Hledám veselou a energickou, ne vrstevnici: V padesáti už to není ono… 55letý kavaler zatajil sedm let i břicho, ale urazil se, když zjistil věk ženy
Potřebuji ženu ne starší čtyřiceti dvou. To je maximum. A i to jen pokud vypadá maximálně na pětatřicet. V padesáti to už je vážně jiné, Pavle. Hledám čilou, energickou, žádnou vrstevnici.
Sám možná nejsem žádný Tomáš Töpfer, ale uvnitř je mi dvacet osm. Koneckonců, muž s věkem získává na hodnotě a žena… však víš.
Seděly jsme s Lenkou u sousedního stolku a proti naší vůli se staly diváky tohoto sólového vystoupení. Zašly jsme si na polévku po posilovně, rozebíraly jsme nový jídelníček, když nám konverzaci bez skrupulí přerušil mužský monolog.
Slyšíš? špitla Lenka s úšklebkem. Stoupá mu cena. Nebo už spíš v akci poslední kus.
Pst, usmála jsem se. Počkej, doposloucháme to. Je to skoro jako divadlo.
Mezitím se řečník rozjel naplno:
Například včerejší nevařené nejím. Zásadně. Žena musí vařit čerstvé každý den. Jasně, když jsem sám, uvařím si klidně bramboračku, nejsem lenoch. Ale ve vztahu to musí být poctivě: svíčková, řízky, koláče. A štíhlá. Potřebuji kontrast: já vypadám důstojně, ona drobná.
A děti? zeptal se nesměle jeho kamarád, zkoumavě si ho přeměřil. Vždyť tvoje už jsou dospělí, vnuci co nevidět.
O dědice nestojím, mých mám dost. Potřebuji společnici pro duši i tělo. Aktivní, aby se mnou šla klidně na Kokořín, nebo aspoň na chatu.
Dusila jsem se minerálkou. Na hory? Vypadá, že dál než k trafice nikdy nešel.
Leni, vsadíš se, že mě osloví? zašeptala jsem s úsměvem.
Fakt to chceš zkusit? vykulila oči Lenka. Vero, vždyť ti není čtyřicet.
Ticho, položila jsem prst na rty. Uděláme společenský experiment. Chci vystopovat hloubku mužského sebeklamu.
Seznámení proběhlo hladce. Vyměnili jsme si čísla a večer už jsme si psali, jako bychom se znali roky.
Na internetu vystupoval pod přezdívkou Macho48.
Na profilové fotce byl o deset let mladší: zatažené břicho, za ním drahý mercedes, ve tváři jistota.
Po pár dnech mi Jiří navrhl setkání.
Přišel ve svátečním saku. Knoflíky na džísce sotva odolávaly tlaku jeho břicha, které se dmulo kupředu.
Veroniko, zatvářil se široce a ukázal ne zrovna dokonalý chrup. Dneska jsi výstavní.
Děkuji, Jiří, sklopila jsem oči. Ty jsi také celkem reprezentativní.
Sešli jsme se ještě párkrát.
Pro mě to byla zkouška hereckého talentu. Trpělivě jsem poslouchala jeho vyprávění o obchodním impériu (stánku na trhu), jak téměř koupil nový VW (ale investoval do rozvoje), a jak moc je pro chlapa důležité domácí zázemí.
Procházeli jsme se parkem po stokilometrech už funěl, ale tvrdil, že je to dechová cvičení.
Pak přišel zlom.
Jiří, rozměklý po večeři a mých lichotkách, usoudil, že je čas pokročit dál.
Veroniko, vzal mě za ruku. Jsi dokonalá: štíhlá, šikovná, mladá. Mimochodem, musím se přiznat… Není mi čtyřicet osm.
Opravdu? pozvedla jsem obočí.
Je mi padesát pět, vydechl napjatě. Ale na to vypadám dobře, ne?
Jistě, Jirko! vyhrkla jsem vesele. Vypadáš tak na padesát čtyři! Já mám ráda zralé muže to je životní zkušenost.
Celý rozkvetl.
No vidíš. Já to říkám. Jsem zásadový: ženy nad čtyřicet dva neberu. Nemají už tu jiskru. Ale ty to je jiná.
Děkuji, milý, pohladila jsem ho po hlavě. Mimochodem, i já mám menší tajemství.
Jaké? zpozorněl. Děti? Dluhy?
Ne, jde o věk.
Jiří ztuhl.
Jak to myslíš? Kolik ti je?
Téměř
Třicet osm? doufal.
Vytáhla jsem občanku a podala mu ji.
Podívej se sám, Jirko.
Vzthal si ji s třesoucími se prsty, dlouze zíral na datum narození, v duchu počítal.
1975.
Padesát vydechl, blednoucí. Tobě je padesát?
Přesně tak. Oslavila jsem kulaté narozeniny před dvěma měsíci.
Průkaz mu vypadl z ruky. Zíral na mě šokovaný, jako by právě uviděl v hospodě ježibabu.
Ale… jak to? Vždyť vypadáš
Jako žena, co o sebe dbá, Jirko. Nežere klobásy na stojáka.
Ale to je podvod! vykřikl. Říkal jsem jasně: do čtyřiceti dvou. Je to můj princip. Se vrstevnicí já nemůžu.
Ani nejsme vrstevníci, mimochodem. Všechno ti sedělo, viď? Že by mi někde padal písek?
Jirka zezelenal.
Ne, ale ta cifra Padesát. To je skoro důchod.
Stáří, Jirko, začíná, když hlava odmítá realitu, vstala jsem klidně. Já jsem žena v nejlepším věku. A víš co, taky jsem si něco uvědomila.
Co jako? podíval se na mě unavenýma očima.
Že padesátiletá potřebuje muže ne sbírku komplexů, břicho a tržní stánek. Můj oheň bys nepřežil. Shořel bys už při první snaze stačit mi.
Vzala jsem si občanku a vydala se ke dveřím.
Vero! zavolal. Počkej, co my dva?
Co my? otočila jsem se. Podle tvé logiky jsme stejně staří. Ty chceš mladou. Tak si hledej. Třeba narazíš na nějakou, co špatně vidí.
Vyšla jsem z jeho útulného, naftalínem vonícího pelíšku a s chutí si přivoněla ke vzduchu.
Dole v autě čekala Lenka.
Tak co? zeptala se, když jsem nasedla. Prokoukl?
A jak! smála jsem se. Zvlášť, když jsem mu ukázala občanku. Měl výraz, jako by mu právě došlo, že Česko leží v Evropě.
A jak to skončilo?
On bude dál hledat mladou a trápit se. My jdeme slavit. Dnes mám rande s normálním chlapem. Je mu pětačtyřicet a je mu úplně jedno, co stojí v občance.
A Jirka dál sedí na seznamce. Aktualizoval inzerát: Hledám ženu max. do 40 let. Upřímnou! Fotka je samozřejmě ta samá z dob, kdy ještě měl míň šedin.
Co myslíte, proč se někteří muži tak bojí vrstevnic? A má cenu zatahovat věk kvůli šanci na vztah, nebo je lepší říkat na rovinu pravdu?
