Eva byla příšerně unavená. Byla sama už šest let, od té doby, co ji manžel opustil. Její dcera se před rokem vdala a odstěhovala se do jiného města.
Evě bylo teprve čtyřicet dva, skvělý věk pro ženu. Druhá míza. Eva byla skvělá hospodyňka a její nakládané okurky s rajčaty všichni považovali za mistrovské dílo. Ale pro koho je dělala? Na balkóně už stály řady prázdných sklenic.
“Nemůžu přece umřít sama, tak krásná!” říkala Eva kamarádkám. Ty odpovídaly: “Ne! Hledej manžela! Je spousta osamělých chlapů.”
Jedna z nich jí doporučila agenturu “Nejlepší manžel.” Eva si pomyslela, že je to trochu trapné a zoufalé, obrátit se na agenturu. Ale na druhou stranu – už jí bylo čtyřicet dva a to číslo ji znervózňovalo. Staré babiččiny hodiny drnčivým zvukem připomínaly čas, který míjel.
A tak se Eva objevila v agentuře. Přátelská dáma v malinových brýlích řekla:
– U nás jsou opravdu nejlepší. Pojďme se společně podívat na naši databázi, posaďte se vedle!
– Na fotkách vypadají hezky, – usmála se Eva. – Ale jak poznám toho pravého?
– To je promyšlené, – odpověděla dáma. – Dáváme ho na týden. Dost dlouhá doba k pochopení, jestli je to ten pravý? Stojí za to pokračovat nebo hledat dál.
– Koho dáváte?
– Muže!
– Jak to?
– No jednoduše! Týden s vámi bydlí. Nehrajeme si zde na stydlivé, jdeme rovnou k věci. Nemáme žádné podivíny a šílence.
A Evu to najednou nadchlo. Nápad se jí moc líbil. Rosali jsme pět kandidátů s malinovou dámou. Eva zaplatila rozumnou částku a spěchala domů. První měl přijít už dnes večer.
Eva si oblékla zelené šaty – barvu naděje. A náušnice s diamanty, které vzácně vytahovala ze staré šperkovnice.
Cinknutí! – zvonek u dveří.
Eva se nejprve podívala přes kukátko. A uviděla růže. Zatajila se jí radostí dech. Otevřela dveře. Muž byl elegantní, přesně jako na fotce.
Posadili se ke stolu, Eva nepřipravila vše možné. Kytici položila do středu stolu. Eva se potutelně dívala na milého hosta a myslela si: “To je on! Jiného nepotřebuji.”
Začali jíst salát. Budoucí manžel se zamračil: „Co to, přesolila jsi ho?“. Eva se rozpačitě usmála a podala mu pečenou kachnu. Budoucí manžel kousal kousek: “Trochu tvrdá…” Nelíbilo se mu ani nic dalšího. Při starostech Eva zapomněla na hlavní – na víno, dlouho ho vybírala. Nalila ho a řekla: “Na seznámení!” Host přivoněl k poháru, trochu upil a řekl: “Tohle je nějaké levné.” Vstal a řekl: “Podíváme se, jak to máš zařízené…”
Eva vzala kytici a podala mu ji: “Růže fakt nemám ráda. Sbohem.”
V noci si Eva trochu poplakala, bylo jí to líto. Ale před ní čekaly ještě čtyři schůzky.
Druhý nápadník se objevil další večer. Vstoupil sebevědomě: “Nazdar!” Bylo z něj cítit vodku. Eva se zeptala: “Oslavil jsi už někde naše setkání?” Ten se usmál: “Ale no tak! Poslouchej, máš televizi? Teď začíná zápas. Slavia – Sparta. Zároveň to probereme všechno.” Eva ostře odpověděla: “Televizi si budeš sledovat doma.”
V noci si opět trochu poplakala.
O den později přišel třetí kandidát. Nebyl krasavec, jeho stará bunda, neopravené nehty. A boty špinavé od bahna. Eva přemýšlela, jak ho slušně otočit na patě. Ale přesto se rozhodla nejprve ho nakrmit. Jídlo hltal hladově a rychle, velmi chválil Evu. Dokonce se začervenala. Vytáhla nakládanou zeleninu. “Bože! – vykřikl ošklivý. – To je nejlepší, co jsem kdy jedl!“
V tu chvíli odbily babiččiny hodiny. Ošklivý se zaposlouchal: „Co je to za skřípění?“ Šel do pokoje, stoupl si na stoličku, prohlédl si hodiny: „Teď to rychle opravím! Máte nářadí?“
Brzy už hodiny bily čistě a jasně, Evě zněl ten jemný zvuk radostně. Myslela si, že je to znamení. Ošklivý měl být jejím manželem. Byl šikovný řemeslník, a boty a nehty jsou maličkost, vyčistí je. Navíc byl třetí, šťastné číslo.
Teď na ně čekala noc. Ano, Eva se na ni připravila, navštívila kosmetický salon, rozložila vášnivé prádlo s velkými růžemi (vlastně se jí růže líbily). Když Eva vyšla z koupelny, její host už dřímal, aniž by se svlékl. Evu to neodradilo. Podívala se na něj něžně, když spal: “Unavený, chudák.” A opatrně si lehla pod deku vedle něj.
Pak začala noční můra. Tento mistr začal chrápat. Virtuózně, silně a vydatně. Eva se přikryla polštářem, pak jeho, potom ho převracela – zbytečně. Nespat celou noc, trpěla.
Ráno vyšel host do kuchyně, kde seděla zamračená Eva: „Co kdybych večer přišel s věcmi?“
Eva zavrtěla hlavou: „Ne, promiň. Jsi hodný, ale… Ne!“
Čtvrtý, vousatý, připadal Evě jako hrdina starého dobrého filmu o geolozích. Dokonce mu dovolila kouřit přímo v kuchyni. Vousatý si potáhl a řekl: “Evo, ale musíme si to ujasnit rovnou. Jsem volný muž. Rád rybařím, rád s přáteli někam zajedu. A nemám rád, když mi volají a ptají se – kde jsi, kde jsi? Jasné?“
Eva se dívala, jak odpálil popel do květináče s orchideí, a zeptala se: „Možná máš rád i jiné ženy?“ Vousatý se usmál: „A proč ne? Říkám, svoboda! To je pro chlapa normální.“
Po něm Eva dlouho větrala kuchyň. Bolela ji hlava, cítila se strašně unavená, jako by z ní někdo vysál tři litry krve. Dokonce ani neumyla nádobí.
Ráno Eva otevřela oči, za záclonami bylo slunečno, potěšeně cvrlikali vrabci. Eva si najednou uvědomila, jak je jí dobře. Sobota. Nikam nespěchá, nikdo jí nevadí, nikdo nemručí, nešustí, nechrápe. Nádobí? Umýt může, když bude chtít. Klid a svoboda.
A tu zazvonil telefon: “Evo! Voláme z agentury „Nejlepší manžel“. Dnes máte ještě jednoho kandidáta, pamatujete? Je úžasný, ten už bude určitě váš!“
Eva do telefonu zakřičela: „Vyškrtněte mě! Odstraňte mě z databáze! Už nikoho! Nejlepší manžel je ten, který není!“
A s chechotem roztrhla záclony.
