Drahý deníčku,
dnes jsem si opět sedl na starý ořezaný dřevěný stůl v našemkramáři a zapsal, co se mi honí hlavou. Před pár lety jsem byl jen obyčejným manželem a otcem, ale osud mi vzal almu, mou milovanou ženu. Zemřela těsně po porodu, a tak jsem se ocitl s pěti dětmi, které mě nutí žít, i když se mi občas chce jen vyhořet cigaretu na podkrovní ploše.
Nejstarší je náš Mikuláš, devět let, výšek jako mladý strom. Pak je tu Ivo, sedmý, vypadá, jako by už chtěl ovládnout celou zahradu. Dvojčata Šimon a Lukáš mají čtyři roky a jsou nerozluční když se jeden rozčílí, druhý se mu snaží uklidnit. A pak tu máme malou Jarmilu, naši poslední radost, která má teprve tři měsíce a už vypadá jako malý sluníčko.
Každý den se mi rozplývá srdce, když mi děti přivítají hladovým hlasem a já jim dám poslední kousek chleba. Když se ale najednou usadí všichni v kuchyni, já se zabořím do rohu, zapálím si papírovou cigaretu a nechám kouř, aby mi připomínal chvíle, kdy jsem byl ještě s Almutou.
Zpočátku jsem se snažil všechno zvládat sám. Jednou přijela moje švagrová Věra, přinesla pár balíčků a na chvíli mi podpořila ruce. Pak přišly další příbuzní dva starší bratři mého otce, kteří se občas zjevili s nabídkou, že bych mohl děti umístit do internátu. Nemyslel jsem si, že bych kdy mohl své vlastní potomky předat cizím rukám. Přestože jsem byl často vyčerpaný, nechtěl jsem se vzdát ani jedné z nich.
Do domu mi pravidelně zavítala zdravotní sestra Helena, která mi slíbila, že pošle pomocnou ručičku. Když jsem se opět ocitl s úsměvem ve tváři a cigaretou v ruce, připomněla mi, že jsem přece jen muž a potřebuji podporu. A tak přišla Ludmila, zdalší vesnice, nízká, silná a s kulatou tváří, která nosila šňůru až k pasu. Byl to člověk málo řečnický, ale každé slovo mělo váhu. Pořádně vymydla všechny dětské pleny, vyprala a přehodila oblečení. Dokonce i Jarmilu umyla a nalila ji do hrnku s mlékem. Všichni v místní škole i ve školce si všimli, jak jsou naše děti čisté, upravené a jak se jim už neobjevují černé švy na bílých košilích.
Jednou se Jarmila zhoršila, měla horečku a lekarka řekla, že se zotaví, pokud bude mít dostatek péče. Helena zůstala celou noc po jejím boku, neodložila se ani na chvíli. Dalo se říct, že se stala součástí našeho domova. Starší děti, které dříve volaly “mamka”, začaly Ludmilu oslovovat prostě jménem. “Ludmila,” říkali, “čistá jako sníh, silná jako dub.” Byla pro nás taková matka, i když byla o léta starší.
Všichni jsme se zčistého srdce snažili, aby se děti cítily milované a chráněné. Mikuláš a Ivo na začátku byli zmateni, ale brzy si zvykli na jejích rukou. A když jsem byl na dvoře a kouřil, slyšel jsem, jak se Ludmila ptá: Kde na krku visíš takovou košili? V našem městečku není dost kluků? a smála se.
Čas utekl rychle, patnáct let zvolna plynulo jako voda v potoce. Děti rostly, Šimon a Lukáš vstoupili do zemědělské technické školy, Mikuláš se oženil a čeká první dítě. Ivo studoval na vysoké škole v Hradci Králové a už byl téměř hotov s inženýrským titulem. Jarmila pak nastoupila do deváté třídy a už nesouhlasila s tím, jaké jsou její sny chtěla být zpěvačkou, tanečnicí, ať už se jedná o školní představení nebo vesnický ples.
Já sám jsem se častěji zamýšlel, jestli bych si měl najít novou ženu. Helena, která mě vždycky podpořila, se mi zdála jako lepší volba. Však v létě se Ludmila najednou začala cítit podivně, její tělo se nezdálo být tak pevné jako dříve. Bylo jí třicet devět, nikdy nebyla nemocná, ale najednou začala mít tmavé kruhy pod očima a slabost v nohách. Petr, já, jsem se snažil ji vyhnat z verandy kvůli cigaretě, ale ona se nechtěla vzdát. Nakonec musela jít k doktorku.
