„Romy, dej ten kufr opatrně, je tam můj luxusní krém – rozbiješ ho, a budeš splácet do konce života!“ – hlas švagrové profízl klid naší chodby s takovou jistotou, jako by se vracela do svého právoplatného království.
Odložila jsem krejčovské nůžky. Stříhat hedvábí po šikmé je věc jemná, nesnese spěch – a ten právě práskl vstupními dveřmi a vřítil se do předsíně spolu se dvěma obřími kufry.
Na prahu stála Jolana. Třicet devět let, ani den oficiální praxe za posledních pět let a věčná role „nepochopené múzy“. Za ní přešlapoval z nohy na nohu můj muž a pečlivě schovával oči.
„Světlano, no vždyť je to moje sestra,“ zabručel provinile Romy a přehodil si rukojeť kufru. „Má těžký období. Potřebuje se někde uchytit.“
„Zůstanu u vás chvíli, dokud on nepřileze prosit o odpuštění,“ oznámila Jolana a shodila boty doprostřed chodby. „Romy, táhni věci do ložnice, do té s balkonem. Potřebuju čerstvej vzduch na meditace.“
Prošla do kuchyně, ani se na mě nepodívala. S lehkým úsměvem jsem sledovala tenhle paradoxní výjev. Jako švadlena s dvacetiletou praxí dobře vím: je-li látka shnilá, jak ji smetáš, stejně to po švu popraská. Mužova rodina si často pletla mou slušnost s bezpáteřností.
V kuchyni práskly dvířka ledničky.
„Světlano!“ ozvalo se odtamtud. „Proč nemáte mandlový mléko? Já ho potřebuju na smoothie. A tuhle polici uvolním, budou tady stát moje detoxikační gely. Tvoji klobásu jsem zatím dala na balkon, kazí mi auru.“
Vklouzla jsem do kuchyně pomalu. Moje uzená klobása opravdu smutně ležela na parapetu.
„Jolano,“ řekla jsem klidně a vrátila klobásu na její místo. „Tvoje aura se kazí z nečinnosti. A tu polici neuvolníš, protože na ní stojí moje jídlo, koupené za moje peníze. Mandlový mléko prodávají v supermarketu za rohem.“
Švagrová teatrálně přitiskla ruce k hrudi.
„Romy! Slyšíš, jak mě vítá? Jdu k vám s otevřenou duší, zraněná manželovou zradou, a tady mi vyčítají kus klobásy!“
Romy se mezi nás nacpal:
„Světlano, no nech jí to přeskládat. Vždyť má teď těžko.“
„Těžko nese kufr, Romy. Ale bydlet u nás bude mít lehko,“ usmála jsem se tím nejsvětlejším úsměvem. „Pokud ovšem přijme pravidla našeho skromného penzionu.“
Jolana si odfrkla, celým zjevem dávala najevo, že se mnou komunikuje jen z milosti.
Večer volala tchyně. Alice Pavlovna vždycky volala na hlasitý odposlech, aby její vycvičený hlas dobrodějky zněl důrazněji. Milovala být štědrá a ušlechtilá, ale výhradně na cizí účet.
„Světlanko, holčičko moje,“ zpíval telefon. „Ty už ukaž ženskou moudrost. Obklop Jolanu péčí. Je to naše posvátná rodinná povinnost. Holčička si potřebuje obnovit energii, nos jí snídaně, ať se vyspí. Já bych si ji vzala, ale víš, jak mi z hluku skáče tlak, chápeš.“
„Chápu, Alico Pavlovno,“ odpověděla jsem smířlivě. „Opatrujte se. Jolana u nás nepřijde zkrátka.“
Druhý den ráno, v sobotu, jsem vstala dřív. Udělala jsem tvarohové kynuté buchty, uvařila dobré kafe. Vůně se rozlila po bytě a brzy na kuchyni, zahalená do mého oblíbeného kašmírového plédu, vyplavala Jolana.
„Jé, snídaně!“ natáhla se k talíři. „A proč buchty bez kokosovýho kondenzovanýho mlíka?“
Mlčky jsem před ni postavila šálek černé kávy a přisunula papír popsaný drobným písmem.
