– Tak co tam zbylo po oslavě? Musím ještě nakrmit dceru! – teta Veronika Nováková nedočkavě přejížděla pohledem po stole.
Mikuláš pohlédl na matčinu sestru a jen stěží se ovládl, aby nevybuchl. Hosté ještě seděli u stolu, ale ona už vytáhla z kabelky tři plastové krabičky.
Na velkém talíři zbývalo pár kusů pečeného masa, vedle stály saláty a téměř celý dort.
– Teto Niko, ještě jsme ani nepili čaj, – připomněl jí Mikuláš. – Počkejte aspoň do konce večera.
– Vždyť vám přece nebráním, pijte si svůj čaj. Jen si postupně naberu, aby měla Táňa co jíst po práci. Dneska je v práci až do devíti, chudák, ani večeři nestihne uvařit, moje nešťastné děvče.
Táně bylo devětadvacet. Bydlela sama a vydělávala si velmi dobře.
Veronika Nováková sáhla po mase, ale Vladimír Procházka posunul mísu k hostům.
– Lidé ještě jedí. Až se všichni rozejdou, podíváme se, co zbude.
– Vladimíre, tobě je líto kousku masa? – urazila se teta.
Mikuláš si všiml, jak matka odvrátila pohled. Julie Procházková vždycky přehlížela zvyklosti své mladší sestry.
Stačilo, aby si někdo z rodiny stěžoval, a hned žádala, ať nejsou lakomí a nekazí vztahy kvůli jídlu.
Dělo se to skoro na každé rodinné oslavě. Veronika Nováková přišla s levnou krabičkou bonbonů nebo úplně s prázdnou, ale ke stolu usedla první. Vybrala si ty nejlepší kousky, nechala si podávat saláty a po večeři vytáhla krabičky.
Jednou si odnesla půlku dortu dřív, než ho hostitelé stačili nakrájet. Jindy žádala zabalit čtyři porce teplého jídla – že prý chce Táňa pohostit kamarádky.
Vladimír Procházka se tenkrát hodně rozčílil, ale manželka ho rychle odtáhla do kuchyně.
– Vladimíre, nezačínej před hosty, proboha! Veronika se urazí a zase měsíc nezavolá.
– Ať klidně mlčí rok! Proč máme živit i její dospělou dceru?
– Ale no tak, stejně by jídlo zbylo! Copak je ti to líto? Ať si vezme.
Mikuláš mlčel jen kvůli matce. Jeho mladší bratr Artem se také snažil nezasahovat, i když po každé rodinné sešlosti bručel, že si teta odnáší víc, než snědí tři hosté dohromady.
Blížily se matčiny šedesátiny. Mikuláš se rozhodl dát jí něco opravdu hodnotného – šetřil na to několik měsíců.
V klenotnictví vybral zlaté náušnice s jemnými světlými kameny. Artem viděl fotku v telefonu a hned nadchl: v katalogu našel přívěsek ze stejné sady.
Když si je s třesoucími se prsty nasazovala, Artem jí podal přívěsek. Když zjistila, že jde o komplet, málem se dojala, objala kluky a začala obvykle naříkat, že utratili příliš mnoho.
– No tak, ukaž, – Veronika Nováková bez okolků vytrhla krabičky. Dlouho si prohlížela punc, dloubala nehtem do zapínání. – To jste do toho dali celé jmění? Kameny nejsou náhodou skleněné?
– Je to zlato, všechno je na etiketě, – odsekl Mikuláš. – Hlavně, že se to líbí mámě.
Teta přejela pohledem po sestře, pak se s lehkým úsměvem otočila k synovci:
– Tak, Mikuláši. Za tři měsíce mám výročí. Čekám stejnou sadu. Jen ať jsou ty kameny zelené, nějaké smaragdy! Slušely by mi k očím.
U stolu nastalo ticho. Mikuláš si nejdřív myslel, že je to hloupý vtip, ale teta naprosto vážně otáčela v ruce cizí krabičku.
– Proč bych vám proboha měl kupovat zlato? – zeptal se přímo.
– Jak to “proč”? – Veronika Nováková překvapeně zvedla obočí. – Jsem přece sestra tvé matky! I já potřebuji drahé dárky.
Mikuláš si v duchu přehrál své dětské oslavy. Od tety obvykle dostával ponožky, hrnek nebo balíček sušenek.
K osmnáctinám přišla s prázdnou přáníčkou a pak ho požádala, aby ji odvezl na druhý konec města – benzin tehdy stál víc než její “přání”. Ale teď mluvila s takovou samozřejmostí, jako by mu platila vzdělání.
– Vy nejste moje matka, – řekl klidně Mikuláš. – Ať vám dárky vybírají vaši blízcí.
– Táně je teď těžko, – rychle se našla teta. – Od holky zlato žádat nebudu. Ale ty jsi kluk při penězích, mohl bys projevit úctu ke starším.
Maminka se pokusila uklidnit situaci, i když z její tváře bylo vidět, jak je jí trapně:
– Veroniko, nech těch vtipů. Radši si objednáme čaj, nesou dort.
– Jaké vtipy, Julie? Matce tedy zlato, a vlastní tetu jsi odbyly? Čekám sadu k narozeninám! A Artem ať taky přispěje, když jste tu všichni tak bohatí.
Artem odložil vidličku a odfrkl si:
– Proč bychom měli sponzorovat vaše choutky?
– Protože rodina by měla ke všem přistupovat stejně! Julie má náušnice i přívěsek! No, jestli mi to nechcete dát, tak si ten přívěsek vezmu! Julko, tobě stačí jen ty náušnice!