Doma se vrátila tiše a zamyšleně. Když jsem se jí zeptal, co se stalo, odpověděla jen: Všechno je v pořádku. Až večer, když už všichni spali, zavolala mě na verandu.
Sedni si, otče, musíme si promluvit Doktor řekl, že budu mít dítě. Už je pozdě něco dělat, musíme se připravit, řekla a zakryla si tvář rukama. Hanba, co?
Když jsem to slyšel, byl jsem šokován. Po letech, co jsme neměli žádné děti, se najednou objevil nový život. To není hanba, mami, odebral jsem, starší už se skoro rozpadli, a my potřebujeme novou generaci. Přijal jsem situaci, protože příroda si umí všechno dobře rozvrhnout.
Ráno jsem svolal rodinu ke stolu. Milí děti, brzy budete mít nového sourozence, řekl jsem. Ludmila se sklopila k misce a červeně se rozplakala. Mikuláš, který byl s manželkou na návštěvě, jen povídal: Skvělé, mami! Jdu s tvým synem a dcerou vyrůstáme spolu. Šimon skákal radostí: Chci bratra! Lukáš se zamračil: Ne, holku! Máme už tolik chlapců, a jednou holku chci vychovávat jako princeznu. Jarmila jen zamrkala: Princezna? Budu mít doplňky a šaty!
Ilja se zamyslel: Cože, teď máme i hračky? Musíme se taky učit, jak dítě vychovávat. Vychováme ho, řekl jsem. Ludmila se styděla, zakrývala si těžce rostoucí břicho šátkem nebo lehkým pláštěm, jako by se chtěla schovat před všemi pohledy.
Měsíce plynuly, Mikuláš se těšil na syna, Ivo se vrátil na instituty, Šimon a Lukáš se přihlásili na zemědělskou technickou školu. Jarmila začala nový školní rok, a dům se najednou zdál prázdný a tichý. Ludmila čekala na Jarmilu, když se najednou objevila ostrá bolest v břiše.
Petře, zavolala slabě, zdá se začíná to. Překvapila mě, a mé nohy se okamžitě zastavily v botách. Zavolej rychlou pomoc, volala Jarmila, a během dvou minut se k nám přiblížil starý kamarád, který mi sloužil jako řidič.
Můj starý přítel, který řídí autobus ze statekárny, přivezl nás do porodnice v blízkém městě. Když jsem se probudil po celé noci, stál jsem na verandě a kouřil další cigaretu. Otevřely se dveře a přišla mladá porodní sestra.
Sedíš, tatínku? Kouříš? Teď budeš muset kouřit méně, usmála se a zeptala se: První?
Pět dětí mám, odpověděl jsem těžce. Ne, ne pět, ale sedm! řekla sestra a zaškřtil se smíchem: Máš dvě děti navíc!
Dva? Co? zakřičel jsem. Kluka a holku! Kluk hlasitý, holka krásná! Byla nadšená. Řekla mi, že máme přijít domů zítra, aby děti dosáhly potřebné váhy. Přinesl jsem jí květiny a dort, jak se patří, a všichni jsme nastoupili do státního autobusu, který nám řídil ředitel statekárny, protože šlo o důležitý okamžik.
Mikuláš se usmíval: Mami, všechno se nám povedlo! Ludmila držela v rukou jeden balíček a tiše se usmívala k vlastním myšlenkám. Vyvýchováme je dobře, řekla si pro sebe. Pak se obrátila na děti: A jak je budeme jmenovat?
Hned se rozezvučely návrhy Jan, Tereza, Vít, Petra A řidič autobusu, můj starý kamarád, poslouchal naše radosti a přemýšlel, že tohle skutečně není jen obyčejná rodina, ale skutečná komunita.
Takový je můj život plný bolesti, ale i radosti, plný ztrát i nových začátků. Věřím, že naše děti jednou vyrostou v dobré lidi, protože mají tolik lásky a podpory. A já, i když jsem starý a kouřím, vím, že všechno, co jsem udělal, mě dovede k tomu, že se naše rodina bude dál rozrůstat.
Zítra bude nová kapitola. S úctou a těžkým srdcem, ale i s nadějí,
Petr.
