Díky Bohu! Dočkala jsem se, těžce vydechuje babička, ale v její tváři se zračí opravdové štěstí. Suchýma rukama pohladí vnuka po tváři, pak je nechá sklouznout na deku.
Babi, odpočiň si, prosí Jirka. Zítra máme celý den pro sebe, všechno si povíme.
Ne, Jirko, usměje se smutně babička. Jedno jsem si u Boha vyprosila dočkat se tebe. Nic víc nepotřebuju, už jsem tě viděla, obejmula. Teď si chvíli odpočinu a ještě si popovídáme. Unaveně zavře oči. Růženko, dej klukovi najíst, vždyť je z cesty unavený.
Babička na tom není dobře. Dobře ví, že jí už moc času nezbývá. Jirka je její jediný blízký člověk, stejně jako ona jemu. Jirkovi rodiče zmizeli v zapomnění, utopili všechno v alkoholu nejdřív drobnosti, potom nábytek, oblečení, byt. Nakonec obětovali i sebe. Babička stihla zachránit z této bídy aspoň vnuka, přivedla ho ke vzdělání, přesvědčila ho, ať si udělá řidičský průkaz na osobní i nákladní auto, a vyprovodila ho na vojnu. Dnes ho mohla zase přivítat. Nebylo to tak, jak by si přála, ale život nedává vždy na výběr.
Růženka, stará sousedka a babiččina kamarádka, podává Jirkovi večeři v kuchyni a babička, se zavřenýma očima, v duchu hledá ta správná slova, která by mu šla až k srdci. Ale paměť ji už zrazuje. Jemně hladí kočku svou milovanou Micinku, která poslední dny neopouští babiččinu postel, jako by vycítila, že se něco stane. Nakonec babička zavolá:
Jirko, pojď ke mně. Když si sedne k posteli, tiše začne: Chtěla jsem se dožít tvých dětí, Jirko, ale asi na to už nedojde. Zůstaneš zase sám. Je to těžké. Najdeš-li hodnou dívku, nepouštěj ji a vybírej na celý život, na těžký život. Lehký nikdy nebyl a nebude. Vyhni se zahálce a hlavně se vyvaruj toho proklatého alkoholu! Jeden mu propadne, ale trpí pak všichni blízcí. V životě je hodně cest, Jirko, vyber si tu správnou. Babička na chvilku umlkne, asi myslí na Jirkovy rodiče. Ale nabere dech a pokračuje: Byt jsem na tebe přepsala budeš mít kam přivést mladou ženu. Na pohřeb jsem dala stranou, Růženka ti ukáže kde. Zbytek jsem ti převedla na kartu, na začátek ti to vystačí. Mojí Micinku opatruj, nenechávej ji samotnou. Je chytrá, má srdce ale to sám víš, vždyť jsi ji donesl jako kotě To je asi vše. Jdi si odpočinout, já si taky lehnu už jsem unavená.
Ráno už se babička neprobudí
Jirka nastupuje do práce jako technik montující internetové sítě přidávají optický kabel, připojují nové uživatele. Ve skupině je šest lidí, práce je dost, Jirka je po dni unavený, ale plat je slušný a má radost z dobře odvedené práce, což vynahrazuje těžkosti.
Doma ho čeká šedivá kočka Micina, kterou našel před osmi lety na ulici jako kotě. Po smrti babičky je Micina smutná, přestala skoro jíst. Celé dny vysedává v starém křesle babiččině oblíbeném a hledí do prázdna, jako by čekala, že paní každou chvilku přijde, ale ona už nikdy nepřijde.
Jirka se snaží Micinu rozveselit, povídá si s ní po večerech, když ji vezme na klín, podrobně jí vykládá, jaký měl den, snaží se ji potěšit nějakou dobrotou. Ale Micinka se probere až za měsíc.
Ten den dostane Jirka první výplatu. Kamarádi trvají na tom, že to musí “zapít” stará pevná tradice, kterou porušit znamená být nařčen z lakoty. Jirka je tedy zve do kavárny, kde je pohostí a přidá se. Domů přijde pozdě, v podnapilém stavu. U dveří na něj čeká Micina. Nějak se mu nechce se jí podívat do očí ty velké zelené oči všechno vědí. Jirka uhýbá pohledem, ale ona ho stejně vyhledá. Když pochopí jeho stav, žalostně zamňouká, se sklopenýma ušima zaleze pod gauč.
Micinko, omlouvá se Jirka, nemohl jsem odmítnout kamarády. Pomohli mi do firmy, jsou to přeci kámoši Ale má pocit, že se vymlouvá spíš před babičkou než před kočkou.
Druhý den ho Micina opět vítá u dveří, a když zjistí, že tentokrát je všechno v pořádku, spokojeně se mu omotává kolem nohou a hlasitě přede. S chutí se nají, celý večer se ho drží, a když jdou spát, leží těsně vedle něj, hlavu položenou na jeho rameni.
