Kocour Matýsek
Martino, ty jsi se snad zbláznila! Kdyby tě tady s tím chytila paní komisařka, tak tě rozcupuje na kousky!
Aničko, prosím tě, co jsem s ním měla dělat? Vyhodit ho? Je mi ho líto! Je to přece živý tvor.
On je živý, ale jestli tady zůstane, tak o tobě si už jistá být nemůžu.
Aničko, no tak, nedělej! To není žádný tygr, je to jenom kotě! Necháme ho tady aspoň na chvíli, ne?
Proč mě přemlouváš? Anna se rozesmála a podrbala malou rezavou hromádku na hlavě. Myslíš, že ho lituju míň než ty? Kde jsi ho vůbec našla, toho ubožáka? To je vyžle! A asi i nemocný, vždyť vůbec nedrží hlavu vzpřímeně. Poklad to je!
Přicházím! Martina, popadla Aniččin dlouhý šátek, který sama pletla, a zabalila do něj nalezence. Šla jsem dneska ze směny, přes park. Ležel tam na cestičce. Jestli vylezl z keře, nebo ho tam někdo nechal, nevím. Celého ho už zapadal sníh. Nebýt toho, jak byl rezavý, snad bych si ho ani nevšimla. Zvedla jsem ho, byl úplně studený. Myslela jsem, že je po něm. Ale pak jsem viděla, že dýchá. Chňapla jsem ho a sprintovala celou cestu do kolejí. Martina se zachechtala a začala ohřívat mléko ve smaltovaném hrnku. Paní komisařka na mě tak koukala, když jsem okolo ní prolétla, že jí málem vypadly oči.
Tak s tím počítej, že přijde! Ach jo, Martino, ta ti dá! Pamatuješ, jak seřvala Lídu, když přitáhla kočku? Málem jí vyhodila z kolejí. Prý tady chybí pořádek a žádná zvířata nesmí být na pokojích.
Aničko, ale ty mě nepráskneš, že ne? děsila se Martina ve dveřích. Kdyby přišla beze mě, tak ho schovej! Jenom mu ohřeju mléko a vrátím se.
Už jdi! Anna sebrala šátek s kotětem a vysypala z košíku rozpletené klubko. Nic jsem neviděla, nic nevím, nic neřeknu! prozpěvovala a mrkla na Martinu. Uteč už!
Martina odběhla a Anna nakoukla do košíku a zakroutila hlavou:
No to je teda výhra! Rezavý pometlo Dýchej, marode! Martina má dobré srdce, kdyby s tebou něco bylo, bude brečet jako želva. A to já fakt nepotřebuju.
Kotě jen slabě dýchalo, očička zavřená, na Anninu řeč vůbec nereagovalo.
Pokoj se pomalu nořil do šera. Anna neměla chuť rozsvěcovat. Měla ráda tohle ticho a klid, večery před sebou. Když děláš odpolední, přijdeš domů a hned spát. Ale teď? Paráda! Je čas si číst nebo se vypovídat s Martinou. Vyptat se na Tomáše. Anna si povzdychla. Martinu čeká svatba, má přítele, žádné starosti. A co ona? Je sama. No a co, je vyšší, ramena má široká, kluci se jí spíš bojí. Vždyť ji doma babička vždycky nazývala “silná holka”, když srovnávala tři mladší brášky lusknutím prstu. Ti už jsou dospělí, nejstarší se dokonce oženil, s hodnou holkou. Anna ještě jela na svatbu do rodného vesnice. A ona sama? Kluci v Praze o ni ani pohledem nezavadí. Kde najít chlapa, co by se k ní hodil? Není možná, že by zůstala sama navěky! Možná babička měla pravdu, když zvala domů ale co by tam dělala? Všude samí senioři, chlapi skoro žádní, práce jenom na statku. Tady si jí v továrně váží, dokonce jí dali poukaz na dovolenou!
Anna zakroutila hlavou, zaháněla smutné myšlenky. Vdávat se? Času dost! Upřímně, komu by to vadilo?
Martina se vrátila a sháněla pipetku, kotě z misky pít nezvládlo, jen šmatlalo čumákem a síly už nemělo. Anna odložila knížku, zbavila Martinu naděje a rezavé klubko převzala:
Dej to sem!
Nabrala do pipety mléko, opatrně kotěti otevřela tlamičku, a zasyčela:
Pořádně papej, nenechala tě tu přece proto, abys padnul hlady!
Kotě prskalo, kuckalo, ale nakonec začalo jíst.
Jmenoval se Matýsek. Paní komisařka o jeho existenci neměla téměř rok ponětí, dokud jednou nezahlédla, jak z přízemního okna mizí rezavý blesk s huňatým ocasem.
Co to sakra je?!
Její výkřik postavil celé koleje na nohy.
