Hele, musím ti něco povyprávět, co se stalo na chatě v Ouběnicích taková malá vesnička u Benešova, znáš to. Jela jsem za naší Julčou, ona si tam koupila chatu s manželem Vaškem, abych jí pomohla s okurkami, protože vždycky dělá šíleně moc zavařenin a potřebovala sůl.
No, tak šla k sousedce, protože sůl prostě došla. Otevřel jí Vašek její Vašek! V trenkách a vytahaném nátělníku, víš jak Děla na něj oči:
Vašku?! vykoktala jenom.
On zblednul, pak úplně zčervenal, pak zase zblednul. Julčo… já ti to vysvětlím
A za ním vynořila se sousedka Květuna, vdova z vedlejší chalupy, co žije sama už věky. Oblíkla si jenom župan, a bylo jasný, že pod ním není vůbec nic.
Vašku, kdo tam je? volala zevnitř a pak vidí Julču. A bylo.
Všichni tři na sebe civěli, nikdo ani slovo. Julča to v sobě dusit nemohla, otočila se a šla k vrátnici spíš to byl skoro útěk.
Julčo! Počkej! volal za ní Vašek a úplně zapomněl, že je víceméně polonahý.
Celá ta naše chatařská ulice, těch dvanáct parcel, se seběhla ven, jak když přijede cirkus.
No tohle! komentoval soused zleva, Milan, a bylo jasné, že večerní program máme všichni. Vašek Pelc, předseda chatařského spolku a hned za ženou v trenkách po návsi.
Julča se zamkla doma, Vašek bušil na dveře:
Otevři, Julčo! Prosím, nech mě to vysvětlit!
Jak dlouho? křičela přes dveře.
Cože?
Jak dlouho to s ní táhneš?
Ticho. Nakonec povídá úplně potichu:
Osmnáct let.
Julča sjela podél dveří na zem. Osmnáct let. Jejich mladšímu synovi, Lukášovi, je zrovna těch osmnáct.
Za chvíli vrzla branka a přišla Květuna. Už česaná a v šatech.
Julčo, musíme si promluvit.
Vypadni, přetvářko! vyletěla na ni Julča.
Prosím tě, jsme dospělý. Nech si hysterii.
Julča se zvedla, šla ven, sedla si na zápraží. Květuna se posadila vedle. Vašek nervózně přešlapoval.
Jak se to mohlo táhnout osmnáct let? ptala se Julča sotva slyšitelně.
Květuna začala: Pamatuješ, jak tě bolela záda? Ta nemocnice? Byla jsi tam dva měsíce
Jo, to si pamatuje. Operace, dlouhé léčení. Vašek tenkrát sušil okurky, rajčata mu shnila, nevěděla, jak to bez ní přežíval.
Pomáhala jsem mu, říká Květuna. S okurkami, vařením A tak nějak to vyplynulo
A už to jelo, zabručel Vašek.
Osmnáct let! Julča vyskočila. Osmnáct let jsem pro vás byla jen za vola!
Nikoho jsme za vola neměli, postavila se i Květuna. Ty sis žila svoje, my svoje.
Svoje? On je můj manžel! Táta mých dětí!
No, je snad postaráno o děti, dača funguje, ne?
Julča málem jednu vrazila, ale Vašek jí chytil ruku.
Nech toho, Julčo.
Sáhni na mě ještě jednou a budeš litovat!
Vytrhla se, zmizela domů. Před domem už byli všichni. Nic netáhne lidi víc než cizí neštěstí.
Rozejděte se! zasiahl Vašek. Už je po představení!
Nikdo nikam nešel. Diskutovalo se. Libuše ze třetího pozemku křičela, že to dávno věděla, že je už viděla. Její muž Bohouš prohlásil, že si vymýšlí, že je slepá. A ona že vidí až moc!
Večer seděla Julča na verandě, Vašek chodil jak tiger v kleci.
Tak řekni něco, Julčo.
Co mám říct? Rozvod?
Fakt chceš rozvod? Vždyť už nám je oba šedesát!
A to už se šedesát let nevěří a nerozvádí?
Přestaň, vždyť jsme spolu čtyřicet let.
