— Radime, postav ten kufr opatrně, je tam můj luxusní krém, kdybys ho rozbil, nevyplatíš se do konce života! — hlas mé švagrové prořízl klid naší předsíně s jistotou paní, která se vrací do svého právoplatného území.
Odložila jsem krejčovské nůžky. Stříhat hedvábí po šikmé lince je jemná práce, nesnese chvat, a chvat právě hlasitě bouchnul vchodovými dveřmi a vpadl do chodby spolu se dvěma obrovskými kufry. Kufry se mírně vznášely, jako by je nadnášela neviditelná síla.
Na prahu stála Jitka. Devětatřicet let, ani den oficiální praxe za posledních pět let a věčná role „nepochopené múzy“. Za jejími zády přešlapoval z nohy na nohu můj muž, Radim, a usilovně skrýval oči.
— Šárko, vždyť je to moje sestra, — provinile zabručel, přebíraje rukojeť kufru. — Má těžké období. Potřebuje se někde přechodně ubytovat.
— Zůstanu u vás, dokud on nepřileze s omluvou, — oznámila Jitka, shazujíc boty přímo doprostřed chodby. — Radime, táhni věci do ložnice, do té s balkonem. Potřebuji čerstvý vzduch na meditace.
Prošla do kuchyně, ani se na mě nepodívala. S lehkým úsměvem jsem sledovala ten přehlídkový absurdní průvod. Jako švadlena s dvacetiletou praxí dobře vím: když je látka shnilá, ať ji sešíváš jakkoli, stejně se po švu rozpárá. Příbuzní mého muže si často pletli mou zdvořilost s bezhřebenovitostí.
V kuchyni bouchnula dvířka lednice.
— Šárko! — ozvalo se odtud. — A proč nemáte mandlové mléko? Potřebuju na smoothie. A tuhle polici uvolním, budou tu stát moje detoxikační gely. Tvoji uzenou klobásu jsem zatím dala na balkon, kazí mi auru.
Vešla jsem pomalu do kuchyně. Moje uzená klobása skutečně osiřele ležela na parapetu. Trvalo mi chvíli, než se přiblížila – jako by se prostor natahoval.
— Jitko, — řekla jsem klidně a vrátila klobásu na její místo. — Aura se ti kazí z nečinnosti. A polici neuvolníš, protože na ní stojí mé potraviny, koupené za mé peníze. Mandlové mléko prodávají v supermarketu za rohem.
Švagrová teatrálně přitiskla ruce k hrudi, která se náhle leskla jako zrcadlo.
— Radime! Slyšíš, jak mě vítá? Jdu k vám s otevřenou duší, zraněná manželovou zradou, a tady mi předhazují kus uzeniny!
Radim se úzkostlivě vklínil mezi nás:
— Šárko, no dovol jí to přestěhovat. Ona to má teď těžké.
— Těžké je pro ni nést kufr, Radime. A žít u nás bude mít velmi lehké, — usmála jsem se tím nejsvětlejším ze svých úsměvů. — Pokud ovšem přijme pravidla našeho skromného penzionu.
Jitka odfrkla, celým svým zjevem dávala najevo, že se mnou komunikuje výhradně z milosrdenství.
Večer zavolala tchyně. Alena vždy volala na hlasitý odposlech, aby její nastavený hlas dobroditelky zněl důrazněji. Milovala být štědrá a ušlechtilá, ale přísně na cizí účet.
— Šárko, má milá, — zpíval telefon. — Ukaž ženskou moudrost. Obklop Jitku péčí. To je náš posvátný rodinný úkol. Holčička potřebuje obnovit energii, dávej jí snídaně, ať se vyspí. Já bych si ji vzala, ale mám tlak z hluku, víš přece.
— Chápu, Aleno, — odpověděla jsem smířlivě. — Opatrujte se. Jitka u nás nepřijde nazmar.
Druhý den ráno, v sobotu, jsem vstala dřív. Udělala jsem tvarohové placičky, uvařila dobré kafe. Vůně se rozlila po bytě, a brzy se do kuchyně, zahalená do mého oblíbeného kašmírového přehozu, vplula Jitka. Přehoz vlál jako křídla netopýra.
— Á, snídaně! — natáhla se k talíři. — A proč ty placičky bez kokosového kondenzovaného mléka?
