Ty máš povislou kůži! prohlásil Libor, který už oslavil šedesátku, zatímco mě před hosty štípl do boku. Přinesla jsem tehdy zrcadlo a všem ukázala, co povislo jemu.
Marcela, co to tam máš? Libor, zčervenalý po třetí skleničce domácí slivovice, najednou natáhl ruku a pořádně mě štípl do boku.
Přímo nad pasem sukně, kde se látka lehce napínala, když jsem seděla.
Udělal to před hosty, nahlas a bez ostychu.
Libore, nech toho, pokusila jsem se mu jemně odsunout ruku, jako když člověk odhání otravnou mouchu na podzim, ale on byl veselý a nedal se.
Jeho prsty, připomínající malé opečené jelítka, zase sevřely mou bok, což zabolelo spíš duši než tělo.
No podívej se na to! obrátil se na našeho souseda Karla, který seděl naproti a už si připravoval vidličku na sledě v octě. Říkám jí: Marcelo, už večer nejez rohlíky. A ona pořád: To je věkem a hormony.
Libor se rozesmál a jeho břicho se rozvlnilo v rytmu smíchu, až nebezpečně napínalo knoflíky sváteční košile.
Jaké hormony? To je lenost, matko! uzavřel a pyšně si přelétl očima stůl.
Nech už toho, Libore, zašeptala jsem přes zuby, když jsem cítila, jak mi stud natočil barvu do krku a tváří.
Karel se rozpačitě uchechtl a zadíval se do talíře, jako by tam byla malba v majonéze, která dokáže konkurovat galeriím.
Jeho žena, Zdeňka, odvrátila pohled a začala si upravovat ubrousek, že prý nic nevidí.
Co zas nech toho? Libor byl rozjetý a užíval si pozornost. Pravdu nesmíš říct? Máš povislou kůži!
Zase mi ukázal na bok, jako by testoval těsto na buchty.
Tady to visí, přímo ve valíčku, pokračoval ve svém osvětovém projevu. Jak ten čínský pes, šarpej. Vůbec to není pěkné, Marcelo.
V místnosti zavládlo těžké ticho, které přerušovalo jen bzučení lednice v kuchyni.
Dělám to pro tebe, dodal mentor-ským tónem, pohodlně se opřel a zkřížil ruce na prsou. Ženská má být hezká, aby se muž rád podíval, to je přírodní zákon.
Dívala jsem se na něj.
Důkladně, jako bych po třiceti letech manželství viděla cizího člověka.
Šedesát dva let.
Břicho převislé přes kalhoty jak bouřkový mrak nad Žižkovem.
Druhá brada, plynule přecházející v krk a hned do skloněných ramen, bez jakýchkoli hran nebo svalů.
Pleš leskla se ve světle lustru jako maštěný bramborák na masopust.
Takže aby bylo na co koukat? pronesla jsem zvláštně klidným hlasem, co zněl cize i mně.
Uvnitř cosi cvaklo, jak když v plavební komoře těžký zámek zapadne na místo.
Nebyla už stud, ani snaha vše uhladit, ani ta tradiční trpělivost.
Jen naprostá jasnost.
Jistě! Libor se potěšeně plácnul do hrudi, až to dutě zadunělo. Tady vidíš, držím formu!
Jakou formu? pohlédla jsem na něj upřeně.
Chlapskou! hrdě se narovnal, co mu páteř dovolila. Každé ráno rozcvička, pár minut s činkama, udržuji se!
Zkusil vtáhnout břicho, aby to dokázal.
Moc se mu to nepovedlo. Břicho se jen otřáslo a zase vylezlo nad opasek, který se mu zařezával do masa.
Chlap má být jako orel, ne pytel brambor! uzavřel přednášku.
Orel, říkáš? pomalu a bez prudkých pohybů jsem vstala od stolu.
Kam jdeš? Urážka, nebo co? houkl za mnou, když si doléval další slivovici. Na pravdu se přece neuráží, Marcelo! Měla bys zhubnout, ne dělat scény!
