Karel přišel o sestru. Jel ji pochovat zpátky na venkov. Jeho manželka Tamara zůstala doma zdraví nesloužilo, ledviny stávkovaly a nohy už dávno neposlouchaly. Tamara věděla, kdy se Karel vrací, všechno si dopředu přichystala. Naházela bramborovou kaši a sekanou na talíře, trošku to v mikrovlnce přihřála, a šup sem s tím na stůl. Karel vešel do kuchyně.
Tak akorát na večeři, povídá mu Tamara.
Karel mlčel, koukal na Tamaru jako při zprávě o spotřebě plynu na zimu.
Co se stalo? divila se Tamara.
Nepřijel jsem sám, zamručel Karel.
Jak to? S kým? Tamara už vytahovala katastrofické scénáře.
**Dárek pro manželku**
Tamara věřila, že ji stáří nikdy nedostihne. Teď ale leží, kouká do stropu a vzpomíná na poslední tři roky života. Tehdy byl ještě Karel živý. Už mu bylo dvaašedesát, energie více než důchodové. Přijde na vesnici o sestru. Byla vždycky sama, tak ji šel pohřbít. Ale zpátky…
Přivedl s sebou vyzáblou slečinku:
Tamaro, tohle je vnučka mojí sestry. Jmenuje se Apolenka.
Tamara si ji změřila přísným pohledem, varovně zafuněla na Karla, ale nakonec pronesla:
Pojď dál, Apolenko, prostři si na stůl.
Tamara samozřejmě věděla, že Karel dnes přijede, všechno měla navařené. Na talíř kaši, sekanou a šup s tím pod nos.
Seď, Apolenko. Ješ! řekla tak něžně, jak to jen šlo.
Holka začala jíst, zatímco hospodyně kývla hlavou na Karla a odešli do ložnice.
Karle, co tohle znamená? šeptla, sotva zavřeli dveře.
Tamaro, nech ji u nás bydlet. Už nikoho nemá.
A kde má tetu?
Ani se s matkou nepřišla rozloučit. Sestra ji vychovávala od tří let, povzdechl Karel. Teď po smrti má Apolenka úplně nikoho.
Karle, jsme v důchodu. Zdraví oba nic moc, koukla ke dveřím. Kolik jí je?
Dvanáct.
To ji budeme tahat aspoň do dvaceti.
Dostaneme na ni příspěvek. Sestrin dům prodáme, už jsem se domluvil. Pravda, baráček je malý a rozpadá se. Ale máme něco našetřeno a Alena s Danem určitě pomůžou, jsou to přece naše děti.
Ti mají sami starostí až nad hlavu. Jejich haranti už do školy chodí, a za chvíli se budou brát. Ty jsou přece taky naši vnoučci, i když bydlí na druhé straně republiky. My jim sami chtěli pomáhat.
Ale Apolenka je taky moje rodina.
Není naše mávla Tamaru rukou. No tak pojď, ať nám to jídlo nevystydne.
Apolenka se na ně vyděšeně zadívala, doufala, že ji nenechají vynést popelnicí na ulici. Postavila se:
Paní Tamaro, nevyhazujte mě. Nemám nikoho, jen vás a dědečka. Budu vám pomáhat.
No dobrá, tak tu zůstaň!
Uběhl rok. Po Karlovi zůstala jen deka na gauči. Děti přijely a rychle zase odjely. Zasedly s matkou ke stolu. Apolenka šla k sousedům, tušila, že dospělí potřebují prostor pro nudné debaty.
Mami, proč se s ní taháš?
Je to Karlova příbuzná, zarosily se matce brýle.
Dej ji do děcáku, podotknula dcera. Jsi stará, proč si to přiděláváš?
Jsem sama, vy máte svých dětí dost a stejně si vzpomenete, jen když vám dochází marmeláda. Aspoň někdo se mnou bude. A zamáčkla slzu.
Hele, Aleno, vložil se syn, mamině bude líp, když ji někdo bude mít doma. Ať tu holku má.