Ty všechno víš, škádlí ji Jirka, když ji hladí po jemném kožíšku. Ale neboj, už jsem dospělý, vím, co dělám. Dospělí tohle nezvládají jen v jednom případě když pijí. A toho mám taky dost, je to v naší rodině dědičné Zdá se, že budu muset změnit práci, tam se skoro pořád popíjí taková je parta, každý týden důvod; na zahřátí, unavení, svátky, někdy prý slaví i den půllitru. Každý pátek. Vymlouvám se, jak to jde, ale už se na mě dívají skrz prsty. Ne, musím najít něco jiného, jenže co? Od mala jsem chtěl být řidičem kamionu, ale mám jen béčko, tahač není jen tak, kdo by mi ho svěřil?
Při dalším pátečním posezení v kavárně. Spoluhráči slaví, že zase měli tvrdý týden za sebou. Jirka pije minerálku a trochu závistivě sleduje hlučné, rozjařené kolegy.
Obsluhuje je mladá, svěží dívka. Kluci ji neustále zvou ke stolu, šéfparty ji dokonce chytne za ruku a zatáhne k sobě. Děvče se snaží vytrhnout, ale nemá šanci. Vedoucí má sílu, navíc je v náladě a nehlídá se.
Nech ji! vstává Jirka od stolu. U stolu zavládne ticho v partě není slušné mluvit proti šéfovi! Zaskočený šéf trochu povolí stisk, dívce se daří utéci. Zastaví se opodál, úzkostlivě hledí na Jirku.
Do hádky zasáhne majitel kavárny mohutný chlap v bílé kuchařské zástěře a vyhrnutých rukávech. Když se objeví, parta se rychle balí a hází po Jirkovi zlé pohledy.
Nespěchej, chlapče, zarazí Jirku majitel. Ať venku vystydnou, třeba jim to dojde. Dobrosrdečně se na něj usmívá: Proč se s nimi vůbec bavíš? Viděl jsem, že nepiješ, tak proč?
Pracujem spolu, držíme partu, pokrčí rameny Jirka.
Nech toho, zamračí se muž, představí se jako Michal. To není žádná parta. Zvlášť s takovými “kamarády”. Julie, dcero, uvař nám čaj, jak to umíš. Já si alespoň chvilku odpočinu, když je klid.
Tvoje dcera? dívá se Jirka za Julií.
Ano. Pomáhá mi po škole. Sedí u stolu, vychutnávají si horký voňavý čaj z porcelánové konvice. Ale víš, Jirko, budeš muset změnit práci. Po dnešku tě tam rozcupují, nebo z tebe ještě udělají pijan. Máš řidičák?
Udělal jsem si řidičák dávno, i na vojně jsem byl za volantem. Vždycky jsem chtěl být dálkař, ale kdo mě vezme?
Hned tě vezmou těžko, souhlasí Michal. Ale můžu ti pomoct, znám opravdové “dálkaře”. Zatím pojď ke mně, budeš jezdit Gazelou, mám i meziměstské trasy, pomůžeš mi, a pak přejdeš na velké auto ale budeš muset dodělat papíry.
Beru! usměje se Jirka. Strejda Michal mu je čím dál sympatičtější velký, klidný a dobrosrdečný. Navíc je to Julin otec, už pro to ho lze respektovat. Michal si všímá, že Jirka nemůže od Julie odtrhnout oči, a tak řekne:
Julie, už skonči. Děkuju, že jsi pomohla, běž domů Jirka tě doprovodí. A potěší ho, jak se mladí zarděli.
***
O pět let později řídí Jirka kamion na zasněžené silnici.
Do města, kde na něj čeká manželka Julie, dcera Máša a rodinná mazlíčková veteránka Micina, zbývá necelých třicet kilometrů. U silnice zahlédne osamělého muže v tenké, nevhodné bundě.
Tady zmrzne, pomyslí si Jirka a zastaví u osamělého stopaře.
Šéfe? pozná muže, když nasedne vedle něj.
Ten se na Jirku podívá kalným pohledem značně pod vlivem:
Jé, to jsi ty pomlčí. Býval jsem šéf, teď už ne. Z původní party už jsme polovina, zbytek odešel navždy. Jeden zmrzl, druhý se utopil, oba nalití, další se otrávil brzdovou kapalinou. Ti, co zbyli, živoří jako já, na brigádách. Vytáhne z kapsy lahev s pachem technického lihu, napije se, potřese hlavou. Nic, nějak bude.
Jirka ho vysadí uprostřed města, chvíli za ním s lítostí hledí. Vybaví se mu jeho samolibé opilé řeči…
Když přichází domů, zvedne oči k oknům bytu. V kuchyni se svítí Julie nespí, čeká. Možná přišla na návštěvu Růženka, popovídat a pomazlit se s Mášou. Ale asi ne Máša už spí v dětském pokoji, nad kterým visí fotka babičky. Holčička jí vypráví své dětské radosti, novinky, zážitky ze školky. A co, že babička neodpovídá důležité jsou ty její dobré, chápající oči a laskavý úsměv. A tady už je i Micina, která sedí v okně a dívá se do tmy. Jakmile zahlédne Jirku, natáhne se, zvedne ocásek a zmizí, aby ho mohla jako první přivítat u dveří.
Nejsem sám, babi, pošeptá Jirka, usměje se do světla bytu. Jsme všichni doma, pohromadě, a ty jsi taky s námi. To je moje cesta.