„Co to je?“ Jolana pohrdavě nadzvedla list dvěma prsty s dokonalou manikúrou.
„To, Jolaněnko, je rozpočet.“
Švagrová nechápavě zamrkala umělými řasami.
„Moderní žena by měla ctít svoje hranice a žít v proudu, ne počítat každou korunu!“ spustila svou oblíbenou písničku. „Já se živím energií kosmu, hmotný věci jsou nízké vibrace, co blokují čakry!“
„Tvoje čakry se zablokovaly, když jsi před čtyřma rokama dala výpověď z logistiky, abys ‚hledala sebe‘,“ odpověděla jsem klidně a usrkla kafe. „A energie kosmu bohužel neplatí složenky za elektřinu. Mimochodem, voda a proud máme na měřičích.“
„Ty jsi materialistická, bezduchá švadlena! Tobě jde jen o hadry!“ vykřikla Jolana a pokryla se rudými skvrnami.
Prudce vstala ze židle, rozhořčeně vzdouvala nozdry, jako čistokrevný mops, kterému místo foie gras nabídli suchý rohlík.
Ani jsem nemrkla.
Do kuchyně, přilákán hlukem, nakoukl ospalý Romy.
„Světlano, co to? Jaký ubytovací poplatek? Vždyť je na návštěvě!“
„Návštěva, Romy,“ otočila jsem se k muži, „je člověk, co přijde s dortíkem, dá si čaj, pochválí paní domu a jde spát domů. A člověk, co přitáhne dva kufry zimních věcí v polovině května, zabere samostatný pokoj a žádá mandlový mléko – to je podnájemník.“
Jolana popadla dech, připravená k nové hysterii.
„Jsem rodina! Mám právo! Můj bratr tu taky bydlí!“
„Bydlí, Jolano,“ souhlasila jsem klidně. „Ale to nedělá z mého bytu rodinný hotel. A teď se vraťme k rozpočtu. Bod první – nájem za pokoj. Bod druhý – strava z mých zásob. Bod třetí – voda a elektřina. A bod čtvrtý – úklid po sobě. Nechceš-li platit za úklidovou službu, tady máš harmonogram služeb: dnes myješ záchod a sporák.“
„Jak si dovoluješ?!“ zadusila se švagrová. „Romy! Tvoje žena mě vyhazuje!“
Romy přejel pohledem z mé klidné tváře na červenou, zkřivenou sestru.
„Jolano,“ řekl nečekaně pevně. „Světlana má pravdu. Nepřijela jsi do hotelu. Chceš u nás bydlet – respektuj hospodyni a pravidla domu.“
To byla rána do zad, kterou švagrová nečekala. Souhlasně jsem kývla na muže a přidala kontrolní argument:
„A jestli ty, Romy, z lítosti zaplatíš sestřino bydlení ze svý kapsy, odečteme tu částku z našeho rozpočtu na tvé nové auto. Matematika je jednoduchá.“
Romy, pro kterého bylo nové auto snem posledních tří let, rozhodně zkřížil ruce na hrudi a celým zjevem dával najevo, že sestřiny rozmary sponzorovat nebude.
Odkázaná bez bratrovy podpory, bez bezplatného penzionu a bez služky v mé osobě, Jolana křečovitě popadla telefon a vytočila matku.
„Mami! Oni si ze mě dělají blázny! Nutí mě mýt záchody! Jedu k tobě!“
Z reproduktoru se ozvalo překotné kdákání Alice Pavlovny:
„Ale Jolaněnko, zlato, vždyť u mě začala rekonstrukce chodby! Smrdí to barvou, bude alergie! Zatím to u Světlany vydrž, buď hodná!“ a spojení spěšně utichlo.
Jolana stála uprostřed kuchyně a svírala vyhaslý telefon. Póza splaskla a odhalila prostou, nepěknou pravdu: dospělá žena, zvyklá se vézt na cizím krku, najednou zjistila, že ten krk je namydlený.
Za čtyřicet minut, zlostně rachotíc kolečky, vyjely kufry na chodbu. A Jolana, jak se večer ukázalo, si přece jen našla ubytování. U kamarádky. Jen už bez mandlového mléka, osobního plédu a bezplatné služky.