Můj pozdní manžel Poprvé jsem se provdala ve padesáti pěti letech Už uplynulo pět let od svatebního dne. Teď je mi šedesát, manželovi pětatřicet a pět. Není na tom nic podivného dnes se dělá vše možné. Ale zvláštní je, že to byl můj první sňatek. A pro něj také.
Představte si, že jsem se do manželství vůbec nechtěla. Nikdy! Už před dvaceti lety mě opustil chlap, který byl pro mě vším. Jmenoval se Svatopluk. Odešel, když jsem byla v pátém měsíci těhotenství. Zpočátku, Bože milostivý, chtěla jsem si život ukončit. Pak jsem však sevřela pěst a přísahala: už nikdy se nevdám. Nechtěla jsem, aby se vedle mě objevil další zrádce, který by zmizel při první příležitosti.
A slovo jsem držela. Dcera vyrostla, provdala se, narodili se vnoučata, a já, jako tvrdohlavý osel, nesla osamělý osud. Muži se snažili navázat kontakt a to v hojnosti! ale já mám povahu takovou, že když se něco rozhodnu, neodchýlím se od cesty. Samota ze mě udělala drsnou, neženčinu podobu.
Osud je však ještě šprýmař. Chci vám povědět, jak jednomu muži nakonec podařilo mě přivést pod svatební věnec
Když jsem odešla do důchodu, jako většina důchodců jsem se pustila do zahrady. Zůstala mi po rodičích malá chalupa s pozemkem kousek od Prahy. Cesta tam trvala necelou hodinu vlakem, a tak jsem si vždy brala časopis s hádankami čas mihnul jako ptačí křídlo.
Jednoho dne, na nádraží, nastoupil do vozu pár muž se ženou, evidentně manželé a navíc nízký stařec. Zpočátku panovali ticho a napětí. Pak jsem zaslechla, jak žena pohrdavě pronese:
Svatopulku, nezajdeme k dětem, pomůžeme jim? Jsi přece otec
Její hlas však umlčel hukot Svatopluka:
Co ty, hlupá? Že se budu plížit před těmito blbýny?!
Následovalo řetězení nadávek směrem k ženě i dětem. Náhle jsem zvedla oči a zastavila se to byl Svatopluk. Ten samý, který mě opustil v těhotenství. Víc se nezměnil, jen se mu ztvrdnily rysy a přibyla hnědá vráska. Velký, hrubý, jako dřív. Neznal mě, ale zachytil můj pohled a křikl:
Co se díváš? Otoč se, jinak tě úderem rozdrtím do očí!
Mé tělo se zdálo být omráčené. Vtom se ozval rozhodný hlas malého muže naproti mně, který vstoupil mezi mě a Svatopluka:
Když přestaneš pohrdat ženami, budeš mít co dočinění se mnou. Muž, který takhle mluví k ženám, není muž, je jen špinavý odpad. Přitáhnu tě jako beránka k rohu!
Zahřímala jsem se Svatopluk by ho snad mohl rozmáchnout. Ale on okamžitě zatáhl rameny a něco zamumlal. V tu chvíli mi došlo: před mým očima nestojí hrdina, ale obyčejný šašek, jenž dokáže křičet na ženy. A já jsem přes něj celý život rozbila? Slzy mi zalézly do očí. Vše proběhlo, jako film v rychlém převijení třicet let za pár minut.
Po dvou zastávkách Svatopluk s manželkou vystoupili a já se rozplakala. V duši zůstala prázdnota a hořkost.
I slzy nezkazí tvou krásnou tvář, řekl se úsměvem můj ochránce. Už mi nepřipadal malý. Přede mnou stál pravý muž. Jmenoval se František Borislav, kdysi voják.
A tak jsme se poznali. Najednou jsem poprvé po letech pocítila touhu po manželství. Toužeb po tom být milovanou ženou.
A tak se stalo.
S Františkem jsme nesmírně šťastní. Život, jak se ukázalo, moudře uspořádává vše na své místo. A není důležité, kolik je ti let. I na podzim života může přijít láska a přinést pravé štěstí.