Paní Jirková, no prosím, vždyť jste nevěděla, že tu máme kocoura! Je ohromně šikovný, chytá myši!
Jaké myši? U nás žádné nejsou! Máme zkušební vzorové koleje!
No jasně! Anna si založila ruce na mohutné hrudi a mžourala na paní komisařku, zatímco nohou zahnala Matýska za sebe A myši u nás taky vzorové! Tlusté, vykrmené. Matýsek mi je pravidelně skládá do řady k posteli každé ráno, co pamatuju. Příště vám nějakou ukážu. Nemůžeme být na jeho úlovky pyšné samy, ne? Pozveme klidně i pana ředitele továrny, ať posoudí.
Marie! Ty si koledáš! Paní Jirková se přestala rozčilovat a pohlédla na Martinu: Tvoje práce? Až se vdáš, co s ním budeš? Vezmeš ho s sebou?
Nevím. Martina pohladila kocoura. Má mě rád, ale paní je Anna. Bude se jí stýskat…
Jéžišmarjá! Paní Jirková se najednou zasmála, podívala se na zkoprnělou Martinu. Mluvíš o něm jak o chlapovi! Je to kocour, kde dostane nažrat, tam je doma.
No dovolte. Já ho taky hladím a stejně chodí za Annou. Martina vrátila kocoura Anně a objala komisařku kolem ramen. Tak můžeme si ho přece nechat?
Ty potvůrko jedna! Paní Jirková pokrčila rameny, pohrozila prstem: Ať o něm nevím, neslyším a nevidím! Jinak vyletíme všechny. A budou mít pravdu.
Martina slavila svatbu, jak se sluší a patří, a Anna zůstala v pokoji s Matýskem sama. Dny se vlekly pomaleji, celý kolejní dům už jen odpočítával poslední dny. Holky tajně doufaly, že jim přidělí místo v novém internátu. Stavba stála, pak se rozjela, ale přece jen šla kupředu. Anna chodila o víkendech pomáhat na stavbu s ostatními. Toulala se po chladných chodbách a představovala si, jak tu bude bydlet. A právě tam ji potkala její osud.
Mirek, stejně jako ona byla náplava. Zůstal doma s rodiči, dohlédl na ně do konce, a pak se přestěhoval do Prahy. Neměl sice nic, ale život tady byl veselejší. Holky okolo jedna radost! Jenže Mirek měl jasný plán chtěl ženu, a nejlépe s bytem. Anna se do této škatulky nevešla. Přesto ji, tu vysokou krasavici, co na něj shlížela svrchu a kráčela kolem, nemohl pustit z hlavy.
Jeho neohrabané namlouvání Anně působilo záchvaty smíchu.
Proboha, co já s takovým? Vždyť já mu budu hladit patu na hlavě! O hlavu menší! A kam s ním asi? smála se u krabice sušenek Martinu, která přišla na návštěvu.
Anna! Proč pořad řešíš výšku? Je to fajn člověk, ne?
Těžko říct. Anna vážněla. Opravdu nevím, Martino.
Dívala se, jak se Martina zvedá, hladí Matýska, co se rozvalil na posteli s nafouknutým břichem.
Je ti těžko? Anna podávala med, co jí poslal brácha.
Vůbec ne. Víš, je to zvláštní. Jako kdybys stála na nádraží a čekala rychlík do lepších časů. Jen si říkáš ať už jede!
Martina si vzala med, políbila kamarádku, zamávala kocourovi:
Čau, Matýsku, dávej na ni pozor!
Ať to byla Martinina bříška nebo Annina samota, brzy se Mirek v Annině pokojí dělal čím dál častějším hostem. Matýsek ho ihned adoptoval jako terč nenávisti syčel na něj, hrbil hřbet, skákal na okenní parapet a připravoval se na útok. Anna ho vyhnala na chodbu, věděla ale, že v noci se vrátí a uraženě se usadí v koutě, kde se nedal pohladit ani nakrmit. Co to s ním je, netušila.
Snad nežárlí? krčila Anna rameny na otázky paní Jirkové, za kterou kocour teď chodil ve večerech, kdy byl Mirek u Anny.
Třeba něco tuší. Anna, buď opatrná, nemusí s tebou zůstat napořád. Co když tě nechá?
Ale prosím vás, paní Jirková, to on neudělá. Nemyslím si, že by byl takový.
No, moje milá povzdychla si paní Jirková, ale dál to nerozebírala. Uvidíš, ty budeš žít.
A Matýsek a komisařka měly bohužel pravdu.
Zpočátku Anna ignorovala ranní nevolnosti vždyť co, kefír byl kyselý, houby od švagrové taky nějak stály ve sklenici moc dlouho. Jenže za týden, za další, to bylo jen horší. Stále hlad, stále spánek. Jednou cestou z práce potkala Martinu s kočárkem, postěžovala si a hned věděla, co je ve věci.