Osmnáct z toho jsi s Květunou.
Žil jsem s tebou! Občas jsem šel k ní
Občas?
No dvakrát týdně.
Dvakrát týdně 18 let, to je teda rutina, ne občas, Vašku!
Sedl si naproti.
Julčo, ale já tě fakt miluju. Jenže Květuna je prostě jiná.
Lepší?
Ne. Jen jiná. S tebou mám domov, děti, povinnosti U ní vypnu, nic neřeším.
Já bych si taky chtěla odpočinout, ale nakládám okurky!
No právě, furt něco děláš! Okurky, rajčata, zavařovačky Já bych si někdy chtěl jen tak posedět, dát si pivko a kecat.
Se mnou nemůžeš mluvit?
S tebou řeším děti, vnoučata, zahradu. S ní mluvíme o životě, o knížkách.
Květuna čte? začala se smát Julča.
Jo, dokonce poezii, klasiku.
Takhle jsem si ty dva nikdy nepředstavovala. Vašek a Hašek.
Tak co teď?
Nevím. Jak ty rozhodneš.
Co ty?
Julčo, je mi 62. Chci už klid.
Ale s kým? Se mnou nebo s ní?
Ticho. Pak: Nemohli byste být obě?
Julča chytla první zásobník okurek, co měla po ruce, a hodila ho po něm. Netrefila se, a zavařovačka rozprskla o zeď.
Vypadni!
Vypadnul. Samozřejmě ke Květuně.
V noci Julča nespala. Přemýšlela. Čtyřicet let spolu, dvě děti, vnoučata, chalupa budovaná společně.
A osmnáct let lží.
Nebo to vlastně nebylo “lež”? On jí nikdy nesliboval věrnost, vždycky byl prostě jen s ní i s Květunou.
Ráno k ní dorazila Zdenka z páté chaty s buchtou.
Julčo, drž se!
Dík.
Chceš, ať mu Milan natluče? On to udělá.
Ne, nejsme děti.
Tak co budeš dělat?
Zatím nic.
Já bych ho hnala!
Hele, a tvůj Milan nechodí občas za Libuškou ze třetí?
Zdenka úplně pozelenala.
Proč myslíš?
Viděla jsem vás v malinách
No probíraly se záhony!
Tak v obětí?
Zdenka odešla a pořádně práskla dveřmi.
Okolo poledne se ukázal Milan.
Julčo, netřeba něco zvorat? Pomoc s něčím?
Ne, dík.
A teda Vašek říkal, že si večer přijde pro věci.
Pro jaký věci? Trenky?
To nevím Prostě si to vyzvedne.
Tak mu to vyřiď.
Milana přešlápl a šel.
Večer opravdu přišel Vašek. Spuštěnou hlavu, v ruce uzlíček s věcma.
Jen si vezmu věci.
Vem si je.
Šel do domu, Julča za ním.
Proč zrovna Květuna? Co je na ní zvláštního?
Zastavil se.
Nevím Je to s ní lehčí.
A se mnou těžký, jo?
Ne. Prostě jen ty vždycky víš, co je správně. Jak nakládat okurky, kdy sadit brambory, kolik dát vnoučatům na svátek. Ona se ptá. Já si připadám potřebný.
Julča si sedla.
Já taky všechno nevím, Vašku.
Chvíli ticho.
Nevím, jak teď žít, když jsi 18 let chodil za Květunou.
Julčo
Nevím, jak koukat dětem do očí. Říkat vnoučatům, proč děda bydlí vedle.
Nic jim neříkej!
Musím. Míša zítra přijede i s manželkou a malým. Co jim řeknu?
Že jsme se pohádali.
Vašek si sednul.
Julčo, nešlo by to hodit za hlavu?
Jak? Květuna je hned za plotem, vidíš ji každý den.
A co nabízíš ty?
Julča přešla k oknu. Květuna za plotem zrovna zalévala okurky, v tom svým županu.
Hele, žij si, kde chceš. Ale vnoučatům to řekneš sám.
Julčo!
A letos si okurky nakládáš sám!
Já to neumím!
Květuna je chytrolínka, ta to zvládne.
