Výborně, že jsi navrhl oddělené finance. Tak si prostě nechávám všechno své.
Když manžel při večeři odsouval talíř s takovým výrazem, jako bych mu nenabídla svíčkovou, ale předvolání k soudu, věděla jsem, že chystá nějaký proslov. Martin upravil ubrousek, odkašlal si, díval se skrz mě asi do svých vzdušných zámků a pronesl: Alžběto, počítal jsem. Náš rozpočet se hroutí kvůli tvé finanční negramotnosti. Od zítřka přecházíme na oddělené finance.
Napětí zaniklo v zárodku, ale zápach absurdity v místnosti byl najednou silný jako vůně smažených ryb. Pomalu jsem odložila vidličku.
Výborně, žes to navrhl, Martine, usmála jsem se tím úsměvem, kterým krajta zdraví králíčka. Tak si nechávám vše svoje.
Martin zamrkal. V jeho hlavě, kde myšlenky narážely občas nahlas, tohle zjevně nedávalo smysl. Čekal slzy, výčitky, možná hysterii ne klidné přitakání.
To je rozumné, kývl povýšeně, už v duchu utrácející peníze, které na mně ušetří. Budu si šetřit na statut. Chlap musí mít statut, Alžběto. Ty tobě snad zbyde na punčochy.
Můj muž, Martin Novák, je opravdu zvláštní člověk. Má jedinečný dar považovat se za podnikatelského žraloka, přestože dělá středního manažera ve firmě na plastová okna. Jeho statut se zpravidla projevuje nákupem gadgetů, z nichž využívá tři procenta, a čtením motivačních citátů na internetu.
Platí, kývla jsem. Knedlo vepřo nebudeš dojídat? Nebo ti to už nevychází v rozpočtu?
Snědl. Naposledy a zadarmo.
První týden naší nové ekonomické politiky byl ve znamení hrdosti. Martin chodil po bytě jako pyšný kohout a okázale se neptal, kolik stojí prací prášek. Koupil si prémiový diář z eko kůže a začal si zapisovat výdaje.
Ve středu přišel domů s taškou, ve které se žalostně chřestily dvě plechovky levného piva a sáček mražených knedlíků ze slevy. Já zrovna rozbalovala nákup z delikates: pstruh, avokádo, sýry, čerstvá zelenina, lahvinka dobrého ryzlinku.
Martin stál ve dveřích kuchyně, opřený o futro, s výrazem vyčerpaného bojovníka. To si žiješ, co? kývl směrem k rybě. Kvůli takovému rozhazování jsme neměli úspory. Neměli jsme, Martine? Ty teď šetříš na statut. Já si dovolím, na co mám. Poličku v lednici sis vybral? Tvoje je ta dole v šuplíku na zeleninu. Je tam ideální teplota pro tvé investice.
Hlesl, vytáhl knedlíky a začal je vařit v mém hrnci. Plyn, řekla jsem, aniž bych se otočila. Cože? Plyn, voda, opotřebení hrnce, jar na mytí. Prý jsme všechno rozdělili? Ale Alžběto! Takhle být malicherná ti nesluší Není to malichernost, Martine. Jsou to tržní vztahy.
Snažil se zasmát, ale horký knedlík mu přilepil patro, takže grimasu měl jako mopslík, co snědl citrón. To jsi prostě naštvaná, že jsem ti zrušil přístup ke své kartě, konstatoval, vytahoval těsto ze zubů. Ženy jsou vždycky agresivní, když ztratí kontrolu.
V sobotu k nám přišla paní Věra Nováková, moje tchyně. Je to žena svérázná: obdivuje mě stejně upřímně, jako pohrdá naivitou vlastního syna. Pracovala celý život jako hlavní účetní ve fabrice a čísla jí byla bližší než lidé.
Seděly jsme u čaje a zákusků. Martin žvýkal svoji suchou housku z akce a tvářil se jako oběť režimu.
Mami, představ si, Alžběta už i toaletní papír schovává! žaloval v naději, že získá spojence. Na wc máme hrubý recyklovaný, v jejím šuplíku třívrstvý s broskví! To je přece diskriminace!
Tchyně postavila šálek na podšálek. Martínku, začala mile. A když jsi tu diskriminaci vyhlásil, čím jsi přemýšlel? Tím místem, pro které je ten papír? Mami! Já chci optimalizovat rozpočet. Chci auto! Auto? pozvedla obočí tak vysoko, až zmizelo pod ofinou. Za ty stovky, co si schováváš před ženou? Chlapče, ty šetříš na záchodovém papíru, abys koupil starou šunku a byl král silnice? To je investice! vypískl Martin. Investice je Alžběta, která tě trpí u sebe v bytě! odsekla Věra. Jo a ten zákusek, Alžběto, je božský.