Vešla jsem do předsíně, kde to vonělo po starém oblečení, leštidle na boty a dětství.
Na stěně tu viselo naše staré, po rodičích zděděné zrcadlo.
Těžké, v masivním oválném rámu z dubu, už pamatovalo nás mladé a hubené.
Rozhodně jsem ho sundala ze silného hřebíku.
Bylo těžké, nejméně pět kilo, rám mi bolestivě tlačil do dlaní.
Ale necítila jsem ani gram, byla to lehká záležitost, jako bych nesla pírko.
Vrátila jsem se do pokoje, držíc zrcadlo oběma rukama před sebou jako středověký štít.
Nebo jako rozsudek, proti kterému není odvolání.
Hosté ztuhli s vidličkami ve vzduchu, Zdeňka zapomněla zavřít pusu s nakousnutou okurkou uvnitř.
Libore, postav se, řekla jsem tiše, ale tak, že ho to donutilo poslechnout.
Proč? upřímně nechápal, ale když viděl můj výraz, sklapl a vstal. A co? Budeme tančit?
Ne, přistoupila jsem blíž, cítila jsem jeho dech po cibuli a alkoholu. Teď se budeme dívat na orla.
Nasadila jsem mu zrcadlo přímo před obličej, až uskočil.
Drž.
Automaticky chytil rám, ruce mu cukly pod tou nečekanou tíhou.
Marcelo, co to vyvádíš? poprvé v jeho hlase zaznělo znepokojení.
Dívej se, přikázala jsem tónem, jakým se napomíná rozjívená kočka. Pozorně.
Zmateně zíral na svůj odraz, který se mu v rukou třásl.
No vidím, to jsem já, a dál?
Teď se koukni níž, klepla jsem prstem na sklo přesně tam, kde se odrážel jeho trup v propocené košili. Vidíš?
Co? pořád vzdoroval.
Ty máš povislou kůži! řekla jsem nahlas, jasně a jeho dřívější intonací. A nejen povislou, Libore, to už ti tam leží!
Marcelo! pokusil se zrcadlo položit, tváře mu zrudly.
Drž! zatlačila jsem na spodek rámu, aby musel sledovat dál. Tohle tady nad páskem, co je to? Svaly ocelového břicha?
Karel vydal podivný chrčivý zvuk, dusil smích a musel si odkašlat.
Ne, drahý, tohle je záchranný kruh, nevzdávala jsem se. Kdybychom se topili v sádle.
Libor zrudl do barvy dobře přezrálého rajčete, hrozilo, že za chvíli praskne.
A tohle? ukázala jsem na jeho boky, které mu lezly z kalhot. Jsou to orlí křídla? Nebo spíš ouška jako mají vepři před zabijačkou?
Přestaň! zasyčel, začal se otáčet jinam. Lidi se dívají, proč mě takhle shazuješ!
Ať se dívají! zvedla jsem hlas. Vždyť jsi chtěl pravdu, ne? Ty přece hlídáš estetiku této domácnosti!
Odsunula jsem se a viděla ho v celé kráse.
Tak pojďme rozebrat tvou vlastní estetiku, pokračovala jsem. Otoč se ke světlu bokem.
Já, že bych začal, ale hned zmlkl.
Otoč se! zvýšila jsem hlas, až to zazvonilo v příborech.
Jak hypnotizovaný si přešlápl a natočil se bokem.
V zrcadle se objevil jeho profil daleko od ideálů.
A krk. Tedy spíš skoro žádný krk.
Vidíš tu trojí záhyb na zátylku? pravila jsem klidně, jako lékař při prohlídce. To je, Libore, čistokrevný šarpej s rodokmenem.
Zdeňka už neskrývala smích, schovala obličej do ubrousku a ramena se jí chvěla.
A tady pod bradou? byla jsem nemilosrdná. To je vole jako pelikána to tam schováváš ryby do zásoby?