Počkali do druhého dne, dali si bábovku a odjeli sami mají dětí víc než sousedství v Modřanech.
Zůstala Tamara s nerodnou Apolenkou. Apolenka je šikovná holka: bylo jí třináct, ale babičce (byť ne pokrevní) pomáhala ve všem.
Tamara však začala strouhat brambory v hlavě: zdraví jde z kopce, síly dochází. Děti už ani nevolají, natož aby přijely.
Přijeli zase na návštěvu.
Jéje, je mi hůř, sotva chodím. Ještě že mám Apolenku, oznámila druhý den po příjezdu hostů. Chci na ni přepsat byt.
Mami, co to povídáš? vyděsila se dcera. Máš šest vnoučat, moje Kristýnka má čtrnáct, Danova Valča patnáct a za chvíli budou chtít barák i s hypotékou!
No, žádná neplánují babičku utírat. Je léto, mají prázdniny hned jim zavolám, ať přijedou celé léto.
Za tři dny fakt přijely. Apolenka byla znovu navíc, sousedi ji přijali, jak už byli zvyklí.
Vnučky Valča a Kristýnka se radovaly, že rodiče zmizeli a babička zůstala.
První večer couraly venku až do tmy. Když se vrátily, babička už ležela a neseděla, o jídle ani nemluvě. Ještě chtěla odvést na WC. Holkám z toho ztuhl i make-up, ale musely.
V noci babička třikrát žadonila o vodu, než Valča vůbec vstala.
Ráno bylo potřeba uvařit, nakrmit babičku. Naštěstí došla sama do kuchyně. Dva dny a vnučky ztrácely náladu. Když měla babičku pomýt, pohár trpělivosti přetekl. Zavolaly rodičům, druhý den už byly na cestě domů.
A zas zůstala babička s Apolenkou. Sama už sotva vstala z postele.
Tak utekl další rok.
Celý byt zůstal na patnáctileté holce: devátá třída, uklizený byt, babička opečovávaná, studijní výsledky v deníčku zářily. Tamara si však povzdychla, že je to stále těžší.
Představ si, není příbuzná a neopustila mě. I když nemá jinam jít. Je na čase… musím na ni ten byt přepsat. Děti to snad pochopí.
Vysoukala se z postele, stáhla mobil. Ještě od Karla měla ten chytrý, dostala ho jako dar k šedesátinám, naučil ji, jak volat i datlovat. Vyhledala notáře, zavolala mu.
Notář přišel hned další den, zařídil papíry.
Tamara vzápětí volala dceři a synovi.
Hned se sbalili a dojeli. Byt o třech pokojích, druhé patro, kousek od centra, cena v korunách by se dala brát za půl Plzně.
Mami, není to chyba? začala dcera. Vezmi to k nám. Můžeš půl roku bydlet u mě, půl u Dana, byt prodáme a hotovo.
A Apolenka?
Tu dáme do děcáku. Máš vnučky, ty o tebe budou pečovat.
No, vím, jak pečují. S Apolenkou mám klid. Nemám chuť pendlovat jak kufr mezi Prahou a Brnem.
Hele, Aleno, vložil se syn. Jestli je mamce s ní dobře, tak ať ten byt zůstane jí. Konec řečí.
Pobývali pár dní a zmizeli k sobě. Apolenka se od sousedů vrátila, jako by se nechumelilo.
Babi, proč teta Alena s Danym přijeli takhle narychlo?
Ale, byli na návštěvě. Pojď, něco ti řeknu.
Babi, ty se tváříš záhadně.
Podej mi tu složku, je na skříni.
Apolenka přinesla a přisedla si.
Tenhle byt je teď napsaný na tebe. Všechny papíry jsou tady.
Ale babi, vždyť nejsme pokrevní.
Holčičko moje, jsi mi nejbližší na světě. Jen mě neopouštěj.
A proč bych odcházela? Já nikoho bližšího než tebe stejně nemám…
