Je mi jedno, že jsem z vesnice!
Dobrý den.
Dlouho jsem poslouchal, jak lidé z měst s opovržením mluví o těch, kdo vyrůstali na venkově. Zdá se jim, že život za hranicemi jejich asfaltového světa je něco podřadného, a když někdo z vesnice přijde pracovat do města, zabírá něčí “oprávněné” místo.
Ale víte co? Nestydím se za to, že jsem z venkova. Naopak, jsem na to hrdý.
A nemám v úmyslu se cítit provinile za to, že pracuji ve městě. Každý má právo pracovat, rozvíjet se a žít podle svých představ.
A když jsem musel odejít ze svého rodného kraje, abych našel práci, neznamená to, že jsem horší než ti, kdo vyrůstali mezi sklem a betonem.
Vesnice mě naučila být člověkem
Narodil jsem se v obyčejné rodině, v malém vesnickém prostředí, obklopen poli a řekami, vůní čerstvě posečené trávy a domácích pecí.
Už od dětství jsem věděl, co je to práce.
Pozoroval jsem své rodiče, jak vstávají za tmy, aby pracovali na poli, jak otec opravoval plot po dešti, jak matka prostírala stůl, aby se rodina sešla na večeři.
Naučil jsem se vážit si práce, protože na vesnici nikdo nečeká, že mu někdo jiný udělá práci za něj.
Naučil jsem se vděčnosti, protože jsem chápal, jakou cenu má chleba na stole.
Naučil jsem se respektu k přírodě, neboť jsem věděl, že život závisí na její milosti.
A nechci tento zážitek vyměnit za betonové zdi, shon, věčné zácpy a špinavý vzduch.
Často mi říkají:
— Když tak miluješ vesnici, proč pracuješ ve městě?
A vy se nad tím zamyslete — proč tisíce lidí, kteří vyrostli na venkově, jsou nuceni odcházet do měst? Je to proto, že se jim tam líbí?
Ne. Tak je systém nastaven. Práce na vesnicích ubývá a rodiny potřebují živit.
To ale neznamená, že jsme nadbyteční, že jsme horší než ti, kteří se narodili v panelácích.
Nechci žít ve městě, ale potřebuji pracovat
Upřímně řečeno nerozumím, proč lidé tak obdivují městský život.
Hluk. Špína. Byty, kde slyšíte i krok svého souseda. Auta, která stojí hodiny v zácpách. Lidé, kteří žijí vedle vás, aniž by se pozdravili.
Tomu říkáte pohodlí?
Já žiji ve svém domě.
Dvoupatrovém, prostorném, s velkým dvorem. Mám svou zahradu, svůj sad, svou saunu. Mám prostor, kde mohu volně dýchat, kde ráno vyjdu a neuvidím šedé stěny sousedního domu, ale nekonečné nebe.
Ale ano, musím jezdit do města za prací.
A ano, je to nepohodlné. Auto se může porouchat — a ztratíte den. Autobus jezdí jednou za hodinu — nestihnete ho, opozdíte se.
Ale jsem ochoten to snášet, protože pro mě je svoboda a rozloha mé vesnice důležitější než betonové krabice metropole.
Neurážejte vesnické lidi, protože „vesnice“ není urážka
Občas slyším, jak lidé ve městě vyslovují slovo „vesničan“ posměšně.
To je směšné.
Městští si myslí, že jejich život je vzorem úspěchu, ale čím dál tím víc z nich touží po životě za městem.
Koupíte si dům na venkově — a všechno je v pohodě? Ale jakmile někdo z vesnice přijde pracovat do města, okamžitě se stává „venkovanem“.
Paradox.
Chcete pravdu?
Mezi vesničany je víc laskavých, ohleduplných a poctivých lidí než mezi těmi, co vyrostli ve městě.
Protože na vesnici je zvykem si pomáhat. Tam nikdo neprojde okolo, pokud někdo potřebuje pomoc. Tam vědí, co je to skutečné přátelství.
A ve městě?
Můžete žít ve stejném domě desítky let a neznat, kdo bydlí za zdí. Můžete upadnout na ulici — a nikdo vám nepomůže. Můžete křičet — a nikdo vás neuslyší.
Tak kdo jsou tady vlastně „venkované“?
Pokud máš „vesnické myšlení“, ani Paříž nebo New York tě nespasí
Rodiště není ukazatel inteligence a slušnosti.
Můžete se narodit na vesnici a být vzdělaný a kultivovaný člověk. A můžete vyrůstat v nejprestižnější čtvrti hlavního města a zůstat hulvát.
Problém nespočívá v tom, kde jsi se narodil, ale jakým člověkem ses stal.
Takže nemluvte s opovržením: „On je z vesnice“.
Protože vesnice není rozsudkem.
Je to můj malý domov.
A jsem na to hrdý.