Já jsem chlap! pípl Libor žalostně, velmi nepřesvědčivě. Chlapovi se to promíjí!
Tobě jo? zachechtala jsem se chladně. Takže když mám po dvou dětech a třiceti letech u plotny jeden záhyb, je to hanba a lenost, že mi povislá kůže?
Přistoupila jsem k němu a podívala se mu do očí.
A ty, který jsi roky nezvedl nic těžšího než ovladač od televize, jsi chlap v nejlepších letech?
Rázem jsem mu zrcadlo vyrvala z rukou. Bylo vidět, že jsou unavené.
Stál rozpačitý, rozmačkaný, horní knoflík se po mojí scéně vzdal a stejně kapituloval odkutálel se pod stůl.
Veškerá jeho pýcha i výmluvný orlí postoj zmizely jako slupka z cibule.
Stál přede mnou obyčejný starší pán, který najednou pochopil, že je král nahý.
A že toho na sobě má spíš víc než míň.
Sedni si, pronesla jsem klidně, postavila těžké zrcadlo ke komodě.
Se skřípěním se sesunul zpátky na židli.
A nechci už ani slovo, ani půl slova o mé postavě! řekla jsem a upravila si vlasy před zrcadlem.
Obrátila jsem se na něj a dodala polohlasem:
Jinak ti to zrcadlo pověsím přesně naproti talíři, abys při večeři pozoroval, jak u nás jí pelikán.
Karel už se neskrýval a smál se nahlas, až měl slzy v očích.
Libor mlčky napichoval vidličkou malou nakládanou houbičku.
Žvýkal pomalu a hleděl jen do talíře, snad toužil být menší.
A najednou bylo v místnosti lehko. Jako by někdo konečně otevřel okno a pustil dovnitř čerstvý vzduch do zadýchané místnosti.
Posadila jsem se do čela stolu, jak patří hospodyni.
Popadla jsem lopatku a naložila si pořádný, až nemravně velký kus dortu Napoleon, co jsem včera několik hodin válela a skládala vrstvy tenčí než papír a který jsem původně chtěla neochutnat, abych nepřibrala.
Krém se vysoukal z boku, vrstvy krásně křuplierly pod vidličkou.
Marcelo, ukroj i mně, pořádný kus, požádala stydlivě Zdeňka, posouvala talíř. Ať žije život, kašlu na diety.
I mě, zasmál se Karel a dolil si domácí malinovku. Mně se taky řežou křídla, je třeba přidat.
Libor na okamžik zvedl hlavu.
Podíval se na mě s úplně novým, opatrným respektem.
Pak pohlédl na dort.
Pak koutkem oka na zrcadlo opřené o stěnu toho tichého svědka své prohry.
V jeho odrazu byly vidět jeho nohy v ponožkách: jedna černá, druhá tmavě modrá.
Orel, do háje, domácí.
Promiň, Marcelo, zamumlal, nevzhlédl od ubrusu. Nechal jsem se unést, kruci.
Jez, Libore, jez, s chutí jsem ukousla velké sousto a pocítila v puse chuť vanilkového krému. Potřebuješ sílu.
Nadzvedl obočí.
Na ty tvoje činky, vysvětlila jsem s úsměvem. Když jsi takový sportovec.
Večer se nesl dál ve znamení veselých řečí o cenách, chalupě a počasí.
Ale něco se u toho stolu nenávratně změnilo.
Můj ideální domácí kritik splaskl a stal se prostě člověkem.
Se svými slabostmi, obavami a faldy.
A víte co?
Ten dort byl zatraceně dobrý.
Nejlepší za posledních dvacet let.
Od té chvíle zůstalo zrcadlo v pokoji stát. Už jsem ho nikdy neodnesla.
Libor, když kolem něj prochází, pokaždé nevědomky vtáhne břicho a vystrčí ramena.
A o mé povislé kůži už od té doby nepadlo ani slovo.
Asi se bojí, aby mu nevzbudila pelikána.
