Rozhodli jsme se s manželem, že si z útulku adoptujeme psa. Manžel by rád pořídil psa s rodokmenem. Tvrdí, že plemeno zaručuje ušlechtilost, inteligenci a věrnost.
Přesvědčila jsem ho, aby se mnou navštívil alespoň jeden útulek, a on nakonec, byť neochotně, souhlasil. Za našich společných let mi Jaroslav nikdy neodporoval. Proč pes, a ne dítě, ptáte se? Jsme lidé osamělí a v pokročilém věku. Oba dobře víme, jakou zodpovědnost máme za stvoření, které si ochočíme.
Dítě je třeba vychovat, poskytnout mu vzdělání, to je dlouhodobý “projekt”. Se psem však budeme spolu až do konce. Bude to náš společný “mazlíček” s Jarkou.
V útulku nás čekal smutný pohled. Vzduch byl těžký a všude se ozýval nekonečný štěkot a vytí, které trhaly srdce. Všechna ta zvířata k nám vzhlížela s nadějí, jako by podávala neviditelné ruce.
Procházeli jsme dlouhými řadami úzkých klecí, stovky očí na nás upřeně hleděly. Bože, proč ti tvorové tolik trpí?! Myslím, že kdyby nebylo opuštěných zvířat, nebyly by ani děti bez domova a sirotčince by ztratily smysl.
Zvíře, jako dítě, potřebuje trpělivost, lásku a péči, mluví jazykem, kterému nerozumíme a často se jej ani nesnažíme pochopit, raději si ho překládáme podle svého.
Náhle se Jaroslav zastavil u jedné z klecí. Ležel tam pes, lhostejný ke všemu, s pohaslou jiskrou v očích. Na naše příchody vůbec nereagoval. Vypadal, jako by ohluchl a oslepl. “Proč chcete tohohle chudáka, vezměte si raději plemeno,” přiběhl k nám zaměstnanec útulku.
“Je to odmítnutý případ, lidé ho několikrát vrátili, jako by se rozhodl hladovkou ukončit svůj bezvýznamný život,” konstatovala dobrovolnice hořce o životě tohoto smutného tvora. Jaroslav se pokusil s ním promluvit, ale pes se odvrátil, už lidem nevěřil.
“Víte, je to dobrý a poslušný pes, i když je to kříženec, ale věrný,” dodala dobrovolnice s nadějí, pozorně sledovala každý náš pohyb. Prostrčila jsem ruku mřížemi, abych psa pohladila. Pes se nečekaně otočil, jeho pohled se setkal s mým a položil čumák do mé dlaně. Nos měl lehce vlhký, jeho horký dech lechtal mou kůži.
Rozesmála jsem se. Pes se hluboce nadechl, zvedl se na tlapkách a zavrtěl ocasem. “Zázrak!” zvolala dobrovolnice. “Jste první, na koho reagoval.” “Veterinář už ho připravoval na uspání,” dodal správce útulku, muž, který svou práci dělal, ale bez nadšení.
Dobrovolnice pokračovala: “V noci tiše vyje, jako by oplakával svůj těžký osud, dokonce mu tečou slzy.” “Nevěřili byste, jak psi umí plakat, ale já to viděla!” dodala hořce s očima plnými slz.
Tehdy jsem zahlédla Jaroslavův pohled. Bylo mu podobně jako tomu psovi, život ho také notně potahal. Ty jeho oči, prosebné jako psí, nikdy nezapomenu. Vedle něj oči toho psa. Dlouho jsme si hleděli do očí. V jeho duši byla bouře emocí, ale louka rodinné touhy znovu vykvetla.
Pes začal dlouze vyti, jako by vypouštěl veškerou bolest. K našemu kotci se seběhli všichni zaměstnanci útulku. Mnozí se neskrývali, plakali. Jaroslav klečel před psem, jako by se za lidské pokolení omlouval.
“Jmenuje se Věrný,” řekl jeden z pracovníků a podával nám vodítko. Loučili se s námi na celém útulku. Někdo nábožný nás nenápadně pokřižoval. A tento kříž navždy upevnil náš svazek tří.
Manžel si už nevzpomněl na plán koupit čistokrevného psa. Koneckonců, “koupit si psa” zní podivně, nemyslíte? Lze vůbec koupit přítele, prodává se věrnost a láska?
Pes kráčel vedle nás, Jaroslav ho pustil z vodítka, aby si užil svobody, jak jen je to možné. Ten jako by věděl, že s námi zůstane až do konce a už nikdy nezažije pláč.
