Čekala jsem na Petra, když jsem seděla u kuchyňského stolu a pomalu popíjela čaj s tymiánem, jako by každá kapka měla rozplavit ten dlouhý den. Najednou se ozvalo cvaknutí klíče v zámku. Vstoupil Petr vážný, tichý, s očima upřenými k zemi.
Ahoj, praskla první slova, opět jsi pozdě, už jsem si udělala večeři a čekám na tebe
Ahoj, odpověděl Petr, nemusíš mě čekat, nejsem hladový, a za chvíli se sbaluju a odjedu. Odešel do ložnice, otevřel skříň a vyrkl z ní starou kufr.
Stála jsem v šoku. Pozorovala jsem, jak do kufru vrhá své poslední věci.
Petře, co se to děje? zeptala jsem se.
Nechápu? Odcházím od tebe, řekl chladně, aniž by se podíval do mých očí.
Kam?
K jiné ženě
Ach, snad k mladé, i když sám máš čtyřicet let to není věk, odpověděla jsem s mírným posměškem, když jsem se začala probouzet ze svého šoku. Nenechám se rozplakat, on přece nevidí mé slzy. Pak šeptem dodala: A jak dlouho už s ní?
Skoro rok, řekl Petr klidně a po mém překvapeném pohledu dodal: To jsou tvé problémy. Jestli jsi nic nepoznala, dobře jsem se maskoval.
Odcházíš natrvalo nebo? přerušila jsem ho náhle.
Libuško, rozumíš vůbec? Poslouchej odcházím k ní, brzy bude dítě. S tebou jsme nemohli mít potomka, Katka mi porodí syna. Dám ti měsíc, abys se vystěhovala z bytu. Kam a jak tvoje starosti.
Petrov odchod zanechal v bytě těžký ticho. Zapnula jsem televizi, aby alespoň něco mluvilo. Dvanáct let jsme spolu žili, a po týdnu úzkosti jsem se dokázala postavit na nohy.
Od rodičů mi v dědictví zůstala stará chalupa v obci u Brna. Žít tam sama však nechtěla.
Nedokážu tam žít je to daleko od civilizace, žádné vybavení, žádná práce, v třiatřiceti letech už nechci zůstávat na venkově, pomyslela jsem. Proto dům prodám a z peněz si pořízím pokoj v komunální bytové domě, ať mi život řekne, kam dál.
Chvíli po příchodu na venkov mě přivítala sousedka Blanka.
Zlatíčko, dobře že jsi tu, už jsme chtěly jet do města tě hledat.
Co se stalo? zeptala jsem se.
Moji příbuzní přijeli ze severu, chtějí koupit tvůj dům. Potřebují menší chaloupku, kterou můžou rozebrat a postavit novou na tom samém místě. Chceme být blízko sebe, moje sestra s manželem
Panečku, Blanko, právě proto jsem sem přijela. Vezměte ho, jen se domluvíme na ceně. Tady je můj telefon
Za deset dní peníze už byly na mém účtu, i když jen malá částka výtah z rozpadu. Koupila jsem si malý pokoj v komunální bytové domě s jedním společným sociálním, v jedné z dvou předsíní bydlely další sousedy, ve třetí jsem si vytvořila vlastní část. Považovala jsem to za komunální bydlení.
Sousedi byli tiší, slušní lidé. S nimi jsem se moc nesetkávala byl jsem celý den v práci, a právě tam se mi rozběhl románek s kolegou Tomášem. Všechno se zdálo v pořádku, alespoň jsem si to tak představovala.
Krátce před Mezinárodním dnem žen osmého března mi Tomáš řekl:
Potřebuji si něco promyslet, už si nejsem jistý svými city, dejme si pauzu.
Dejme si a co kdyby ses radši vypravil lesem, odpověděla jsem rozhořčeně.
Ten večer jsem se vrátila domů rozčilená, bylo mi třicet šest a neměla jsem čas na pauzy. Rozhodla jsem se stres vyřešit jídlem. Otevřela jsem lednici, kde byl malý kousek šunky, ale už ho nenašla. Zadrhla mě mrazení.
Kdo vzal mou šunku? zakřičela jsem po celé kuchyni.
Zlatíčko, já ji před dvěma dny vyhodila zhnila se a začal z ní zápach. Myslela jsem, že ji stejně nebudete jíst, proč riskovat zdraví, odpověděla sousedka Věra Ivanovna klidně, až pošpiněně.
Nevíte, že cizí věci se nesmí sahat, křičela jsem. Ne vám rozhodovat, co mám jíst.
Rozčilená jsem výbuchně rozptýlila svou frustraci na Věru. Nejenže jsem se rozvedla, přišla jsem o stabilní byt, a k tomu ještě kolega chtěl pauzu zdálo se, že mi štěstí vzalo poslední kousek. A teď i sousedé mi ukradli potraviny.
