Deník, sobota
Jak se věci mohou zamotat to jsem v životě nečekala. Zamýšlím se nad tím, jak snadno se mohou proměnit rodinné vztahy v boj o pohodlí a hranice.
Když jsme s manželem převzali po babičce jeho dům na Moravě, těšili jsme se, jak si ho opravíme ke svému obrazu. Dům stojí ve vesnici nedaleko Brna a staré zdi už něco pamatovaly. Neměli jsme dost peněz na vlastní novostavbu a v malém panelákovém bytě v městě už jsme se tlačili až dost dlouho. I když měl dům dvě samostatné vchody a rozumně rozčleněné pokoje pro dvě rodiny, celé úsilí kolem rekonstrukce zůstalo prakticky jen na nás.
Švagrová Milena totiž vždycky tvrdila, že ji život na venkově neláká. Prý kdo by se staral o starý barák v poli, raději peníze utratila za zájezdy k moři a nové oblečení. Když jsme navrhli, že každý investuje do své poloviny, odmítla s tím, že o žádný komfort nestojí.
Renovace si vyžádala spoustu korun, dokonce jsme museli vzít i úvěr v bance, ale nelitovala jsem. S manželem Pavlem jsme zavedli topení, nové rozvody, plastová okna, koupelnu a vymalovali jsme snad každý kout. Makali jsme skoro pořád, někdy jsem pracovala do noci, abychom naše malé království měli co nejdřív.
Milena ten čas trávila v Chorvatsku, Itálii nebo v Praze na wellness pobytech. Byla jí zima jedno, v jakém stavu její polovina domu chátrá nám zas bylo jedno, že se s námi nebaví. Jenže když se jí narodil malý Tomáš, najednou cestovat přestala, a peněz na rozhazování už moc nebylo.
Vzpomněla si na svou polovinu domu teprve tehdy, když už ji zoufale zmáhála paneláková jednotka s miminkem mezi čtyřmi zdmi. Jeden den prostě sbalila kufr a přijela s dítětem a spoustou očekávání. Po domě její půlka napůl shnila bez topení, bez vody i bez pořádného zázemí. Přesto nám oznámila, že její dítě potřebuje prostor běhat a že týden u nás jí prý udělá dobře. Co jsem mohla dělat pustila jsem ji dovnitř.
Tomášek neposedí, Milena je hlučná jako celý orchestr a nějaký ohled na pravidla či naše soukromí? Ani náhodou. Protože pracuju z domova, šla mi ze všeho hlava kolem. Nakonec jsem se na čas nastěhovala ke kamarádce Kláře, abych měla klid na práci. Aspoň ona měla radost, že jí někdo srovná kuchyň.
Po měsíci a několika telefonátech od mámy jsem se vracela domů s tím, že Milena už určitě dávno odjela. Jenže překvapení Milena s Tomášem pořád zabydlená u nás, rozpoložená naprosto jako doma. Když jsem se zeptala, kdy hodlá odejít, uraženě vyhrkla:
Kam bych šla? S malým dítětem jsem tu spokojená!
Zítra tě odvezeme autem do Brna
Ale já nechci do města.
Pokud jsi u nás nebyla schopná ani umýt nádobí, běž. Tohle není hotel.
Jakým právem mě vyhazuješ? To je přece můj dům!
Tvůj je ten vchod vedle za zdí. Tam jsi paní domu.
Snažila se obracet Pavla proti mně, ale ten konečně ztratil trpělivost. Zůstala uražená a sbalila se. K večeru volala tchyně:
Neměla jsi právo ji odtud vyhodit, dům patří i jí!
Ale může přece bydlet ve své půlce, je to její právo řekl jí Pavel.
A kde má žít s dítětem? Bez vody, bez tepla, s kadibudkou na dvoře? Mohli jste jí vyjít vstříc.
Pavel to nevydržel a vytáhl celou pravdu nabízeli jsme Mileně společnou investici, bylo by to výhodnější pro všechny. Nechtěla ani slyšet. Proč jsme teď my ti špatní?
Navrhli jsme jí, jestli by svou část neprodala mé mámě. Milena ale nasadila takovou cenu, že bychom za ni v Brně pořídili nový byt. Odmítli jsme.
Od té doby se hádáme skoro pořád. Tchyně je neustále dotčená, Milena je jako pohroma. Když dorazí, pořádá hlučné oslavy, nedává pozor na Tomáše, ničí nám keře, rozhazuje hračky po zahradě. Už jsme začali stavět plot, abychom oddělili naši část od její. S kompromisy je konec tohle přece Milena vždycky chtěla: mít vlastní prostor, o který se nestará, a teď přes ten plot konečně každý ví, kde jsou jeho hranice.