Veronika Nováková bez skrupulí sáhla přímo po matčině krku. Maminka ucukla. Mikuláse to seklo – všechna ta léta nahromaděná nespokojenost vybuchla najednou.
– Vy se teď vážně snažíte sundat mámě dárek? – Mikuláš chytil tetu za ruku. – Dala jste jí vy někdy něco dražšího než tyhle kuchyňské utěrky?
– Neodmlouvej mi! – utrhla se Veronika Nováková. – Já mám jiné příjmy. A vůbec, hlavní je pozornost!
– Ale cizí peníze umíte počítat dokonale. Chodíte na každou oslavu s prázdnou, první se nacpete, a pak si odnášíte jídlo v krabičkách!
– A pořád se vymlouváte na Táňu, která je už dávno dospělá a schopná si koupit večeři sama!
Tetin obličej zalily skvrny. S rachotem odstrčila židli a otočila se k sestře:
– Julie! Slyšíš, jak se mnou tvůj spratek mluví? Srovnej ho! Vždyť tě tu před všemi zostuzuje!
Maminka zmateně přejížděla pohledem ze syna na sestru. Mikuláš ztuhl a čekal na obvyklé:
– Mikuláši, už toho nech, nehádej se…
Ale tentokrát promluvil otec.
– Mikuláš má pravdu, – řekl důrazně. – Mlčel jsem jen kvůli Julii. Chodíš k nám ne jako k rodině, ale jako do bezplatné jídelny s donáškou.
– Aha, takhle? Spikli jste se? – Veronika se obrátila k mladšímu synovci. – Ty teď taky začneš počítat, kolik jsem snědla kousků?
– Mohl bych připomenout, jak jste si odnesla jídlo z mých narozenin, ještě než hosté usedli ke stolu, – zabručel Artem. – A pak jste ještě funěla, že vám nedali celý dort s sebou.
– Nevděčníci! – ječela teta. – Julie, koho jsi to vychovala? Ani špetku úcty ke starším!
Prudce trhla kabelkou, vytáhla z tašky plastové misky a začala do nich zuřivě házet nakrájené maso.
– Když vám tu překážím, aspoň Táně odnesu jídlo! Ta za nic nemůže!
Mikuláš klidně přistoupil, vzal jí krabičku z ruky a vysypal salát zpátky na mísu.
– Dneska má máma výročí, ne výdejna humanitární pomoci! Nic odsud neodnesete!
– Vrať to, ty nemehlo! – zakřičela Veronika. – Ponížili jste mě, připravili o dárek, a teď mě ještě moríte hladem? Vrať to maso, bylo to pro Táňu!
Hosté u stolu seděli jako přimražení, někdo se otevřeně dusil smíchy. Mikuláš se podíval na maminku – bál se, že se rozpláče.
Ale maminka pomalu rozepnula zapínání na krku, opatrně uložila přívěsek do sametové krabičky a zvedla oči k sestře.
– Víš co, Veroniko… Jsem unavená. Unavená z toho, že na každé oslavě musím počítat, kolik jídla jsi stačila nacpat do kapes.
– Unavená z toho, že okřikuju muže a syny, aby snášeli tvoje výstřelky, jen abychom se nepohádali. Mikuláš má pravdu! Naši dobrotu sis pletla se slabostí.
Teta zůstala jako opařená. Takový odpor od věčně ústupné sestry rozhodně nečekala.
– Ty… ty bereš jejich stranu? Já jsem tvoje vlastní sestra!
– Oni mi nejsou cizí, Veroniko. To je můj muž a moje děti! Sbal si věci a jdi.
– Tak aspoň dejte to teplé pro dítě! – už tišeji, ale pořád zlostně požadovala teta.
Otec mlčky vytáhl telefon, objednal taxi, a pak k ní přisunul tašku s utěrkami.
– Vezmi si svou kabelku a tohle haraburdí zpátky. Zbytek zůstane na stole.
– Moje noha u vás víc nepřekročí práh! Lakomci! – vyprskla teta a popadla věci.
Dveře restaurace se s bouchnutím zavřely. Maminka se ještě pár vteřin dívala ke vchodu, těžce si povzdechla.
– Promiň, mami, – řekl tiše Mikuláš a posadil se vedle ní. – Nechtěl jsem ti zkazit oslavu. Ale sakra, už to ve mně vřelo.
– Nic jsi nezkazil, synku, – slabě se usmála a pohladila ho po ruce. – To já jsem byla naivní, měla jsem ji postavit do latě už dávno.
…Za pár dní se teta objevila, jako by se nechumelilo. Mikuláš seděl v kuchyni, když mámě zazvonil telefon, a z reproduktoru se ozvalo hlasité:
– Julko, ahoj. Zbylo vám něco po výročí?
Maminka zavřela oči, vydechla, ale tentokrát se jí hlas ani nezachvěl.
– Veroniko, i kdyby zbylo – tobě ho nedám. Na návštěvu přijdeš, až se naučíš vážit si hostitelů, a nebrat náš dům jako bezplatnou restauraci.
K tetiným narozeninám jí Mikuláš ráno poslal jen obyčejnou SMS. Žádné zlato, to se rozumí, nikdo neposlal.
Veronika Nováková ještě dlouho čekala, až ji pozvou na nějakou rodinnou sešlost, ale maminka ji prostě vyškrtla ze seznamu hostů. A vypadá to, že na dlouho…
Co si myslíte, udělali příbuzní správně? Napište své názory do komentářů a dejte lajky!