DVACET LET JSEM HLEDAL ZTRACENÉ LIDI V LESÍCH A VRACEL JE DOMŮ. ALE KDYŽ JSEM NAŠEL V HVOZDĚ ČTRNÁCTILETOU DCERU VLIVNÉHO POLITIKA, POPRVÉ V ŽIVOTĚ JSEM ŘEKL DO VYSÍLAČKY: STOPY NIKDE, NEJSPÍŠ SE UTOPILA. TA LEŽ MĚ STÁLA PŘÁTELE, POVĚST I SMYSL CELÉ MÉ PRÁCE. NĚKDY ALE, KDYŽ CHCETE NĚKOHO OPRAVDU ZACHRÁNIT, MUSÍTE HO NECHAT ZMIZET.
Ve světě dobrovolnických pátracích týmů platí jedno železné pravidlo nejsme policie. Nejsme soudci, opatrovníci ani terapeuti. Naším úkolem je čistě a jednoduše najít ztraceného člověka v lese nebo ve městě a předat ho zákonným represivním složkám, nebo rodině. Nic víc, žádné drama. Jak to pak doma vypadá za zamčenými dveřmi do toho nám nic není.
Jmenuji se Tomáš. Dvacet let jsem byl vedoucím pátracího týmu Stromovka v Pardubickém kraji. Věděl jsem, jak voní strach v říjnovém lese, jak odhadnout trasu ušlapaného houbaře v panice a jak uspořádat zátah třemi sty nevyspalých dobrovolníků.
Měl jsem respekt. Říkali mi Rychlík, protože jsem dokázal vytáhnout člověka doslova z hrobu i po pěti dnech, kdy i policisté jen krčili rameny a říkali hotovo. Věřil jsem v systém. Věřil jsem, že návrat domů je vždycky výhra.
Až do října 2018, kdy jsme hledali Jitku.
Prototyp dokonalé oběti.
Jitce bylo čtrnáct let. Byla jediná dcera místního stavebního magnáta, poslance a známého napříč celou republikou. Holka zmizela na školním výletě u Litomyšle. Odešla do lesa na malou a už nikdy zpátky.
Tohle byly největší pátrací manévry v historii týmu. Tatínek Jitky rozpohyboval Policii ČR, hasiče, dokonce vrtulníky s termovizí. Do štábu nám každý den vozili teplé večeře z restaurací, v televizi panáček zoufale vzlykal a vykřikoval: Jituško, vrať se! Slibuju ti vše, jen tě najděte!
Když jsem se díval na jeho červené a uplakané oči, naši dobrovolníci by do lesa šli i v lednových plískanicích nalehko. Spali jsme maximálně tři hodiny denně. Prošli jsme každou rokli.
Čtvrtý den jsme se posunuli k zapomenutému polesí u opuštěné pily. Terén byl prokletý: spadané stromy, bahno až po kolena, rozvodněná řeka Loučná. Šel jsem tam sám, zkontrolovat jednu starou posedovou chatku.
A tam jsem ji našel.
Vlezl jsem do tmavé, vlhké boudy, posvítím do rohů silnou baterkou.
Byla tam.
Jitka seděla ve stínu, schoulená v rohu pod prohnilou dekou. Tak se třásla, že se ozýval rachot zubů. Modré rty. Hypotermie jako řemen.
Vytáhl jsem vysílačku z kapsy.
Štábe, tady Rychlík. Objekt…
Nepovídejte nikomu! vypískla hrubým hlasem raněné kachny.
Předpažila ruku. V upatlaných prstech třímala zrezivělý hřebík namířený na krk.
Řeknete-li jim to vrátíte-li mě domů, zabodnu si to rovnou do hrdla. Přísahám.
Zarazil jsem se. Čtrnáctky často trucují kvůli blbým známkám nebo průšvihům s mámou či tátou. Ale tohle hysterie nevypadalo.
Jitko, klídek, spustil jsem svůj velící tón. Táta šílí, obrátil kvůli tobě kraj vzhůru nohama. Má tě rád.
Rozesmála se. Nepěkně, zoufale, jako z hororu. Rozepla bundu a vykasala svetr.
V kuželu baterky jsem viděl na zádech a žebrech suvenýry. Žádné čisté místo. Staré jizvy od pásku, čerstvé puchýře od cigaret, podlitiny na úrovni středověkého mučení.
Máma odešla, když mi bylo devět, špitla Jitka pohledem, co by vám zmrazil oběd. Každý den dostávám nakládačku. Za to, jak se tvářím, za to, že vypadám po mámě. On je pánem města a všechno může! Zavřel mě na týden do sklepa bez vody. Vrátíte-li mě domů, vezmou si od něj záchrannou prémii a on mě zabije, protože jsem mu udělala ostudu útěkem. Prosím, nechte mě tu zmrznout v klidu. Prosím vás.
Stojím v té tiché chatě. Vysílačka na rameni řve:
Rychlíku, kde jsi? Ozvi se! Přepínám!
Bod zlomu.
Znám zákon. Povinnost hlásit nález, povolat policajty i rychlou. Pak podat trestní oznámení na týrání dětí.
