Čtyřicátý rok po škole nepůjde, až bude mít depresi, křikla na telefonu moje jediná kamarádka Nadějka, když se ozvala.
A co ty? Proč se tak bojíš? zeptala se Markéta, překvapená. Zdálo se, jako by to bylo jen pět let, co jsme se naposledy potkaly, a ty jsi byla v pohodě. Co, ztratila jsi váhu?
To není o tom, přerušila ji Nadějka. Já prostě nechci, nechtěj mě zdržovat, Rito!
Rita chtěla hovor rychle ukončit, doufala, že Nadějka ji chápe a už si zavolá dalším zlistiny. Tentokrát ale kamarádka sevřela lano pevně jako železo:
Nadějko, už jsou naše řady menší.
Cože, někdo zboha duši dal? zaskočila Nadějka. Přestože si neřkla, že už není vůbec mladá, nechtěla, aby její vrstevníci začínali nový svět.
Ne, ne, prostě nějaký člověk znaší země spadl. A náš zesnulý Andrej Kuš, před dvacetpěti lety ještě mladý, jsem ti už o tom říkala.
Tak teda držme se, náš ročník je čtyři skupiny, ale ve skutečnosti jen třicet lidí. Už jsi konečně provdala svého syna? Můžeš si aspoň trochu oddechnout.
Markéta něco dál mumlala, zatímco Nadějka přemýšlela o Andrejovi Kušovi. Měl vždy tmavé kruhy pod očima a těžký pohled, a kluci ve skupině ho považovali za slabého.
Ukázalo se, že měl slabé srdce. Vyrůstal vmalém městečku, chtěl postavit krásný visutý most, ale nic nedokončil. Co naopak zvládla ona?
Zamilovala se do Iva, který byl šikovným stavbyvedoucím. Po diplomu šla také do stavebnictví. Ivo hlídal stavby ve městě a pak se vracel domů. Dlouho se spolu stýkali, dokonce ho i před ostatními představila jako svého manžela. Tvrdil, že společné soužití je znak pravé lásky ne nějaký papír, ale skutečný cit.
Když zjistila, že čeká dítě, Ivo náhle přestal chodit na hlídání. Ukázalo se, že má tři děti a manžela, který onemocněl. Ivo odešel zpráce kvůli osobním problémům a neoznámil to Nadějce.
Nadějka pochopila, že od muže se třemi dětmi a nemocnou partnerkou už nic nepožadovat nemůže. Tak také opustila stavbu, než jí někdo stihnul něco vysvětlit. Jeden zdělníků se ještě pokusil vtipkovat:
No, manželský list je přece pevnější než společné bydlení.
Nadějce to už leželo na krku, tak přešla kobchodu vokolí, kam ji přivedla známá ze skladu. Dohodly se, že i když se stane matkou, bude pracovat dva dny vtýdnu.
Matka souhlasila, že bude hlídat Pavla, protože dceru má takovou nešikovnost a už takovou práci ztratila!
To jsem tě tak vychovávala! vyjekla Nadějka, když už jí matka nasáhla.
Myslela jsem, že aspoň budeš poctivá, a tvoje studium jsi tahala na noční směny, a ty, Nadějko, nešikovná! odpověděla matka.
Jaké kořeny, takové semeno co jsi chtěla? ozvala se Nadějka a hned litovala slova.
Objaly se a plakali spolu, ale co dál?
Když tedy pět let po absolutu zavolala Rita a zvála na setkání, Nadějka nechtěla jít. Všichni budou povídat orodině, opráci, ukazovat fotky, a ona bude čistit podlahy ve třech místech vchodbách domu, ve škole i vmateřské škole. Očem snimi promluvit?
Přesněji očem by sní mluvili?
Pro Pavla byla připravená na vše, byl její jediný únik.
Matka, když Pavel šel do školky, řekla, že splnila svou povinnost, a odjela navštívit sestru na venkov, prý se vměstě necítí dobře a potřebuje čerstvý vzduch.
Po pár letech se Nadějce nečekaně podařilo získat poloviční úvazek vinženýrství. Pavel šel do školy, a ona stihla všechno i po obědě si vyzvedla syna, a mnozí mu žárlili.
Pak se kní přihlížel kolega zpráce, ale ona okamžitě odmítla. Má syn a nechtěla, aby vdomě byl cizí táta. Otec ho nenahradí, jen problémy přinese.
Na práci jí šla dobře, a když Pavel vyrostl, začala vydělávat slušně, nakonec přešla na plný úvazek jako inženýrka. Přesto se stále cítila nedostatečná, vypadala nudně, nosila skromné oblečení, po čtyřicítce se jí zvedla šedivost.
