S manželem jsme se vzali, když nám bylo třiadvacet let. Mimochodem, v době svatby jsem už byla těhotná. Oba jsme vystudovali univerzitu. Studovali jsme na pedagogické fakultě. Naše rodiny nebyly bohaté. Neměli jsme bohatého tátu ani strýce, takže jsme všeho dosáhli vlastní prací.
Do práce jsem chodila brzy. Téměř od narození byl můj syn živen uměle. Buď ze stresu, nebo z jednotvárné stravy jsem jako mladá maminka neměla mléko. Do jeslí byl můj syn dán téměř v 11 měsících. Tam ho naučili jíst lžičkou, sedět na nočníku a spát bez houpání. A my s manželem jsme museli pracovat.
Nejdřív jsme bydleli v pronajatém bytě, pak v jednopokojovém a pak jsme si našetřili na dvoupokojový byt. A protože jsme lidé z venkova, chtěli jsme pozemek a před několika lety jsme ho koupili. Manžel tam cihlu po cihle postavil dvoupokojový domek. Instalovali jsme sporák, srovnali jsme pozemek. Koupili jsme nábytek.
A všechno bylo v pořádku. Prostě žít a užívat si. Je nám 46 let. Právě jsme začali žít sami pro sebe. Ale geny si vybírají svou daň. Náš syn se ve 23 letech také rozhodl oženit. Moje snacha pochází z bohaté rodiny. Ona a můj syn spolu studovali práva. Rozhodli se, že se vezmou.
A začalo to. Chci drahou restauraci, limuzínu, svatební cestu, samostatný byt.
Od narození syna jsem měla pocit, že mu nedáváme lásku. Brzy do školky, brzy do školy. S manželem jsme pořád zaneprázdnění. Jak to mají učitelé často ve zvyku. Neustále jsme se starali o cizí děti. A můj syn měl více času pro sebe. A tak se stalo, že jeho prarodiče bydleli daleko. Tak vyrůstal. Ale snažili jsme se mu vše vynahradit, alespoň materiálně. Drahé hračky, sekce, oblečení, zaplacené studium, v osmnácti letech auto.
A teď jsme se rozhodli podporovat i jeho. Všechny našetřené peníze jsme věnovali na svatbu. Po poradě s manželem jsme se rozhodli darovat mu byt. Říkali jsme si, ať netrpí jako my. Nevěstini rodiče také dali peníze, ale utratili za ni víc. Kožešiny, šperky. Také jsme v bytě vyměnili veškerý nábytek. Její rodiče mají velký venkovský dům, tři patra. Luxusní nábytek, luxusní auta.
Postupně se od nás syn odstěhoval. Pak začal jezdit jednou za měsíc a přestal volat vůbec. Můj švagr sehnal synovi práci v nějaké firmě.
A pak jsme s manželem náhodou potkali na trhu souseda. Řekla nám, že náš syn už dlouho nebydlí v našem bytě. On a jeho žena žijí u tchyně. A náš byt je pronajatý. Manželovi se okamžitě udělalo špatně. Uklidnila jsem ho. Okamžitě jsme synovi zavolali a on nám hrubě řekl, že jsme jim byt dali sami. Řekl, že jsme stejně nikdy žádné peníze neměli. Křičel, že on byl vždycky ten nejhorší. Vyčítal nám, že jsme jemu a jeho ženě umožnili mít lepší život než my. Říkal, že se stydí, že je příživníkem v domě své tchyně, zatímco my, jeho rodiče, jsme pouhými učiteli.
S manželem jsme se rozhodli proti nespravedlnosti a sobectví bojovat. Šli jsme na konzultaci k právníkovi. Ten nám řekl, že vzhledem k tomu, že jsme darování nezformalizovali, je jednání našeho syna protiprávní. Podle něj může být pronajímatelem pouze pronajímatel, tj. osoba, která získala právo na pronájem bytu.
Rozhodli jsme se syna nežalovat, nájemníky jsme nechali měsíc bydlet. Vše jsme jim vysvětlili. Byli to velmi chápaví lidé. Odstěhovali se včas a bez řečí. My jsme se do bytu nastěhovali zpět. Se synem však stále nemáme žádný kontakt. Manžel je uražený a já také. Možná se po nějaké době usmíříme.