Ale vám je pětačtyřicet, znáte realitu. Táta je poslanec, šéf místního policejního okrsku s ním jezdí na chatu, kde loví jeleny. Oznámení se ztratí, pubertální holku označí za blázna se sklony k sebepoškozování a vrátí zpět. Do klece.
Za ty roky jsem pomohl stovkám. Ale tehdy mi došlo, že ji můžu zachránit jen, pokud přestanu být zachránce.
Stiskl jsem tlačítko.
Štábe, tady Rychlík. Falešný poplach. Chatka prázdná. Konec.
Svlékl jsem z Jitky jasně červenou bundu, rozřízl si předloktí a potřel rukáv krví. A Pojď se mnou.
Vysunul jsem ji ven. Bundu jsem odnesl tři sta metrů po proudu a uvázal na větev u rozvodněného víru. Do bahna jsem natlačil stopy smyku. Pak jsem ji vedl lesem po cestičkách, které znám jen já, míle od všech šťouralů. Na silnici, kde stála moje felda.
Dal jsem ji do spacáku, topení na plné pecky. Deset hodin jsme jeli napříč třemi kraji. Na Vysočině jsem znal jednu ženskou, co vedla pololegální krizové centrum pro týrané ženy. Ta nikdy nekladla otázky a uměla nechat lidi zmizet tak, že je ani četníci nenašli.
Nechal jsem tam Jitku. Na rozloučenou mě jen objala. Beze slov.
Daň za lež.
Ráno jsem se dovlekl zpátky do štábu. Jako vyoraná myš, špinavý a na pokraji kolapsu.
Zavedl jsem týmy k řece. Ukázal bundu na větvi.
Zřítila se. Proud je tu osm metrů za sekundu, pod kmeny ji nenajdem.
Pamatuju si, jak dobrovolníci plakali. Chlapi od fochu, holky-studentky, všichni do krve odřeni, neutěšeni. Mysleli, že jsme prohráli.
A já? Přijal jsem tu ránu. Lhal jsem lidem, co pro mě byli rodinou. Zradil jsem týmový kodex, spáchal únos a maření vyšetřování jak vystřižené z kriminálky.
Jitčin tatík měl hysterickou tiskovku. Za týden prázdná rakev, uvnitř hrstka věcí. Vyšetřování uzavřeli nešťastná náhoda.
Po měsíci jsem odešel z týmu. Nedokázal jsem koukat kolegům do očí, stát nad mapou a rozdávat rozkazy. Věděl jsem, že jsem lhář.
Začaly fámy, že Rychlík vypěnil, vyhořel a chlastá. Tým převzal jiný, život, co měl smysl v pomáhání a hrdinství, skončil.
Osm let poté.
Je mi šedesát. Dělám obyčejného mechanika v garáži. Žádné medaile, žádné uznání od hasičů, žádní staří dobří parťáci. Bydlím sám, v bytě prošpikovaném zápachem oleje.
Ale před týdnem jsem ve schránce našel obálku bez zpáteční adresy.
Tam byla fotka. Krásná, dospělá, zdravá ženská kolem dvaadvaceti v bílém plášti na schodech zdravotní školy kdesi na Moravě. Živé oči. Na druhé straně věta:
Jsem naživu. Zachraňuju druhé. Děkuju, že jste mě tehdy nezachránil podle pravidel.
Myslíme si, že dobro má být čistou hrou v bílých rukavičkách a kdo pomáhá, dostává vyznamenání. Skutečnost bývá naopak ošklivá. Někdy ten největší projev lidskosti znamená sáhnout si na dno. Občas abyste zachránili jeden život, musíte vlastní život zničit.
A kdybych se do té chatky mohl vrátit, znovu bych tu vysílačku vypnul. Protože čisté svědomí a bezchybná pověst nestojí za jedinou slzu dítěte v pekle.
A co vy? Uměli byste porušit zákon, zradit kamarády a navždy přijít o čest, kdybyste věděli, že je to jediný způsob, jak zachránit něčí život? Kde pro vás leží hranice mezi pravidly systému a vlastní morálkou? Napište mi svůj názor. Zvedám tu pohlednici ke světlu. Ruce se mi třesou, nejspíš poprvé od té říjnové noci. Osud mě prohnal všemi odstíny šedi, abych teď přišel na to nejjednodušší: že někdy stojí za to nedat odpověď štábu, nechat zmizet dívku, aby mohla vyrůst žena, která rozdává naději dalším.
Ať je svět jakýkoliv, jsou chvíle, kdy zavření očí znamená otevření dveří někomu jinému. Jsem starý. Nemám už uniformu, nemám tým. Ale mám ticho, v němž místo viny občas propluje vděk cizího života.
A tak si tu pohlednici schovám mezi šroubováky jako talisman. Vždycky, když do dílny zafouká vítr a přivře se dveře, připomenu si Jitčiny oči a to, že občas zachráníme druhé právě tehdy, když se sami ztratíme v lese pravidel.
Možná mě za pravdu neocení. Ale až někdy uslyším kolem garáže kroky, třeba už neuhnu pohledem protože vím, že někde chodí po světe někdo, kdo díky mému činu dýchá, směje se a dává druhou šanci těm, které systém odepsal.
A to mi, po všem, stačí.