Myslela si, že si nezaslouží být šťastná, že žije smužem, který má tři děti, a těžko by se jí podařilo být krásná a výrazná bez toho, aby se na ni někdo podíval závistivě.
Učila se, že se nemůže obléknout nápadně, nechat se barvit a uživit se, jinak ji zase někdo zavítá.
Kšťastnému konci už nevěřila, všude kolem jen rozvedení a ona nic nevíc než ostatní, možná i horší.
Pavel vyrostl vděčný, ať už jeho matka obětovala cokoli. Letní prázdniny jezdil kbabičce Irce a její sestře, pomáhal jim všude. Kopal záhony, sázel brambory, řepu i mrkev, zaléval, a na podzim sbíral brambory a pomáhal ubalovat džemy a nakládanou zeleninu do sklenic.
Od mala byl silný, řezal dřevo a obratně ukládal polena do dříví. Maminka už teď mluví Nadějce: To je velké štěstí, že máš takového syna, a já, soddanou sestrou Lízou, máme milého vnuka.
A co teď? Kafé na setkání třicátých absolventů to zní jako dobrý nápad. Všechna ta známá myšlenka proletěla Nadějčinou hlavou během pár vteřin.
Tak co, vzpomněla jsi si? Kafé naproti internátu, příští pátek ve tři. zeptala se Markéta naléhavě. Přijdeš, abych měla ským pokecat, protože sama jsem taková osamělá.
Ritin hlas najednou zadrhl a Nadějka, ikdyž neví proč, souhlasila:
Jo, přijdu.
Položila telefon na stůl a hned pochopila, jaký slib udělala. Šla ke zrcadlu, znovu vzala telefon, chtěla zatelefonovat Ritině a říct, že to byla chyba. Číslo vedoucího ročníku bylo stále obsazené, a Najedna se cítila nepříjemně.
Pozdě večer otevřela šatník a vytáhla modré šaty, které jí Pavel koupil na svatbu. Na výlet do nákupního centra ho sNatálkou (její kolegyní zbytu) téměř přemlouvali, a po zbytečných zkouškách se šaty konečně líbily všem, iNadějce. Naopak podpatky a účes připravila Natálka vsalónu.
To bylo před rokem, Pavel a Natálka žijí odděleně a jsou šťastní. Šedivost už zasáhla, a už není nikdo, komu by se chtěla líbit, ale i tak se pojal svlasy a oblékla modré šaty, které visely ve skříni. Trochu si pomalu obarvila rty, pak je setřela servítem moc nápadně.
Vkafé bylo rušno, když Nadějka dorazila na dohodnutý čas. Rita ji okamžitě zahlédla a přiběhla: Nadějko, jsi krásná, tak ráda tě vidím! Markéta se jen usmála, ale její úsměv se nezměnil spíš ji to mladší vypadalo.
Povídaly ustolu, pak Rita byla přerušena a Nadějka jen popíjela džus, koukala kolem a poslouchala hudbu. Někdo se opravdu snažil a hrály se písničky ze studia, kdy byly ještě mladé a snily otom, jak skvěle bude jejich život.
Mohu vás pozvat na tanec? uslyšela Nadějka přes hlasitou hudbu známý hlas. Zvedla hlavu a rozpoznala Ludečka Šerka, studenta zparalelní skupiny. Vtřetím ročníku se už oženil, a Nadějka to tehdy litovala, protože mu tenkrát líbil.
Nadějko, jsi taková krása. Prvníkrát jsem přišel na setkání absolventů a nikoho nepoznal, ale tebe jsem hned poznal! Ludeček jí podal ruku a ona neodmítla, vstala a šla sním tančit, zatímco Rita z stolu sledovala překvapený pohled.
Tančili několik čísel, oba mlčeli. Pak Ludeček najednou zeptal:
Mohu tě domů odvést? Musím ti říct, že jsem už rozvedený, ale pokud tě čeká doma manžel, tak prostě tě doprovodím, je už pozdě.
Ludeček Nadějku odvedl domů, ale druhý den se znovu setkali a už se neodcházeli.
Natálka mu pomohla vybrat šaty a boty na svatbu. Už trochu povyšlá, brzy se stane babičkou. Trochu se jí stydí, že je nevěsta.
Natálka jí šeptala:
Nadějo Sergejivno, jste přece krásná! My sPavlem jsme moc rádi, a být šťastná lze vkaždém věku, zákon to neomezuje.
A skutečně, pomyslela si Nadějka, když už seděla usvatebního stolu a podívala se na svého manžela Oskara teď to možná i já.
Nakonec se Nadějka odpustila a dovolila si být šťastná.
