Mé srdce se trhá na tisíce kousků, rozervané bolestí za mé ubohé, křehké staré rodiče. Proč, proboha, právě oni – tyto něžné duše, které dosáhly soumraku svého života – musí snášet tento srdcervoucí horor: být vytrženi z milovaného domova, který byl po celý jejich život jejich útočištěm, jejich posvátným azylem? Tato mučivá myšlenka mě pronásleduje jako neúprosný přízrak, ve dne v noci, bez slitování mi drásá duši. Já, jejich syn Tomáš, jsem uvězněn v bouři bezmoci a zoufalství, s hrudí sevřenou tíhou jejich utrpení, zatímco bezmocně sleduji, jak se jejich kdysi pevný svět rozpadá před mýma očima.
Moje starší sestra, Eva, už sedm let žije s nějakým chlapem jménem Petr, aniž by se vzali, jako by pro ni manželství bylo jen prázdným slovem. Je jí teď 54 let a – připravte se – je těhotná. Celé roky se držela křehké naděje, že ji Petr požádá o ruku, ale zjevně se unavila čekáním a rozhodla se: „Porodím to dítě, a co bude dál, to se uvidí.“ Možná bych v sobě našel špetku pochopení, kdyby to bylo její první dítě – čas je přece nemilosrdný zloděj, který jí s každým tiknutím hodin krade šance. Ale ne – tohle bude její třetí dítě! Už má dvě dcery z prvního manželství: Kláru, 27 let, a Marii, 31 let. Ty jsou namačkané v malém domku mých rodičů na okraji Brna, zatímco Eva si užívá bezstarostného života s Petrem na druhém konci města, jako by její povinnosti vyprchaly v brněnském větru.
Mlčel jsem, polykal jsem odpor k jejím nezodpovědným rozhodnutím, i když mě to uvnitř spalovalo jako jed. Ale všechno se zhroutilo, když mě zasáhla zdrcující zpráva: moje nejstarší neteř, Marie, je taky těhotná! Je jí jen 31 let a už plánuje přivést svého přítele, Jana, aby s ní bydlel – tedy v domě mých rodičů. Jan je takový venkovský chlapík, přijel z nějaké zapadlé vesnice, možná něco málo pracuje, ale co zmůže v Brně s tak mizivými zkušenostmi? A ten domek – to jsou jen dvě ubohé místnosti, dusivá klec! Takže Klára se bude muset tísnit v jedné místnosti s babičkou a dědečkem, zatímco Marie, Jan a jejich budoucí dítě obsadí druhou. Představte si ten děs: moji rodiče, oba přes sedmdesát, uvěznění v klaustrofobickém pekle s ječícím miminkem, vzpurnou mladou ženou a párem bezohledných lidí, kteří ničí vše, aniž by si to uvědomili! To už není domov – to je bitevní pole plné zoufalství!
Už jsem to nevydržel a všechnu svou zlost jsem vyplivl Evě přímo do očí. Řekl jsem jí, že si musí poradit se svými dětmi sama, místo aby je házela na křehká ramena našich rodičů. Copak jim už nenaložila dost? Dvě téměř dospělé dcery, a teď se chystá porodit třetí! Ale ona mi vzteky odsekla, její slova ostrá jako nože: „Tak si je vezmi k sobě, když jsi tak chytrý! Máš přece velký dům!“ Ano, mám dům, ale patří mé ženě, Lucii, a nemůžu o tom rozhodnout sám. Lucie je rozhodně proti. Miluje moje rodiče, to ano, ale nesnese to, co nazývá „Evčiným stádem příživníků“. A já ji chápu – její postoj je pevný jako skála.
Ale otázka, která mi trhá srdce na kusy, zůstává: proč jsou moji rodiče nuceni opustit svůj posvátný domov? Proč oni, kteří celý život tvrdě dřeli, aby nás vychovali, musí teď trpět kvůli cizí nezodpovědnosti? Nedokážu si představit, jak moje neteře zvládnou samy v tom domě, zvlášť když Marie přivede Jana a pak porodí dítě. Kláře je jen 27 let – je to ještě dítě, nevinné a nepřipravené na takový zmatek! Máma odjakživa vařila pro nás všechny, udržovala dům v pořádku, a co teď? Má nechat holky a odejít? A Evě, zdá se, je její dcery úplně jedno – je příliš zabraná do svého rostoucího břicha a nového, zářivého života s Petrem.
Tato nestydatá lhostejnost mi vře v žilách jako láva. Hruď mi praská lítostí nad otcem a matkou, odsouzenými snášet tuto bouři ve svých posledních letech. Oni by nikdy nevyhodili vnučky na ulici – jejich srdce jsou příliš velká, příliš měkká. Ale ti mladí, jsem si jistý, jim seberou i poslední kapku klidu. Zejména máma, která už sotva chodí, její síly ji opouštějí, a přesto se vleče dál, aby všechny nakrmila a potěšila, jako by její život byl nekonečným břemenem.
Je to dusivá past, bezedná propast. Rozpadám se, bloudím jako šílenec, topím se v moři strachu a beznaděje. Eva zavírá oči před zkázou – zajímá ji jen to, aby její dcery měly střechu nad hlavou, zbytek ji nezajímá. Ani se nezastaví, aby pocítila bolest, která trhá duše našich rodičů, jak se dusí v tomto tornádu rodinných dramat. Vidím, jak táta sedí mlčky, ale jeho oči prozrazují vyčerpání a hořkost, jež ho drtí. A máma, i když se snaží držet, hasně – léta ji zlomila, ruce se jí třesou, když zvedá konvici, ale pořád se usmívá, aby zakryla svou křehkost.
Co mám dělat? Jak zachránit rodiče z tohoto pekla na zemi? Nemůžu stát opodál a dívat se, jak se jejich život mění v groteskní noční můru kvůli sobectví mé sestry a bezstarostnosti jejích dětí. Prosím vás, poraďte mi, co mám dělat! Eva si zacpala uši před pravdou, a já nedovolím, aby se moji rodiče stali oběťmi této šílené historie. Zaslouží si odpočinek, ne neustálý stres a stísněnost v domě, který se stal bojištěm. Jejich život by neměl být zoufalým bojem o přežití v jediném místě, které vždy nazývali svým! Pomozte mi najít cestu ven z této propasti – každý okamžik mi svírá duši pevněji.
Nemůžu opustit rodiče, kteří obětovali vše pro naše štěstí, napospas tomuto krutému osudu. Nejsou jen mou rodinou – jsou pilíři mého bytí. Ale tyto pilíře se bortí, a já jsem bezmocný, neschopný je podepřít. Je tu ještě nějaká naděje, že zastavím tuto zkázu? Dokážu jim vrátit aspoň kousek klidu, který si po desetiletích tvrdé práce tak zasloužili? Prosím, ukažte mi cestu – ztratil jsem se v této dusivé temnotě, hledám záchranu posledními silami. Moji rodiče tento požár nezaložili, a přesto jsou jeho vězni, a tato pravda mě požírá zevnitř. Pomozte mi rozbít jejich okovy a vysvobodit je z této agónie!