Mlčky jsem před ni postavila šálek černé kávy a přisunula list papíru popsaný drobným písmem.
— Co to je? — Jitka nechutně zvedla papír dvěma prsty s dokonalou manikúrou.
— To, Jitko, je rozpočet.
Švagrová nechápavě zamrkala umělými řasami.
— Moderní žena musí respektovat své hranice a žít v proudu, nepočítat každou korunu! — spustila svou oblíbenou kolovrátkovou písničku. — Já se živím energií vesmíru, materiální věci jsou nízké vibrace, blokují čakry!
— Tvoje čakry se zablokovaly, když jsi před čtyřmi lety dala výpověď v logistice, abys „hledala sebe“, — klidně jsem kontrovala, usrkla kávu. — A energie vesmíru bohužel neplatí účty za elektřinu. Mimochodem, voda a světlo máme na měřičích.
— Jsi merkatilní, bezduchá švadlena! Tobě jde jen o hadry! — zaječela Jitka, pokrytá rudými skvrnami.
Prudce vyskočila ze židle, rozhořčeně rozfoukala nozdry jako čistokrevný mops, kterému místo foie gras nabídli suchar.
Ani jsem nemrkla.
Do kuchyně, přilákán hlukem, nakoukl ospalý Radim.
— Šárko, co děláš? Jaký nájem? Vždyť přijela na návštěvu!
— Host, Radime, — otočila jsem se k manželovi, — je člověk, který přijde s dortíkem, pije čaj, pochválí hospodyni a jde spát domů. Ale člověk, který přitáhl dva kufry zimních věcí uprostřed května, obsadil samostatný pokoj a žádá mandlové mléko – to je podnájemník.
Jitka popadla dech, připravena na nový záchvat.
— Jsem rodina! Mám právo! Můj bratr tady taky bydlí!
— Bydlí, Jitko, — souhlasila jsem klidně. — Ale to z mého bytu nedělá rodinný hotel. A teď se vraťme k rozpočtu. Bod první – pronájem pokoje. Bod druhý – strava z mých zásob. Bod třetí – voda a světlo. A bod čtvrtý – úklid po sobě. Jestli nechceš platit za úklid, tady je harmonogram služeb: dnes myješ záchod a sporák.
— Jak se opovažuješ?! — udusila se švagrová. — Radime! Tvoje žena mě vyhazuje!
Radim přeletěl pohledem z mé klidné tváře na červený, zkřivený obličej sestry.
— Jitko, — řekl nečekaně pevně. — Šárka má pravdu. Nepřijela jsi do hotelu. Chceš u nás bydlet – respektuj hospodyni a pravidla domu.
To byla rána do zad, kterou švagrová nečekala. Kývla jsem mu uznale a přidala kontrolní argument:
— A jestli se ty, Radime, rozhodneš z lítosti platit sestřino bydlení z vlastní kapsy, odečteme tu částku z našeho rozpočtu na tvé nové auto. Matematika je jednoduchá.
Radim, pro kterého bylo nové auto snem posledních tří let, rozhodně zkřížil ruce na hrudi, celým svým zjevem dával najevo, že financovat sestřiny rozmary nehodlá.
Jitka zůstala bez bratrovy podpory, bez bezplatného penzionu a bez služebné v mé podobě. Křečovitě popadla telefon a vytočila matku.
— Mami! Oni si ze mě dělají blázny! Nutí mě mýt záchody! Jedu k tobě!
Z reproduktoru se ozvalo kvapné kdákání Aleny:
— Jé, Jitko, dceruško, vždyť já mám v chodbě začatou rekonstrukci! Smrdí to barvou, bude alergie! Ty už to u Šárky vydrž, buď hodná! — a spojení spěšně skončilo.
Jitka stála uprostřed kuchyně a svírala vychladlý telefon. Patos se sfoukl a odhalil prostou, ošklivou pravdu: dospělá žena, zvyklá jet na cizím krku, najednou zjistila, že ten krk je namydlený.
Za čtyřicet minut, zlostně drnčivě s kolečky, se kufry vykutálely do schodiště. A Jitka, jak se ukázalo večer, přece jen našla ubytování. U kamarádky. Pravda, už bez mandlového mléka, osobního přehozu a bezplatné služebné.