Moji mladší sestru se jmenuje Alena. Pamatuji si ji přesně takovou – vždycky se uměla představit jako oběť. Všechno jí vychází špatně, všechno je těžké, všichni jsou na vině kromě ní. Nikdy se neučila řešit problémy – raději čeká, až někdo jiný vše zařídí za ni, zatímco sám odloží své povinnosti a přispěchá jí na pomoc. Mírně řečeno, celý život žila v režimu „všichni mi něco dluží“.
Hned po dokončení školy se Alena vdala. A neřekl bych, že neměla štěstí – naopak, dostala šanci, o které mnoho lidí jen sní. Tchýně, Jana Dvořáková, byla laskavá a rozumná žena. Měla jednopokojový byt po sestřenici, který původně plánovala pronajímat. Místo toho ale nabídla mladým, aby v něm zdarma bydleli. Sama zůstala ve svém dvoupokojovém bytě na okraji Prahy. Vše proto, aby novomanželé mohli šetřit a našetřit si na vlastní bydlení. Jenže bohužel, taková štědrost často narazí na nevděk.
Alena nikdy nebyla pracovitá. Ráda trávila dny na gauči s kávou, seriály a sociálními sítěmi. Nastoupit do práce po škole? Proč, když může rychle otěhotnět a jít na mateřskou? A přesně to se stalo – po roce už vozila kočárek a o další rok později ji manžel opustil a zmizel ze života. Zůstala sama. A kdo jí nabídl pomoc? Samozřejmě tchýně.
Jana Dvořáková znovu projevila dobrotu – dovolila Aleně zůstat v bytě, dokud se „nepostaví na vlastní nohy“. Podle jejích představ to znamenalo najít si práci, našetřit aspoň na hypoúvěr a postupně získat nezávislost. Jenže Alena si pod tím představovala něco jiného – odpočívat, dokud ji někdo nevyhodí.
Tchýně jí pomáhala, jak mohla – hlídala vnouče, kupovala hračky, přispívala na jídlo. Ale Alena místo šetření létala na dovolené do zahraničí, kupovala značkové oblečení a na Instagram dávala fotky nových kabelek a líčení. Byt mezitím dál obývala zdarma. Její bývalý manžel nezahálel – vzal si hypotéku, znovu se oženil, měl všechno v pořádku. A moje sestra si zřejmě myslela, že ona nemusí nic dělat – všichni kolem jí přece něco dluží.
Uběhlo sedm let. A Jana Dvořáková, která mezitím odešla do důchodu, jí připomněla, že byt původně chtěla pronajímat, aby měla alespoň nějaký příjem. Zdvořile požádala Alenu, aby začala uvažovat o stěhování. A hádejte, co následovalo? Moje sestra předvedla takové divadlo, že by se za ni nemusel stydět žádný herec z Národního divadla. S křikem a slzami vyváděla, že ji „vyhánějí s dítětem na ulici“. A to všechno před synem a za přítomnosti bývalého manžela.
Na ulici ji samozřejmě nikdo nechtěl. Naši rodiče žijí v domě na předměstí, kde je pro Alenu a dítě dost místa. Jenže tam nechce. Proč? Protože by musela občas pomoct s domácností, uklízet po sobě, vstávat dřív – a ona si zvykla na život bez obAle já už mám dost jejího věčného přesvědčení, že svět se musí točAle já už mám dost jejího věčného přesvědčení, že svět se musí točit kolem ní.