Vašek odešel s ranečkem, celá ulice to samozřejmě sledovala.
V noci Julča slyší šramot. Někdo šlape po zahradě. Vylezla ven. Kdo by to byl? Vašek kontroluje rajčata.
Co tady děláš?
Zítra bude vedro, musím otevřít skleník.
Vždyť jsi už pryč!
Ale rajčata jsou moje! Nenechám je uschnout!
Otevřel skleník a vrátil se k plotu.
Druhý den dorazil Míša se svou ženou a dítětem.
Kde je táta?
U sousedky.
Na návštěvě?
Bydlí tam.
Jak prosím?
Julča mu krátce řekla, co se stalo.
Osmnáct let Mami, to už když se narodil Lukáš, už byl s ní?
Vypadá to tak.
Míša došel ke Květuně. Byly slyšet hádky, pak bouchla branka. Vrátil se.
Táta říká, že miluje vás obě.
To máme štěstí.
Možná fakt jo?
A ty bys to dokázal? Milovat dvě naráz?
Já rozhodně ne. Ale já nejsem táta.
Vnouček přiběhl z venku.
Babi, proč děda bydlí u tety Květky?
Pomáhá jí s okurkami, odvětila Julča.
Míša se začal smát: Ty jsi číslo, mami
V noci zase šramot, Vašek polívá záhony.
Už jsi se zbláznil, ne?
Je sucho! Všechno uhne!
Polívej u své nové rodiny!
Květka má svou zahradu!
No, tak polévej tam!
Ale tyhle je škoda!
Julča vzala hadici.
Tak pojď, ať to máme za chvilku za sebou.
Polívali spolu, mlčky. Pak sedli na lavičku.
Vašku, koho máš víc rád?
To je blbá otázka.
Není. Tak koho?
Vašek přemýšlí: Vás obě, ale jinak. S tebou jsem v pohodě, bez tebe bych byl jak bez pravé ruky. S ní je to jako svátek vzácně, ale radostně.
A kdybych nebyla?
Co to říkáš!
Ne, opravdu. Vzal by sis Květku?
Možná ne. Protože by pak byla zase pravou rukou a svátek by zmizel.
Takže chceš obě?
Asi jo.
Seděli tam a koukali na hvězdy.
A možná bych měla taky zkusit svátek.
Vašek vyskočil: Cože? S kým?
Milan nabízel pomoc, že jo.
Milan?! Já mu ukážu
A co uděláš? Bydlíš přece u Květky.
To je jiný!
V čem?
Ty nejsi taková!
Odkud to víš? Možná se začnu učit číst klasiku!
Vašek vstal.
Julčo, tak vážně, co chceš?
Co chce? Aby bylo zase jako dřív? Ale už nebude.
Chci klid. Nakládat okurky, hrát si s vnoučaty.
A?
A nic. Dělej si, co chceš. Jen už nehledej výmluvy.
No a když přijde Milan?
Nepřijde, má Natku z devítky.
Jak víš?
Nejsem slepá, jen jsem mlčela. Jako všichni tady.
Ráno přišel Vašek se vším zpátky.
Můžu domů?
Můžeš. Máš slamník v kůlně, dofoukni si matraci.
Sousedi koukají, šuškají. Květuna zalívá okurky a dělá, že nic nevidí.
Míša vyšel na zápraží.
Mámo, táta se vrátil?
Nafukuje si matraci v kůlně.
Ty jsi svatá, že mu to dovolíš
Spíš blbá, že pořád věřím, že se můžeme změnit. Ale to už je pozdě.
Za týden se Vašek přestěhoval zpět domů. Za měsíc Julča přestala vnímat, že dvakrát týdně mizí za plot. A za rok už se to neřešilo vůbec.
Vznikly nové historky: Libuna ze třetí šla za Petrem z páté, Zdenka k ní domů vrátila jejího manžela. Vesnický život.
Julča nakládá okurky, Vašek staví nový skleník, Květuna si na sluníčku čte.
A co láska? Čtyřicet let spolu, vychovat děti, postavit dům, vysadit sad.
A nakonec přijmout, že dokonalost neexistuje. Ani v lásce.
Zvlášť v lásce.
