Hledám veselou a energickou, žádnou vrstevnici. V padesáti už je to úplně jiné… 55letý Mirek zatajil sedm let a břicho, ale když zjistil věk ženy, urazil se…
Potřebuji ženu, která nemá víc než dvaačtyřicet. A i to je strop musí vypadat maximálně na pětatřicet. V padesáti… to už je úplně o něčem jiném, Pavle. Hledám veselou a energickou, nechci nikoho ve svém věku.
Já sám nejsem žádný fešák, ale vevnitř mi je osmadvacet. A víš, chlap roky získává na ceně, kdežto žena… však víš.
S kamarádkou Libuškou sedíme u vedlejšího stolu v kavárně. Po tréninku jsme přišly na rychlou polévku, řešíme novou stravu, a najednou se naše debata mění ve tichý poslech mužského monologu od sousedů.
Slyšíš to? zatočí se Libuše s úšklebkem. Takhle se dneska prodávají? Spíš už by ho měli ve výprodeji.
Psst, směju se tiše. Je to lepší než divadlo. Poslouchej dál.
Mezitím se Mirek nedává zastavit:
Třeba včerejší jídlo zásadně nejím. Žena musí vařit každý den čerstvé. Jasně, teď když jsem sám, zvládnu si udělat knedlíky s vajíčkem, nejsem žádný pán. Ale když už soužití, tak hlavně pořádné: svíčková, řízky, buchty. A rozhodně štíhlá. Potřebuju kontrast: já solidní pán, ona drobná žena.
A děti? opatrně se ptá jeho kamarád, s pohledem plným pochybností na solidního Mirka. Vždyť tvoje jsou už dospělé, zanedlouho budou vnoučata.
Potomky nepotřebuju, už mám. Hledám společnici pro duši, i pro tělo. Energickou, co se mnou vyrazí do lesa, do hor… Nebo aspoň na chalupu.
Málem jsem se zadusila džusem. Do hor? Podle mě nikdy nebyl dál než v trafice za rohem.
Libuško, vsadíš se, že mě ještě dneska osloví? pošeptala jsem s mrknutím.
To snad nemyslíš vážně! vykulí Libuše oči. Vero, vždyť tobě není čtyřicet!
Ticho, položím si prst na rty. Je to sociální experiment. Chci zjistit, co si chlapi sami o sobě nalhávají.
Seznámení proběhne snadno. Vyměníme si čísla, večer si píšeme, jako bychom se znali roky.
Na internetu vystupuje pod přezdívkou Macho48. Profilová fotka deset let stará: zatažené břicho, za zády škodovka a pohled, co má být jistý.
Za pár dní mi Mirek navrhne schůzku.
Přichází slavnostně v saku. Knoflíky sotva drží pod náporem břicha, které se pyšně vzdouvá.
Veroniko, rozzáří se, vyskládá první řadu ne úplně dokonalých zubů, dneska jsi opravdu úžasná!
Děkuji, Mirku, klopím oči. Ty také působíš velmi… společensky.
Scházíme se ještě několikrát.
Pro mě to byla spíš herecká zkouška. Poslouchám pohádky o jeho podnikatelském impériu (ve skutečnosti malý stánek na tržnici), jak málem koupil nové auto (ale radši investuje do rozvoje) a jak důležitý je pro muže domov.
Procházíme se v parku po sto metrech už funí, prý speciální dechová cvičení.
Pak přijde zlom.
Mirek, měkký po večeři a mých komplimentech, usoudí, že je čas posunout se dál.
Veroniko, bere mě za ruku, jsi ideální: štíhlá, pečlivá, mladá. Musím s pravdou ven Není mi čtyřicet osm.
Opravdu? zvednu obočí.
Je mi pětapadesát, vydechne napjatě. Ale vypadám dobře, že?
Samozřejmě, Mirku! vyhrknu vesele. Maximálně na čtyřiapadesát! Starší muži, to je životní moudrost.
Rozhodně pookřeje.
No vidíš! Bál jsem se, ale já to říkám žena nad dvaačtyřicet už mi nesedne. Energie už není co bývala. Ty jsi živel.
Děkuju, drahý, pohladím ho po hlavě. Taky mám malou tajnost.
Jakou? zpozorní. Děti? Dluhy?
Ale ne, jde o věk.
Okamžitě znejistí.
Jak to? Tobě není čtyřicet?
Téměř.
Třicet osm? zkusí s nadějí.
Z kabelky vytáhnu občanku a podám mu ji.
Koukni.
Třese se mu ruka, dlouho zírá na datum narození a tiše počítá.
1975.
Pade…, špitne, bledne. Tobě je padesát?
Přesně, Mirku. Nedávno jsem měla kulatiny.
Občanka mu vypadne z ruky. Zírá na mě, jako bych se proměnila před jeho očima v Ježibabu.
Jak to? Vždyť ale vypadáš…
Jako ženská, co o sebe dbá, Mirku. Nejí smažák na stojáka.
Ale to je podvod! zalapá po dechu. Říkal jsem: do dvaačtyřiceti. Je to můj princip. S vrstevnicí nechodím.
A já nejsem tvoje vrstevnice, mimochodem. Všechno ti sedělo, ne? Nebo jsi u mě viděl někde písek v botách?
Mirek zrudne.
Ale ta cifra… Padesát. To je skoro důchod.
Stáří začíná v hlavě, když člověk odmítá skutečnost, klidně říkám, vstávám. Já jsem ve svém nejlepším věku. A uvědomila jsem si ještě něco.
Co? podívá se na mě svýma vybledlýma očima.
Že i v padesáti chci chlapa, ne břicho, mindráky a stánek na tržnici. Na můj oheň nemáš. Shoříš hned u startu.
Běžně mu občanku a jdu ke dveřím.
Vero! volá za mnou. Počkej, co my dva?
Co my? otočím se. Podle tvé logiky jsme stejně staří. Ale ty chceš mladou, ne? Tak hledej dál. Možná najdeš takovou, co špatně vidí.
Venku mě čeká Libuška v autě.
Tak co? ptá se, když nasednu. Ukázal pravou tvář?
Ještě jak, rozesměju se. Hlavně když jsem mu ukázala občanku. Vypadal, jako by zjistil, že je Země kulatá.
A jak to dopadlo?
Bude hledat dál ty své mladé a nikdy šťastný nebude. Ale my jedeme slavit. Dnes mě čeká rande s normálním mužem. Je mu pětačtyřicet a je mu úplně jedno, co mám v občance.
A Mirek? Ten sedí dál na seznamkách. Profil upravil. Teď tam má: Hledám ženu striktně do 40 let. Poctivou! A fotka? Samozřejmě, ta deset let stará.
Jak myslíte, proč někteří čeští muži mají takový strach z vrstevnic? A má vůbec cenu schovávat věk kvůli šanci na vztah, nebo je lepší říct pravdu hned?
