončily hodinu. Nechtěly se hned vracet domů, a tak Karolína navrhne:
Aničko, půjdeme se projít do parku?
Jasně, než se setmí! souhlasí kamarádka.
Park vlastně není po cestě, ale proč si neudělat procházku?
Procházejí se alejí a sledují ostatní šťastné páry. Nikdo si jich nevšímá.
Zahnou na vedlejší stezku a tam uvidí muže s ženou. Stojí u stromu, objímají se a muž něco špitá ženě do ucha. Ta se na něj šťastně usmívá.
I když je muž otočený zády, je zřejmé, že už není nejmladší.
Anička jim nevěnuje pozornost, ale všimne si, že Karolína na ně upřeně zírá.
Karolíno, co je ti?
Ale nic… Pojďme, rychle řekne Karolína a pokračuje v chůzi.
Opouštějí park. Karolína jde celou cestu mlčky a je zamyšlená. Dívky se rozloučí a každá jde domů.
Karolína kráčí pomalu k jejich paneláku, hlavu sklopenou, a v hlavě se jí odehrává stále dokola to, co viděla.
Před očima stále vidí šťastný obličej té ženy u stromu a otce, který nevnímá nic kolem sebe. Ani svoji dceru.
Tati, jak jsi mohl? Vždyť jsem tě měla za vzor, byl jsi můj hrdina. A ty máš milenku? Nikdy bych tomu nevěřila, kdybych tě neviděla na vlastní oči! honí se jí hlavou.
Přichází domů pozdě.
Pojď večeřet, zavolá podrážděně maminka. Na tebe a tátu se člověk nedočká.
Hned, jen si umyju ruce, odpoví Karolína, rozpačitě.
Zůstává dlouho ve vaně. Když vyjde ven, táta ještě pořád není doma. Karolína se navečeří a zamíří do svého pokoje.
Sedne si k počítači, ale myšlenky se vracejí pořád zpět k tomu, co viděla v parku. Nechce tomu věřit.
Tohle je můj táta. Vážně je v dospělém světě lež a zrada něco normálního? Copak mu u nás doma něco chybí? Opravdu by nás s mámou kvůli ní opustil…? v hlavě jí svitne nápad.
Ta jeho milenka snad ani netuší o mém existenci. Jestli si myslí, že jí tátu nechám, je na omylu…
Z předsíně uslyší zvuk klíčů a táta vstoupí do bytu:
Promiň, lásko! Dnes byl děsný den, ozve se jeho hlas.
Těžké dny mívaly dřív jen na konci měsíce, utrousí mamka a schyluje se ke hádce, teď máš těžké dny pořád.
Zuzano, prostě to teď mám takhle…
Jako vždy zamíří táta do Karolínina pokoje, chce ji políbit na uvítanou, ale dcera ho odstrčí.
Běž, nebo ti úplně vystydne večeře!
Co se děje, Karolíno?
Nic. A u tebe všechno v pořádku?
Táta na ni upřeně pohlédne, něco chce říct, ale jen zamíří do kuchyně.
Karolína celý večer z pokoje nevychází. V hlavě spřádá plán, jak si tátu vzít zpátky. S tímto plánem v hlavě usne.
A s ním se i ráno probouzí, když slyší hlas rodičů:
Petře, kam jdeš?
Do práce, musím nutně něco zařídit.
Vždyť je sobota. Mohl bys být doma s námi!
Nebudu dlouho. Vrátím se kolem oběda a něco podnikneme.
Karolína vyjde z pokoje, předstírá zívnutí.
Kam jdeš? ptá se máma.
Mami, mám doučování. Jdu pozdě.
No to je hezké, pořád něco mají… zlobí se maminka.
Karolína zmizí v koupelně. Když se vrátí, táta už je oblečený v předsíni.
Doprovodím tě na tramvaj, Karolíno!
Aspoň si dej kávu, Karolíno, připravila jsem ti, přijde máma s hrnkem.
Napij se, já počkám, zavtipkuje táta, usmívá se, jako by něco tušil.
Karolína rychle vypije kávu a v předsíni zavolá: Jdeme, tati!
Jdou několik minut mlčky, pak táta promluví první:
Karolíno, zlobíš se na mě?
Ne, tati. Asi mám blbé období… Mám tě moc ráda, tati!
Já tebe taky, holčičko.
Ze všeho nejvíc na světě?
Táta se zarazí, znejistí, ale pak řekne:
Ze všeho nejvíc!
Krátce se usmějí, pohledům se ale oba spíš vyhýbají.
Tak tati, tady už musím. Přijdeš na oběd? Sliboval jsi, že dnes budeme spolu.
Karolína zamíří ke škole, pak se schová za rohem. Sleduje, kam táta půjde. Doufá, že do práce místo toho se vydá přesně opačným směrem.
Jde za ním bez povšimnutí. Táta se ani jednou neohlédne. Když dorazí k malému činžáku, postaví se ke stromu, vytáhne mobil a telefonuje.
Po chvíli vyjde žena. Karolína se zarazí: To je ona. Vážně je pro tátu důležitější než my?
Žena k tátovi přiběhne, políbí ho, jdou dál ruku v ruce.
Okolí je pusté, zamíří spolu do blízkého parčíku, posadí se a dlouho spolu rozmlouvají. Karolína je sleduje zpovzdálí. Mluví vážně, pak se obejmou, políbí.
Karolínu přepadne smutek i vztek. Pak se zvednou a vrací se zpět ke vchodu. Rozloučí se dalším polibkem a táta odchází pryč.
Karolína stojí opodál a přemýšlí, co udělat. Počká, až tátova přítelkyně vyjde znovu tentokrát s pytlem odpadků k popelnicím. Karolína k ní bez zaváhání zamíří.
Dobrý den! postaví se jí do cesty.
Dobrý den…? žena se zarazí. Co potřebujete?
Poslouchejte. Pokud se s Petrem ještě někdy setkáte, užijete si!
Kdo jste? nechápe žena.
Snad vám to došlo!
Co chcete? podiví se znovu.
Myslím, že jsem to řekla jasně. Vytáhněte telefon!
Tady je, řekne žena.
Vytočte jeho číslo. Řekněte mu, že už za vámi nesmí chodit. Jsem jeho dcera a máma ho miluje!
Žena vytočí číslo, Karolína slyší tátův hlas:
Markéto, co je?
Petře, musíme přestat. Byla to chyba.
Proč?
Nemá to smysl. Máš rodinu, a já stejně odjíždím po škole z Prahy.
Markéto, kdybych… Karolína slyší, že tátovi se zlomil hlas.
Prostě už nevolej ani nechoď!
Dobře, Markéto! Sbohem!
Když se Karolína vrací domů, rodiče spolu obědvají a v klidu si povídají.
Ty máš ale dobrou náladu, prohodí máma a vstává od stolu, dáš si k jídlu?
Jasně!
Karolíno, proč jsi dnes tak usměvavá? diví se táta.
Tati, máš mě rád? odpoví otázkou dcerka.
Mám!
A mámu?
Nastane krátké ticho, pak rozhodné: Samozřejmě, že mám rád i tvoji mámu!
Vážně vás oba miluju! radostně opakuje tatínek.