Věro Ivanovno, nebuď smutná, zasáhl starý soused Ivan Illich, který bydlel v další místnosti. Byl mu asi šedesát, šedivý, v brýlích, klidný, často seděl v rohu kuchyně v rozpadlém křesle s novinou v ruce. Věra se rozplakala, její slzy byly viditelné.
U Libušky teď hrozí hněv. Vybuchuje, protože ji něco rozčílilo. Neberte to osobně, řekl Ivan s učebním tónem, aniž by položil noviny.
A co vy vůbec víte? odpověděla jsem ostře. Nikdo se vás neptal.
Vím trochu, pronesl.
Pak proč tu žijete v takovém mizerném bytě? už jsem nemohla zadržet slova.
Rozhodla jsem se Věru omluvit. Věra se podívala na mě, pak se stáhla do své místnosti. Zaskřípala jsem dveře a usedla na pohovku.
Mám tady kuchyňského filozofa, co předepisuje rady a učí mě životu, pomyslela jsem si rozčilená a hladová.
Po hodině jsem se uklidnila, pohlédla jsem na notebook a vzpomněla si, že šunku jsem si kdysi dávno koupila. Přemýšlela jsem, co se s ní mohlo stát. Zahanbila jsem se.
Nedotkla jsem se Věry jen tak, a ona mi i tak pomohla. Už mi nervy úplně vyletí, až se z toho stanu výbušnou. Musím se omluvit, rozhodla jsem.
Našla jsem Věru v kuchyni.
Promiňte, Věro, nevím, co mě ovládlo. Všechno se na mě hrnulo a Ivan měl pravdu, řekla jsem.
Věra se usmála, objala mě:
Stává se, zlato, chápu tě. Posaď se, pojďme si dát čaj s koláčem a bonbóny. Ale nejprve se omluv Ivanovi Illichovi, on byl pochybený. Byl profesorem na univerzitě, měl velký byt ve středu Prahy, milou práci. Pak mu onemocněla žena, nádor v mozku. Lékaři odmítli operaci, řekli, že je pozdě. Nakonec našel kliniku v Izraeli, ale potřeboval obrovské peníze. Ivan si je půjčil, jel s manželkou operace proběhla, ale zlepšení nepřišlo. Žena přežila ještě pár měsíců, pak zemřela. Ivan odešel z práce, pečoval o ni, po její smrti prodal byt a splatil dluhy. A tak skončil tady, vyprávěla Věra.
Cítila jsem slzy na očích.
Děkuji, že jste mi to řekla, řekla jsem. Zítra to napravím.
Následující den po práci jsem nesměle zaklepala na Ivanovu pokojovou dveř. Otevřel.
Dobrý večer, pane Illichu, podala jsem mu dárky, prosím, přijměte mou omluvu. Včera jsem vás nezaslouženě urazila, měl jste pravdu.
Rozpovídal se mnou, poslouchal, aniž by přerušil, a po mém vyčerpání řekl:
Jaká příjemná nečekaná návštěva. Dárky a omluva přijmu, pokud oslavíš se mnou mé narozeniny.
Gratuluji, a dárky jsou na místě, odpověděla jsem, ráda pomohu.
Společně s Věrou připravily stůl. Při servírování jsem si s Věrou popovídala o svém životě jak jsem jako naivní studentka věřila ženatému muži, otěhotněla, on mi pomohl s těhotenstvím, zaplatil vše, pak se rozvedli. Nedokázala jsem potom mít děti, a možná proto mě Petr opustil.
Když jsme už měli pokrývku, zaklepla na dveře čtyřicetiletý vysoký úsměvavý muž.
Dobrý den, jsem Roman, syn Věry. představil se.
Dobrý den, Libuško, jsem tvoje nová sousedka. Vstupte, pozvala jsem ho.
U stolu se rozproudila živá konverzace, všichni mu zdravili, přáli zdraví a radost. Roman byl bývalý geolog, nyní dálkový řidič, plný příběhů. V zimě, kdy se město zahalilo do bílého sněhu, jsme s Romanem povídali hodiny, a přestože byl venku zima, uvnitř nám nebylo chladno.
Po třech dnech musel Roman odjet na dlouhý výlet. Řekl mi:
Budu pryč týden, vrátím se. Počkáš na mě?
Čekat budu, odpověděla jsem.
Tak začal náš románek, který přešel v hluboký cit. Vzali jsme se, přestěhovala jsem se k němu a o rok později se nám narodil malý Arnošt. Když Roman odjížděl na dlouhý výlet, já s Arnoštem se na čas vrátily do mého komunálního bytu.
Dny uplynuly rychle, a Věra i Ivan nám pomáhali s vnoučkem. Nejlepší chůvy pro Arnošta už ani nepůjdeme hledat máme je přímo pod střechou.
