Míša se už třetí den ani nedotkla jídla. Lída posunula misku blíž k topení, i když dobře věděla, že v tom teplota žrádla není.
Kočka ležela na parapetu v čekárně, s tlapkami zastrčenýma pod sebou. Nespala. Dívala se z okna, jako by za tím zaprášeným sklem někdo stál a čekal. Lída přejela prstem po jejím hřbetě a Míša jen škubla uchem, ale neotočila se. Srst byla teplá a hustá, a pod prsty bylo cítit žebra, která dřív nebyla.
Na klinice to páchlo dezinfekcí a suchým krmivem. Ten pach se zažral do zdí, do pláště, do kůže na rukou, do vlasů. Lída si ho dávno přestala všímat, ale každé ráno, když odemkla dveře a rozsvítila, ji na pár vteřin praštil do nosu, jako by jí připomínal: tady pracuješ, nežiješ.
A ona žila. Před třemi lety si Míšu vzala k sobě, protože si kočku nikdo nevyzvedl. Paní ji tu nechala po vyšetření, řekla „vrátím se za hodinu“ a nevrátila se. Ani za hodinu, ani za týden, ani za měsíc. Lída čekala čtrnáct dní, pak přestala čekat a přinesla z domova starou deku.
Na poličce v komoře pořád ležel obojek. Starý, z rezavé kůže, s kovovou známkou, na které byl sotva znát telefonní číslo. Číslice byly skoro celé vymazané, jako by je někdo znovu a znovu přejížděl prstem. Lída se ten číslo nikdy nepokoušela rozluštit. Nechtěla. Člověk, který odloží živou bytost, si zaslouží akorát mlčení.
Sundala Míše obojek hned první večer, co kočka zůstala na klinice přes noc, a uložila ho na horní polici, za krabici s obvazy. Tři roky ležel na stejným místě a prach kolem něj utvořil pravidelnej šedej kroužek.
Lída si popravila brejle na řetízku, vylila zbytek vody z misky, co měla prasklinku na dně, a nalila čerstvou. Miska byla stará, vybledlá, s vytahaným logem výrobce krmiva. Dočasná.
Tři roky se Lída chystala koupit pořádnou, keramickou, s nízkým okrajem, jak se doporučuje pro kočky s krátkým čenichem. Jenže pokaždé zastavila u výlohy zverimexu a šla dál. Protože pořádná miska by znamenala, že je Míša její. A Míša byla cizí. Nebo spíš teď už nikoho.
* * *
Telefon zazvonil v půl desátý, když si Lída v komoře zrovna dělala čaj. Gendův, její pomocník, zvednul první, něco si zabručel do vousů a podal jí to. Řekl, že volá nějaká ženská.
Lída zvedla. Hlas na druhým konci byl tichej, bez nátlaku. Ženská se představila jako Tamara a řekla, že před třema rokama nechala u nich na klinice kočku. Mourek. Míšu.
Čaj v hrnku chladnul. Lída se dívala, jak pára stoupá a mizí, a poslouchala. Tamara mluvila pomalu, vybírala slova. Řekla, že by ráda věděla, kde Míša je, a jestli by si ji mohla vyzvednout.
Lídě došly slova. Prsty sevřely sluchátko. Pak ze sebe vymáčkla klidně, jako když se ptá kolegy na diagnózu:
– A tři roky jste kde byla? Kočka je tři roky na klinice na pospas.
Tamara mlčela. Neomlouvala se, nevysvětlovala. Jen zopakovala, že může přijet, pokud Lída dovolí.
Lída řekla, že se ozve, a položila telefon na stůl. Displej pořád svítil a po igelitu běžela modrá linka.
Gendův stál ve dveřích a utíral si ruce do zástěry, ze který táhlo krmení a něco nakyslýho – kyselý zelí z krabičky, co si ohříval k obědu.
– To je ta? Co ji hodila?
Lída kývla.
Gendův se podrbal na bradě. Odmlčel se, pak řekl, že si tu ženskou pamatuje. Měla červený oči, když tu kočku přinesla. Tenkrát to Lídě říkal. Pamatuje si to, nebo ne?
Lída si nepamatovala. Nebo nechtěla.
Gendův pokrčil rameny a zabručel, že to takhle chodí: nejdřív to hodí a za rok si vzpomenou. A dodal:
– Nepouštěj jí. Pak šel mýt klece a z chodby se ozvalo cinkání kovovejch mříží a šplouchání vody.
Lída dopila čaj, i když byl už studenej. Chuť sypanýho čaje jí ležela na jazyku, lepkavá a hořká, jako dozvuk rozhovoru, kterej není u konce. Míša v čekárně pořád koukala z okna. Suchý krmivo v misce zůstalo nedotčený.
