Vyhoď ho na ulici. Našla jsem sousedova domácího kocoura pod sněhem, ale jeho majitelka ho odmítla zachránit
Alena vždycky měla k sousedovu kocourovi určitou nedůvěru. Kočky nesnášela, ale tenhle obrovský mourovatý uličník jí jednou pořádně dopálil.
Tohle je příběh o tom, jak je důležité zůstat člověkem, ať už život přinese cokoliv.
To léto začal sousedův kocour Matěj používat cizí zeleninové záhonky jako toaletu. Alena ho několikrát načapala ve svém malém záhonku: pečlivě rozhrabával hlínu, jako by hledal poklady. Se smíchem za ním běžela, ale on s důstojností utekl. Chata, kterou Alena zdědila po babičce, byla malá a útulná, ležela na okraji vesnice za Plzní.
Stačilo sejít z kopce a byla tu pravá ves, ale od autobusové zastávky to bylo do města kousek. Babička tu kdysi milovala trávit čas a Alena sem často jezdila i po jejím odchodu na víkendy s kamarádkami zatopily si v krbu, grilovaly špekáčky, sbíraly borůvky. V blízkém lese bylo za hodinu plno hříbků na smaženici. Klid, čerstvý vzduch, pohoda vše, co člověk potřebuje k odpočinku. Na stejné vsi žila i její sestřenice Zuzana, dcera strýce Františka, bratra její maminky. Kamarádily se od malička a nikdy se tu nenudily potok, zahrada, všechno bylo dobrodružství.
Alena si pěstovala v záhonku ředkvičky a pažitku, na další části cibuli. Nebylo toho hodně, ale byl to její kousek přírody. Právě tady hospodařil Matěj po svém. Alena si postěžovala jeho majitelce, paní Ludmile. Ta jen mávla rukou: No a co mám s ním dělat? Budu ho snad hlídat? Hoď po něm klackem, když ho nechytíš!
Její lhostejnost byla pochopitelná Matěj byl kocour po zesnulém manželovi, panu Jaromírovi. Sama paní Ludmila vždycky prohlašovala: Kočky mě nikdy nebavily, jsem psí žena! Ale po manželově smrti jí zůstal kocour na krku.
Matěj nebyl žádný slaboch. Skvěle chytal myši, a dokonce kolovaly historky, že si ze sousedova rybníčku odnesl rybu. S pánem chodil na ryby odjakživa. Stačil mu kousek střechy a v zimě teplá pec, kde by přečkal mráz.
Alena s ním vedla opravdovou válku. Zkoušela s ním mluvit, lákala ho jídlem, hladila ho na dálku, ale Matěj pamlsky z města ignoroval. Na milá slova koukal zpovzdálí s podezřením a blíž než na pět metrů ji nepustil.
Jednou ho polila ledovou vodou ze zahradní hadice. Jindy, když šla plít záhony, vzala s sebou píšťalku a když spatřila kocoura, hnala se za ním přes záhony a pískala jako fotbalový rozhodčí. Když si pak sedla do trávy a smála se, měla před očima Matěje, jak se ještě na plotě otočil a upřeně se na ni zadíval jako by chtěl říct: Takto to hrát nebudeme, to je pod pás! A s ocasem vztyčeným do oblouku zmizel mezi maliním.
Paní Ludmila se z těchto jejich soubojů za plotem pobaveně usmívala i proto, že její sen se splnil: byla konečně opravdová pejskařka. Dcera jí přivezla na prázdniny malou fenku jorkšíra Fany, a sousedka měla o zábavu postaráno. Problém s kočkou Alena vyřešila po svém: sehnala tři pytle pilin a nasypala je v koutě zahrady zarostlém kopřivami.
Matěj nový dárek ocenil a vykonával potřebu od té doby jen tam. Alena se uklidnila. Ale všimla si, že kocour ji sleduje: schovaný v keřích, ze střechy, skrz díru v plotě. Jednou večer šla do dvora a málem upadla leknutím, když se na ni ze tmy upřely zelené oči. Její výkřik slyšela snad celá ves. S Matějem byla vždycky na vy nikdy nevěděla, kde se objeví příště.
Přes léto bydlela u babičky, potom se vrátila na studia na univerzitě a na chalupu jezdila už jen víkendově.
A pak jednou ráno, když o víkendu přišla na dvůr, uviděla u zadních dveří sněhem zasypanou hromádku. Byl to Matěj. Obrovský mourek seděl, přikrytý sněhem, s rampouchy na vousech. Nezvedl se, jen se schoulil a sklonil hlavu. Když Alena ze zvířete setřásla sníh, nereagoval. Opatrně ho pohladila a kocour beze zvuku otevřel tlamku chtěl mňouknout, ale ani to už nezvládl.
Alena ho popadla a vzala dovnitř. Zabalila ho do deky, zahřívala čumáček a rozpouštěla led na vousech teplým ručníkem. Matěj se už ani nebránil, byl vyčerpaný. Obložila ho lahvemi s teplou vodou a šla za paní Ludmilou.
Jenže ta jen mávla: Bydlí ve stodole. Celý barák pročůral, ten prevít! Zpátky ho už nepustím! Vysvětlila, že od léta, kdy se doma objevila Fany, kocour na fenku začal útočit a značil si dům. Aby byl klid, odstěhovala ho do stodoly.
Léto v dřevěné kůlně ještě přežil, ale zima v nevyhřívané stodole byla krutá. Alena se snažila paní Ludmilu obměkčit vždyť dřív aspoň lovil, teď je sníh, zima, hlad. Ale slyšela jen: Hodila jsem mu do misky granule a pije sníh! Hladem neumře! Klidně ho vyhoď ven!
Doma Aleně došlo, že kocour nepřišel k její chalupě náhodou. Hledal záchranu. Když už nedoufal ve slitování od své vlastní majitelky, vyhledal tu, se kterou celé léto soupeřil.
Alena volala známým nechce někdo kocoura? Nikdo nechtěl. Sestřenice nabídla, že by mohl být u nich ve chlévě s krávou a prasetem tepleji než venku, ale do domu ho vzít nemohli, už měli vlastní kočky.
Mezitím se Matěj, už prohřátý, vymotal z deky, potichu obešel pokoj, zlehka se otřel o její nohu a posadil se přímo proti ní. Jako by rozuměl, že se právě rozhoduje o jeho životě. Alena si povzdechla a zavolala mámě. Ta byla vždycky proti zvířatům v bytě, ale když si vzpomněla na pana Jaromíra, jak pomáhal babičce i sousedům, náhle se jí zachvěla hlas. Vzpomněla si, jak nosil každému ryby a jak byl Matěj jeho stínem. Až se jí oči zalily slzami protivné osamělosti stárnoucího, už nepotřebného kocoura.
Rozhodnutí přišlo vlastně samo.
Alena v místním obchodě koupila plastový přepravní box, Matěje do něj opatrně uložila a vyrazila s ním do Plzně. Pro Matěje začal nový život.
Někdy si říkáme, že problémy druhých nejsou naše starost. Ale pravý charakter se pozná podle toho, když podáme pomocnou ruku těm, kteří nás nejvíc potřebují i když nám donedávna jen dělali naschvály. Pomáhat bychom měli nejen lidem kolem sebe, ale i těm, kdo nemohou sami říct, že je jim zima a mají hlad. O tom je opravdové lidství.
