Poloviční život jsem prožila sama. No dobře, byla jsem vdaná, ale manžel odešel z rodiny rok po svatbě. V tu chvíli jsem právě přivítala na svět svou dceru. Nakonec mi Petr po zbytek našeho třípokojového bytu v Praze zanechal něco, co se dá nazvat dílem poctivým. Další sňatek jsem si neplánovala a navíc jsem nebyla typ, který by se znovu ženil.
Měla jsem rostející Boženu. Musela se naučit stát na vlastních nohách. Krátce řečeno, bylo toho na mě tolik, že jsem se sotva mohl vyprat. Věděla jsem, že dělám, co mohu, ale Božence chybělo otcovské rameno už jsem mu nedokázala doplnit. Proto se moje dcera začala přichytávat ke každému klukovi, se kterým se přátelila nebo měla vztah. Ne všem se to líbilo. Často jsem musela uklidňovat dceru a léčit její zlomené srdce. Naštěstí Bůh má dobré smysly a Božena nakonec potkala svého muže.
Daniel byl hospodářský a milý. Já jsem jen chtěla, aby se Božena s ním provdala. Respektoval mě i moji dceru co dalšího si člověk může přát? Považovala jsem ho za ideálního zeťe. Ale pohádky mají obvykle konce. Po půl roce manželství se Daniel začal výrazně měnit.
Mezitím jsem se starala o svou vlastní matku, která ještě žila. Naročila mě brzy, stejně jako Boženu, a tak jsme se ještě setkaly jako babička a vnučka. V tom okamžiku však maminka onemocněla. Vyčerpání ji tak zaskočilo, že jsem ji musela přemístit k sobě a neustále se o ni starat. Kam jít, nebylo tak matka bydlela se mnou. Tento nápad se však Daniele vůbec nelíbil.
Co ho tak rozčilovalo, nepochybuji já ho přímo nechtěla nutit k péči o starou. Všechny starosti padaly jen na mé ramena. A moje matka nebyla žádná náročná babička, spíš rozumná. Nevím, co se mu nelíbilo.
Časem se situace jen zhoršovala. Na Daniele si sedla i moje dcera. Teď se oba vyhýbali mému výskytu. Kdysi jsme seděli spolu u jednoho stolu, teď se děti schovávají ve svých pokojích. Snažila jsem se s Boženou promluvit, ale jen mlčela a hledala výmluvy.
Neutěšovaly mě ani vnoučata. Říkají, že dokud nejsou v nouzi, žijí jen pro sebe. Na začátku jsem na ně tlačila, pak jsem to vzdala. To jsou jejich věci, vyřeší si je samy. Ale Daniel se začal chovat, jako by byl domácím pánem, ačkoliv ani prstem neukázal, že by chtěl opravit byt nebo něco pořídit. Často mizel s přáteli do klubů. Nechápu, kam zmizel ten úžasný zeť, kterého jsem kdysi viděla.
Zřejmě teď ukázal svou pravou tvář.
Každý týden byl Daniel neúnosnější. Pak přišel Štědrý den a on odmítl slavit s námi. Vzal Boženu do svého pokoje a oslavovali sváteční večer jenom se mnou a matkou. V půlnoci se dcera ještě přišla pozdravit, ale její manžel ani nos nevystrčil.
Následující den mi oznámil: S Boženou prodáváme dům tvé maminky a kupujeme si samostatný byt. Neměla jsem ponětí, jak na to reagovat. A co už? Žijí už půl roku u mě na můj účet!
Ne, tak si pořiďte vlastní byt, řekla jsem rozhořčeně. To je mamčina dům, ne prodáváme ho. To je její majetek a ona s tím sama počítá.
Daniel se rozzlobil. Toho dne sbalil věci, vzal mou dceru a odjel k rodičům. Bylo mi líto, že Božena ani neslyšela protest, ale to je její život. Když si myslí, že bude lépe, ať žije s Danielem.
Udělal jsem to správně? Co byste udělali na mém místě?
Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
