Našel ztracený telefon a vrátil ho majiteli. Když však spatřil přívěšek na jejím krku, ztuhl
Alenko! ozval se hrubý hlas otčíma z hloubi bytu.
Prober se, pomyslela si dívka smutně. Už je to zase tady
Rychle se rozhlédla, popadla mikinu s kapucí a vyběhla z domu na dvorek.
Ali, kam utíkáš? ozval se slabý hlas babičky. Ne na dlouho, babi!
Ve vchodu ji s neklidem pozorovali dva sousedi. Už zase má potíže?
Alena jen nevině přikývla. Možná by počkala, až jeho ranní podrážděnost přejde, někde venku.
Pomalu kráčela po chodníku vedoucím k obchodu, občas kopla do kamínku. V hlavě se jí točila stále ta samá myšlenka: Kdyby máma žila on by se ke mně takhle nechoval.
Alenina matka, Anna, zemřela před rokem. Opilý řidič usnul za volantem a jeho auto v plné rychlosti narazilo do zastávky. Anna a další tři lidé zemřeli na místě. Několik cestujících bylo těžce zraněno. Řidič se probral, až když ho obklíčili záchranáři.
Po pohřbu vyvstala otázka: kdo se o dívku postará? Prarodiče kategoricky odmítli.
Jsme příliš staří na výchovu teenagerky, řekla babička. Dnešní děti nejsou jednoduché. A naše zdraví už není, co bývalo Prosím, řekni něco, obrátila se na manžela. Nezvládneme to. Ať zůstane s Damiánem, stejně ji adoptoval.
Damián, Annin manžel, Alenu skutečně oficiálně adoptoval. Nikdy ji však nepovažoval za svou skutečnou dceru. Nikdy ji neublížil, jen ji ignoroval. Nejprve ho holčička oslovovala tati, ale jednoho dne ji přísně okřikl:
Nejsem tvůj táta. Říkej mi strýčku Damiáne, rozumíš?
Alena se chtěla matky zeptat, kdo je její skutečný otec, ale ta jen žertovala. Po její smrti začal Damián pít častěji.
Když Aleně bylo sedm, nevyhnutelně nastal čas školy.
Víc než polovina mého platu jde na tebe, zavrčel otčím a hodil jí na postel novou aktovku plnou učebnic, sešitů a pomůcek. Teď je řada na tobě. Budeš si vařit sama, uklízet taky. V podstatě celý dům je tvá starost.
No jasně, kdo jiný než já? pomyslela si Alena, ale mlčky přikývla, aby předešla konfliktu.
Pak ji začal posílat do obchodu pro jídlo, domluvil se s pokladní, aby nedělala zbytečné otázky. Zpočátku se Alena styděla, ale postupně si zvykla. Zvykla si i na to, že jí pokladní občas dala něco dobrého, jen z laskavosti.
A teď znovu kráčela známou cestou k obchodu, přes parkoviště. Koutkem oka spatřila předmět. Vypadal jako mobil.
Ohlédla se, přistoupila blíž a sebrala ho ze země.
Páni! užasla. A ani není poškrábaný!
Stiskla tlačítko zázrak! Telefon se rozsvítil a obrazovka nebyla zamčená. Dívka si sedla na lavičku u obchodu a otevřela seznam kontaktů. Většinou to byly názvy firem s dodatky s.r.o. nebo a.s., pak příjmení. Nakonec našla: Manželka. Vytočila číslo.
Po několika zazvonění někdo zvedl.
Dobrý den, našla jsem telefon vašeho manžela, řekla Alena klidně.
Ahoj. Jak jsi věděla, komu volat?
Nebyl zamčený. Tak jsem vás našla.
Dobře. Kde jsi teď? Přijdu si pro něj.
Jasně, ale neprohlížejte nic dalšího, ano?
Alena se lehce urazila.
Dobře, dobrě. Už jdu.
Sdělila adresu a zavěsila. Jakmile se obrazovka zhasla, telefon vibroval. Objevilo se jméno: Šnobel. Alena se nechtěně zasmála. Vybavila si kluka ze školky s velkým nosem, kterému otčím říkal Šnobel, nosatý brouk.
Ahoj, odpověděla.
To je můj telefon! Volám přes kamarádku.
Aha, od Šnobela?
Přesně! Takže jsi řekla, že přijde manž