Martin se chtěl chopit dalšího kousku, ale moje ruka s nožem na máslo mu jemně zastoupila cestu. Dvě stě korun, Martine. Nebo si dej kousek suché housky. Fakt? Od vlastního muže? Před mámou? Trh je drsný. Pronájem vidličky padesátikoruna.
Odtáhl se, zrudl, popadl svou housku a vyběhl z kuchyně. Hysterik, konstatuje klidně tchyně. Celý po otci. Ten taky všechno investoval, než jsem ho vykopla ke svojí mamince s kufrem trenýrek. Vydrž, holka. Teď přijde fáze jsem dotčený, tak budu trucovat.
Za dva týdny došel experiment do kritického bodu. Martin zhubl, pohasl, ale hrdost ho nutila vydržet. Chodil ve zmačkaných košilích (můj prášek mu byl nedostupný, vlastní žlučové mýdlo chystal jen na mejdany), voněl laciným sprejem a koukal po mě pohledem psa, co se pořád považuje za vlka.
Rozuzlení přišlo v pátek večer. Dorazila jsem z práce unavená, ale spokojená dostala jsem bonus. Na stole čekalo překvapení: uvadlá kytice karafiátů a láhev Bohemia Sektu.
Martin seděl a zářil jako stříbrná dvacetikoruna. Alžběto, posaď se. Musíme si promluvit. Rozhodl jsem se, že naše podmínky můžeme zmírnit. Jsem ochotný přispět do společného rozpočtu teatrálně se odmlčel, dva tisíce korun. Na jídlo.
Podívala jsem se na něj. Na ty unavené karafiáty, na šumivé, z kterého už mě pálil žaludek jen při pohledu.
Dva tisíce? zopakovala jsem. To je, Martine, opravdu štědrost. Otevřela jsem složku z kabelky s vytištěnou Excel tabulkou.
Co to je? zeptal se podezíravě. Faktura, drahý. Za bydlení. Podívej: nájem bytu v centru (plus užívání obýváku i kuchyně) deset tisíc. Energie (miluješ sprchování čtyřicet minut) dva tisíce. Úklid (uklízím jenom já) tisíc. Celkem třináct tisíc za měsíc. Za dvě týdny máš sedm a půl. Plus opotřebení domácích spotřebičů.
Martin zbledl. Ty ty po mně chceš platit za to, že žiju ve vlastním bytě své ženy?! V bytě ženy, s níž máš oddělený rozpočet, opravila jsem ho laskavě. Říkal jsi přece: ‘Všechno mé je mé’. Byt je můj. Takže jsi nájemník. A bez nájemní smlouvy tě můžu vystěhovat do čtyřiadvaceti hodin.
To je vypočítavost! To je pod úroveň! Já jsem chlap! Jsi chlap, co chtěl šetřit na ženě a zapomněl, že žije za její peníze, říkala jsem potichu, ale každé slovo dopadalo jako kladivo. Chtěl jsi být partnerem? Buď jím. Plať. Nebo si najdi místo, kde je ‘statut’ levnější.
Lapal po dechu, rozháněl rukama.
Jednou toho budeš litovat! Odejdu! Najdu ženu, která bude vážit mě, ne metry čtvereční! Hodně štěstí, Martine. A vem si ty své mražené knedlíky z mrazáku. To je tvůj aktiv na cizí si nedělám nárok.
Bloumal bytem, házel věci do tašky. Řval, že jsem lakomá mrcha, zabila jsem lásku, že odchází nocí
Zavolej mámě, ať ti povlékne, poradila jsem, nalévala si skleničku toho svého ryzlinku. A jeď taxíkem Economy, šetři si statut.
Bouchnutí dveří z něj vycházelo tak zoufale, že místo svědomí se probudila jen sousedka zespod.
Ticho v bytě bylo sladké jako med. Seděla jsem v křesle, dívala se na noční Prahu a cítila naprostou lehkost. Telefon cinkl. Zpráva od Věry Novákové: Je tu. Naštvaný, hladový, křičí, že chce spravedlnost. Řekla jsem mu, že spravedlnost není levná a on na ni nemá. Dala jsem mu účtenku za večeři i nocleh. Ať si zvyká na trh. Jak jsi na tom, holka?
Usmála jsem se a odepsala: Držím se, mami. Uvažuji, že si za ušetřené peníze koupím nové záclony.
Nikdy není třeba někomu vysvětlovat, proč je blázen. Mnohem poučnější je nechat ho za svoji hloupost pořádně zaplatit. A když vám muž nabídne samostatnost, ujistěte se, že to přežije, až ji dostane.
