Jak to prodat?! zmateně zakřičela Sofie Nováková, když se dívala na svého syna. A kdepak budu bydlet? V chodbě? Na nádraží? Nebo jsi mě chtěl přemístit do domova důchodců?
Mami, proč zase začínáš povzdechl Karel.
Chceš mi nabídnout krabici od pračky? zvedla hlas. Zbláznil ses, Karle?!
Neřvi, jen navrhuju probrat možnosti
Co tu máš na probírání?! Dům není věc, kterou si můžeš prodat, když je těžko! vytrhla se ze stolu. Tady jsem se narodila, ty jsi tady vyrůstal. A ty jsi se rozhodl ho dát do prodeje!
V tu chvíli ve dveře vešla bez klepnutí sousedka Lída Vasilová.
Sofie! Co tu sedíš, jako v kořene? Sama jsi říkala, že letos zasadneš všechny záhony. Včerejší zima tě skoro zlomila! Kde jsou tvoje plány na zahradu?
Lído, snažila jsem se, opravdu sklonila pohled Sofie. Sazenice právě vyrostly, ale já nemám sílu je zničit
Co jsi chtěla zničit! Přede mnou ti před měsícem dala číslo Igora, traktoristy z Límany! On by ti celé pole orával a připravil! Zasadila bys něco užitečného, ne jen růže, s kterými se jen pohráváš
Karel říkal, že může v létě přijít s kamarády. Špízy, oheň. A já mám bzučiny, růže
To jsou tvoje růže! pískla Lída. Za posledních pět let tvůj syn přijel jen třikrát. A vždy s pivem, nikoliv s grilem.
Pracuje. Má toho plné ruce
A pamatuješ, jakou zimu nám přinesla? Žádné potraviny, žádné léky! Díky, že jsem ti přišla na návštěvu. A kde byl tvůj pracovitý syn? Nedostaneš se k němu!
Vždycky přijde, jak zavolám
Sofie, jsi jako holka: věříš a čekáš. Čas ale běží. Musíš myslet hlavou, ne srdcem. Zahrada ti právě teď potřebná, ne růžové keře!
Možná opravdu udělám záhony. Tam, kde bzučiny už rozkvetly
To je pravda. A co slyšíš od dcery?
Stejně jako vždy. Karel s ní občas mluví narozeniny, Nový rok To je všechno.
Čím méně se Karel u tebe objevuje, tím méně starostí. Nechci tě strašit, ale dál to bude jen tiše
Sofie Nováková žila ve vesnici Beržovka, nedaleko Plzně. Po dvacet let zůstala sama s dětmi manžel zahynul na silnici. První dcera Běla se narodila brzy. Byla šikovná, rychle se učila prát i vařit. Karel přišel později, když už bylo mamince přes čtyřicet. Stal se jejím útěchou. Mezi nimi byl patnáct let věkového rozdílu. Různé časy, různé výchovy.
Běla odešla první.
Mami, chci se vdát.
Za koho? Za toho Romana z vesnice? Nenechám! Nemá žádný řemeslný obor, žádné vzdělání, žádnou kulturu!
To je můj život, mami. Už mi je osmnáct.
Viděla jsi jeho břicho? V tom nenajdeš duši vše je jen tuk!
Ne jde o vzhled, je dobrý, chytrý. V městě mu nabídli práci.
A pojedeš s ním? A já zůstanu sama?
Budu studovat. A žít.
Sofie plakala, prosila. Ale Běla, sbalila si valu a vyskočila oknem, už nikdy se neozvala. Žádné dopisy, žádné telefonáty. Jen občasné zvěsti od známých.
Karel dlouho žil s matkou. Založil dvorek na odpočinek: altán, houpačku, gril, trávník, květiny. Žádné záhony, žádné brambory.
Mami, k čemu ti jsou ty záhony? V Beržovce se otevřel obchod! Všechno najdeš brambory, cukety, zeleninu. Proč bys chtěla zatěžovat záda?
No, u nás je zvyk, že si člověk něco vypěstuje
To byl kdysi zvyk! Teď je 21. století!
