Ladislav nikdy nevěřil, že Markéta je jeho dcera. Jeho žena Vlasta pracovala v místním obchodě. Lidé v obci si šuškali, že si tam v kumbálu často vodí jiné muže. Možná proto měl Ladislav pochybnosti, zda drobná Markéta je opravdu jeho dcerou. Dceru neměl v lásce. Jediný, kdo měl Markétku skutečně rád, byl dědeček, který jí odkázal veškerý svůj majetek včetně chalupy.
Malou Markétku měl rád jen dědeček
Jako dítě byla Markétka často nemocná. Vždycky to byla křehká a drobná holčička. V naší rodině nic takového není, říkával Ladislav. A u vás taky ne. Tohle dítě je sotva od země. Po nějakém čase se otcova nelibost přenesla i na matku.
Jediný, kdo Markétu opravdu miloval, byl děda Bohumil. Jeho chalupa stála na samotném kraji vesnice u lesa. Bohumil léta pracoval jako hajný. I v důchodu každý druhý den vyrážel do lesa sbírat houby, bylinky a v zimě krmit lesní zvěř. Lidé z okolí jej považovali za trochu podivína, možná se ho i trochu báli. Někdy něco řekl a ono se to skutečně vyplnilo. Přesto k němu často chodili pro léčivý odvar nebo radu.
Bohumil byl dávno vdovec. Útěchou mu byl les a vnučka. Když Markéta začala chodit do školy, trávila u dědy víc času než doma. Bohumil jí vyprávěl o bylinkách a jejich léčivé síle. Markéta měla pro takové věci cit. Až vyrostu, budu léčit lidi, říkala, když se jí někdo zeptal, čím jednou bude. Mamka ji ale vždycky zpražila: Na studia peníze nemáme! Děda však Markétu uklidňoval, že není žádný chudák, když bude třeba, prodá i krávu.
Chalupu i štěstí odkázal vnučce
Vlasta za otcem jezdila málo, teď ale přišla žádat o peníze. Její syn Roman prohrál v Brně celou výplatu a někdo mu pohrozil, že musí peníze sehnat stůj co stůj nebo zle dopadne.
Jestli ti teče do bot, to pak víš, kde jsem, řekl Bohumil přísně. Léta jsi tu nebyla a teď přišla. Odmítl dát jí peníze: Dluhy Romana platit nebudu. Musím pomoct Markétce se studiem.
Vlasta odešla vzteky bez sebe. Jste pro mě mrtví! Nemám ani otce, ani dceru! křikla mezi dveřmi. Když Markéta nastoupila na zdravotní školu do Olomouce, rodiče nepřispěli ani korunou. Stipendium a dědečkovy úspory pomohly Markétě dostudovat.
Ke konci školy dostal Bohumil zápal plic a už se z něj nevyhrabal. Věděl, že je to zlé, a tak Markétě odkázal dům se slovem, že má na domov nezapomínat, byť bude pracovat ve městě chalupa má duši a potřebuje člověka, aby žila. Neboj se tu být sama. Jednou tu najdeš štěstí, prorokoval. Budeš šťastná, holka. Jako by dopředu všechno věděl.
Bohumilovo proroctví se naplnilo
Na podzim děda odešel. Markéta nastoupila jako zdravotní sestra na polikliniku okresního města. O víkendech jezdila do chalupy. V zimě zatápěla v kamnech. Dřeva bylo tolik, že stačilo na celou zimu. Jednou přijela na vesnici, protože měla dva dny volna. V noci začala chumelenice. Ráno sněžení neustávalo, cesta k silnici zmizela pod sněhem. Vtom kdosi zaklepal. Za prahem stál mladý muž: Dobrý den. Uvízl jsem v autě přímo před vaším domem, mohu si půjčit lopatu? zeptal se. Je postavená u dveří, vezměte si ji. Potřebujete pomoct? nabídla Markéta. Ale neznámý, statný muž, jen pobaveně poznamenal: Raději ne, zafoukal by vás sníh.
Mladík pohotově odházel sníh a nasedl do auta, jenže sotva popojel, zůstal znovu viset. Markéta ho pozvala do tepla na čaj, zatímco venku silo dál. Zůstaňte chvíli, stejně bude za chvíli silnice zase průjezdná, uklidňovala ho.
Neznámý přijal pozvání. Nebojíte se tu sama u lesa? vyptával se. Markéta vysvětlila, že tu bývá o víkendech a pracuje ve městě. Obávala se, jak se odsud dostane zpět, když autobus nepřijede. Mladý muž, představil se jako Standa, nabídnul, že ji do okresního města sveze sám prý bydlí přímo tam. Markéta kývla.
Jednoho dne po směně šla Markéta pěšky domů a najednou vedle ní stál Standa. Váš bylinkový čaj by měl dostat cenu za kouzelné účinky, řekl s úsměvem. Nemohl jsem se dočkat, až vás zase uvidím. Možná mě ještě jednou pozvete?
Svatbu neměli. Markéta o ni nestála a Standa časem ustoupil. Zato se jejich láska rozvíjela naplno Markéta poznala, že to, co četla v knihách, není jen sen, ale že ji opravdu někdo miluje a váží si jí. Když se jim narodil první syn, v porodnici žasli, jaké u tak drobné ženy mohlo přijít na svět tak statné dítě! Na otázku po jméně odpovídala Markéta s úsměvem: Bude to Bohumil, po jedné opravdu dobré duši.Les šuměl za okny a v Markétině chalupě bylo útulné teplo. Syn spokojeně spal v kolébce, kterou jí kdysi vyrobil děda. Standa občas pomáhal s opravami, nosil dřevo a k jejím překvapení si zamiloval chalupnický život stejně rychle jako ona sama. Zima pomalu ustupovala jaru, všude se objevovaly první sněženky a Markéta s malým Bohumilem vyrážela na rozkvetlou mýtinu, aby mu ukázala, jak vypadají léčivé bylinky, které kdysi objevovala s dědou.
Občas přišla Markétu navštívit žena z vedlejší vsi babka Čermáková. Povídaly si o všedních věcech, ale každá návštěva skončila u vzpomínek na Bohumila. Jednou se stařenka rozhlédla po upravené světnici a řekla: Chalupa má duši děda Bohumil měl pravdu. Myslím, že by byl moc šťastný, kdyby viděl, jak tady zase někdo zpívá a směje se.
Nikdy jsem se nebála usnout mezi těmito stěnami, přiznala Markéta, když babka odešla. Vždycky jsem cítila, že tu nejsem úplně sama. Zavřela oči, chvíli jen tak poslouchala vánici za oknem a rytmus dechů svého malého synka. Kdesi vzadu v mysli jí zazněl dědečkův hlas: Neboj se tu být sama. Jednou tu najdeš štěstí.
Tehdy, v tichu podvečera, Markéta pochopila, že se proroctví skutečně naplnilo. Kořeny její rodiny i šťastné budoucnosti byly právě tady v chalupě, v lese a ve všech těch malých věcech, které nikdy neuměly lhát. Opatrně pohladila spícího Bohumila po vláskách a tiše zašeptala: Děkuji, dědo. Dávám to dál.