Anna! Jak se ti tohle povedlo?! chytla se Martina za hlavu. A Mirkovi jsi to řekla?
Anna stála jako opařená, hlavou jí běželo milion myšlenek, ale najednou někde vzadu slyšela hlas paní Jirkové:
No, holkauvidíš…
A právě ten slabý hlas ji vzpamatoval. Polkla otázky, šla domů. Musí to říct Mirkovi. Svobodný život končí, teď je na čase přemýšlet o budoucnosti.
Jenomže… to přemýšlení zůstalo jen na ní.
Promiň, Anno, ale tohle nejde. A mám já vůbec jistotu, že je to moje? Já s tím prostě nesouhlasím. Mirek odkopl Matýska, který se na něj vrhnul, a silně ho nakopl. Zmiz!
Matýsek se ale ještě stihl zavěsit do jeho nohy a kvílení, které Mirkovi uniklo, Annu překvapivě pobavilo:
Vypusť ho, Matýsku! Ať se neotrávíš! Takové potvory nám doma netřeba. Ať si táhne.
Pak dlouho seděla na židli, dívala se na zavřené dveře. Matýsek se jí motal u nohou, až nakonec vyskočil na klín (což mu běžně zakazovala) a tam se usadil, tiše příst. Anna ho pak pohladila:
Dost bylo smutku. Jdeme si dát čaj!
Syna pojmenovala Honzík. Do rodného listu slečna na okénku koukla a Anna jí odpověděla jasně:
Otce nemá. A nikdy neměl. Má matku to nestačí?
Martina ušila výbavičku, paní Jirková sehnala kočárek, vyběhala u ředitele lepší pokoj, ale stavba stála. Ředitel jen krčil rameny:
Rádi bychom, ale teď to nejde. Zatím přežijete, uvidíme.
V pokoji byla děsná zima, Anna ucpávala kdejakou skulinu, ale marně. Nevyháněla proto Matýska od postýlky, nějak si usmyslel, že ten mrňous, kterého Anna přinesla, patří k němu. Lehl si k dítěti, Honzík byl rázem v klidu, jakmile ucítil teplo rezavého ochránce. Anna se těm chvilkám smála a za odměnu sem tam dala Matýskovi něco dobrého, když s tím i tak byl problém peněz nebylo nazbyt, nebýt bratrů, nevěděla by, jak dál. Mirek zmizel z Prahy, a Anna ho už ani vidět nechtěla. Syna vychovávala sama.
Rodina přijela hned po propuštění z porodnice.
To je kus chlapa! Anna, celej ty!
Anna poslouchala, a samým dojetím měla na krajíčku což se o ní nikdy dřív říct nedalo. Nikdo jí nic nevyčítal. Naopak, švagrová ji v kuchyni objala a pošeptala:
Udělalas dobře, že sis ho nechala! Už nebudeš sama. A věř mi, hodný chlap se najde, Anninko. A Honzíka se neboj, pomůžeme. Vyroste z něj frajer!
Rádi slib dodrželi. Každé dva týdny za ní někdo z bratrů přijížděl do Prahy s balíčky. Anna rozbalovala tašky a potají utírala slzy. Člověk v životě vlastně moc nepotřebuje jen vědět, že není sám. Že se na něj někdo myslí. A že by dítě nikdy nenechali na holičkách.
Honzík ve školce byl záhul. Pořád nemocný, Anna se roztrhala mezi prací a domovem. Kdyby nebylo Martiny a paní Jirkové, asi by utekla zpátky do vesnice. Ale představa, že by musela bydlet se švágrovou, ji děsila, tak se snažila vydržet.
Když sedávala u postýlky svého Honzíka, co spal s horečkou, vzpomínala Annina ztroskotanou “lásku” a uvědomila si, že už nechce sliby, hezké řeči a balamucení jako od Mirka. Chtěla někoho, kdo jí v tichosti uvaří čaj, pošle ji spát a řekne:
Jdi, já tu budu s malým.
O víkendu je vezme do ZOO, koupí balónek a pochválí její svíčkovou, přišroubuje poličku, co už půl roku leží v koutě a překáží. Prostě bude nablízku, pořád.
To je rodina. Taková, jakou chce.
Spánek Anně padal na hlavu u stolu vedle Honzíkovy postýlky, usínala zkroucená přes tři židle.
Jednou v noci se všechno změnilo a Anna konečně poskládala svůj příběh správně.
Honzík měl třetí den horečky, teplota nechtěla dolů a Anna už byla vyřízená. Dětská doktorka z vedlejšího domu chodila denně a jen kroutila hlavou:
Aspoň, že děláte všechno správně, silný organismus, snad si poradí.