Sofie souhlasila. Žila skromně, ale útulně. Karel přinášel jídlo, léky, vozil k lékařům. Pak potkal dívku Marinu. Oženil se. Sofie ji přijala, ale s Marií se nikdy nechtěla sblížit. Nezakrývala ani své pohrdání venkovským životem, zvlášť vůči tchyni.
Při dalším návštěvě Karel, jak vždy, objal matku, položil produkty na stůl a posadil se.
Mami, chci si promluvit. Mám nápad Velmi výhodný.
Zase o byznysu?
Mami, v Beržovce kupují půdu! Chtějí postavit malou rezidenční čtvrť. Infrastruktura, všechno jako má být. Kdybych prodal tvůj dům s pozemkem, mohl bych si koupit pěkný jednopokojový byt v Plzni. A zůstane mi startovní kapitál.
Počkej A co já? Kde budu žít?
Mami, nepřeháněj. Můžeš uvažovat o penzionu nebo si pronajmout byt. Ne na ulici!
Chceš, abych bydlela v bytě? S dvorem, kde každá kaňka je rodná? Co to máš za nápad? To je dům naší rodiny!
Mami, to je jen dům. Starý, nepohodlný. Dokud cena drží musíme ho prodat.
Nikdy! sevřela pěstí. Dokud budu živá, dům zůstane. A v závěti tě nevymažu!
Karel prudce vstoupil, popadl klíče a vyběhl. Neřekl rozloučení.
Sofie šla ven na dvorek. Na záhoně byl růžový keř, v polotřpě. V jedné ruce lopatu, ve druhé sekeru. Rozhodla se vykopat záhon pod město, ale nehnula se.
Stále to nejde? ozval se hlas Lídy za plotem.
Nemám síly. Ani v rukou, ani v duši.
Už je pozdě! Sezóna je ztracená. A tvůj Karel možná už se nevrátí.
Co mi poradíš?
Přemýšlej čirě. Vyřeš vše správně dostaneš jednopokojový byt v Plzni. Nemocnice blízko, obchod, teplo, sousedy. Civilizace.
Sofie celou noc neuspala, přemýšlela. Ráno naskočila na autobus a vyjela do Plzně. Karelovi. Rozhodla se ustoupit, promluvit klidně.
Vystoupila na třetí patro. Zastavila se před dveřmi.
Z vnitřku se ozval hlas:
Viro, ona nechce prodávat! Tvrdá jako buldozer!
Pak běž jako nakladač! Co mám dělat s byznysem? Jsme na hraně, a ty si hraješ! Ať zahynou v Beržovce!
Sofie zkameněla. Pak s hněvem zaklepala.
Mami?! otevřel Karel.
Děkuju ti, synku, že jsi mě už zakryl! její hlas se třásl. Chtěla jsem přijít, promluvit se, usmířit. A teď víš: neprodám! Nikdy! Raději já zakopám do země, než odvedu tvůj byznys!
Mami
Vypadni odsud se svým démonem! křičela. Ať jeho rodiče prodávají byty! Můj dům nepřekročte!
Sofie se otočila a odešla. Noc strávila na nádraží. Ráno se vrátila domů. Tři dny ležela, pak sebrala sekeru, ale keř k sobě nepřiblížila.
Ráno na dvoře někdo zaklepal.
Kdo tam?
Mami, to jsem já. Běla.
Běločko?! Sofie ztuhla. Má dcerko
Mami, jak se máš?
No hlas se chvěje.
Karel volal. Říkal, že jsi zblázněná, nechceš dům prodat. A já mu řekla: jdi pryč. Myslel si, že už je všechno hotové A já pochopila čas se vrátit.
Dcerko ale my
Kdy to bylo? Já mám tři děti. A teď tě chápu!
Děti?
Dvě dcery a syn. A Roman už je štíhlý, sportuje, pracuje v IT.
A ty?
Přijedeme o víkendu. Přinesu ti jídlo, všechno, co potřebuješ. Už budeme blízko, mami.
A záhony?
Už ti záhony nepotřebuješ. Teď máš vnoučata.
Sofie rozplakala a objala dceru.