Anna nespustila Honzíka z náruče. Vera večer přinesla vývar a objala zpoceného kluka:
Hoří!
Teplota neklesá.
Třeba to není špatně, doktorka říká, že tělo bojuje.
Vím to, ale je mi z toho zle. Nemůžu ho slyšet plakat.
Přestane, neboj. Ale ty se složíš. Najeste se a běžte oba spát. Ráno je chytřejší večera.
Anna přikývla a šla udělat obklad. Vera tiše odešla.
Matýsek ležel vedle Honzíka a mrskal ocasem. Kluk se konečně unavil, usnul s kocourem vedle sebe a Anna ho nebudila.
Když šla ohřát vývar, najednou uslyšela ránu, potom křik. Rozběhla se do pokoje. Ve dveřích strnula, pak popadla stoličku a vrhla se na pomoc kocourovi.
Obrovský potkan bojoval na život a na smrt. Matýsek kolem něj řádil, už měl jedno ucho úplně na cáry a bok rozškrábaný. Anna už zvedala stoličku, když Matýsek udělal skok a rafnul potkana za krk. Držel ho tak pevně, že ho Anna jen stěží dostala pryč.
Matýsku, pusť! Už je konec, vyhrál jsi!
Kocour pohasl a pustil, a rovnou se dopotácel k postýlce, kde Honzík plakal. Anna vytáhla syna, otevřela dveře a křičela:
Pomoc!
Za hodinu už balila syna a jela k paní Jirkové. Ta jí dala klíče od bytu a slíbila dohlídnout na Matýska.
Co to má být potkani!! U nás? Právě že jsme je nedávno vyhubili! rozčílila se Vera. U zchátralé budovy byla už bezmocná, a ta bezmoc ji štvala nejvíc.
Uklidila Annin pokoj, vzala Matýska na ošetřovnu a začala mu vyčítat rány.
Hrdina jsi, Matýsku! Jsem ráda, že dostals šanci! Takové kočky, to je poklad.
Matýsek ležel, funěl, ani se neolízl. Nechtěl jíst, a Vera se zamračila: to je špatně. Ráno po službě jela za Annou.
Pohlídáte Honzíka? Anna pobíhala po pokoji. Ale kam mám jít s kocourem? Kde brát veterináře?
Mělo by být na rohu ulice, běž tam!
Anna běžela jak o život. Matýsek ležel u její postele, natažený, sotva dýchal.
Matýsku! Počkej, hned jsem zpátky!
Doběhla k veterině, vrazila dovnitř, odstrčila techničku a volala:
Chci nejlepšího veterináře! Okamžitě!
Mladá veterinářka chtěla něco namítnout, ale když se podívala na Annu, jen kývla a zmizela dozadu.
Anna držela Matýska v náručí, sledovala každý nádech. Když do dveří vstoupil skutečný čahoun, musel se předklonit, aby se nevešel.
Co tu máme? zaburácel hluboký hlas.
Anna se vzpamatovala až po chvíli a rychle nabídla kocoura:
Tady…
Kdo mu to udělal? otočil kocoura v rukou jako nic.
Potkani.
Ale vypadá hezky, rozhodně není od popelnice.
To je můj kocour, domácí.
Kde narazil na potkany? Chodí ven?
Ne, doma, v pokoji.
To teda koukám.
Budete se ještě vyptávat dlouho? Jde mu o život! Udělejte něco, prosím!
No, netřeba křičet. Jsem Petr. A vy?
Anna.
Výborně, seznámeni. A příště méně ječet, spíš po dobrém.
Veterinář se usmál:
Pomůžeme tomu vašemu hrdinovi! Nebojte se.
A o pár let později vejde starý rezavý kocour tiše do dětského pokoje, obchází kouty, pak skočí do postýlky u gauče, kde spí Honzík. Malá Anička, sotva ucítí huňaté teplo, zaboří ruce do husté srsti. Matýsek přede a vypráví si svoje sny. Anička usne klidněji, už neslyší, jak vejdou rodiče. Anna upraví Honzíkovi deku, natáhne ponožku Aničce a opře se o manželovo rameno:
No není to chůva jak malovaná, Petře?
Lepší nenajdeš. Petr podrbe Matýska za kdysi sešívaným uchem. Ty jsi tehdy byla pěkně divoká, jak jsi na mě řvala, a já za ním tři dny čaroval. Takoví koci jsou k nezaplacení.
On je tím pokladem už tak. Vidíš, jak září?
Matýsek se otře o Anninu dlaň, natáhne se vedle Aničky a položí jí packu přes bok. Anna zhasne, podá ruku manželovi a tiše zavře dveře. Děti se nikdy nebály tmy když měli u sebe Matýska. A s ním se bát nemuseli.