Večer Lída zavolala. Vytočila číslo, sluchátko zvedli po prvním zvonění, jako by ten telefon celej den hlídali.
Lída řekla krátce: Míša je u nich tři roky. Zdravá, naočkovaná, má svůj koutek, svou deku, svoje zvyky. A že nepovažuje za správný dát kočku člověku, kterej ji nechal na klinice beze slova.
Ticho trvalo čtyři vteřiny. Pak Tamara řekla:
– Já ji neodložila.
Dvě slova a nebyla v nich ani urážka, ani zlost. Jen fakt.
Lída chtěla odpovědět, ale hlasivky se jí sevřely a musela se odkašlat. Zopakovala: nepřišla jste si pro ni, to je „odložila“. Tamara se nehádala. Řekla „chápu“ a zavěsila. Ozvalo se rovnoměrný dlouhý pípání a Lída ho poslouchala skoro minutu, než uklidila telefon do kapsy.
Tamara přišla za dva dny. Nevolala, neřekla to předem. Prostě stála před dveřma kliniky.
Lída ji uviděla přes matný sklo: hubenou siluetu v kabátě, kterej jí byl velkej, rukávy jí zakrývaly prsty a ramena měla zvednutý, jako by jí byla zima, ačkoliv venku bylo osmnáct nad nulou.
Stála bez hnutí, nezvonila. Čekala. Jako se čeká v čekárnách, kde se vyvolávají čísla a nic se nedá urychlit.
Venku mrholilo. Drobnej, teplej, květnový déšť. Vůně mokrýho asfaltu a topolovejch listí pronikala škvírou pod dveřma a vzduch na chodbě byl vlhkej.
V komoře začala pískat konvice a Lída od okna poodešla, aby ji sundala z plotny. Ruce jí pracovaly automaticky: konvice, hrnek, pytlík s čajem. A v hlavě jenom: neotvírat. Ne.
Míša seskočila z parapetu. Poprvý za tři dny se pohnula sama, bez pobízení, bez toho, aby ji Lída sundávala na rukou. Došla ke dveřím a sedla si, ovinula si ocas kolem předních tlapek. Kouzala na sklo. Ocas se nehnul.
Lída se opřela zády o zeď. Konvice jí kouřila v ruce. Čekala, až silueta zmizí. A silueta zmizela. Pomalu se otočila a šla pryč, shrbená jako člověk, kterej už nemá sílu narovnat záda.
Míša zůstala sedět u dveří až do večera. Nejedla, nepila, nemykala se. Když ji Lída odnášela na rukou do komory, kočka se otočila přes rameno a podívala se na matný sklo. Ve skle nic nebylo. Jen déšť a světlo z pouliční lampy.
Gendův si toho všimnul a mlčel. Jen z koutku zabručel, že zámek u vchodovejch dveří zadrhává a že by ho měli vyměnit. Lída kývla. Zámek nevyměnila.
Obálka ležela pod dveřma ráno, když Lída přišla otevřít. Bílá, bez známky, bez adresy odesílatele. Jenom jméno napsaný rukou: „Pro Lídu“. Písmena drobná, skloněná doleva.
Zvedla ji dvěma prsty, jako by se obálka mohla spálit. Papír voněl cizím parfémem, něčím květinovým a slabým, jako poslední nádech usušený levandule v plátěným pytlíčku. Obálka byla lehká, ale ruce cítily její tíhu, stejně jako se cítí tíha špatnejch zpráv ještě dřív, než se přečtou.
Uvnitř byly tři listy a fotka.
První list. Výpis z onkologickýho centra, datum před třema rokama. Diagnóza, stadium, protokol léčby. Lída četla lékařský dokumenty každej den, věděla, co ty kódy a zkratky znamenaj. Z řádek natištěnejch standartním nemocničním fontem se jí prsty jemně roztřásly a položila si list na klín, aby ho neupustila.
Druhej list. Potvrzení o ukončení léčby. Datum, podpis ošetřujícího lékaře, kulatý razítko s lvem. Remise. Dva roky trvalý remise.
Třetí list. Ručně psaná poznámka. Stejnej rukopis jako na obálce, drobnej, písmena namačkaný k sobě, jako by na papíře bylo málo místa a chtěla říct hodně. Jen pár řádek.
„Nechala jsem Míšu, protože jsem nevěděla, jestli se vrátím. Chemoterapie, pak ozařování, pak operace. Nebyla jsem doma půl roku. Nemohla jsem ji vzít s sebou a nemohla jsem ji nechat samotnou v prázdným bytě. Veterina bylo jediný místo, kde jsem věděla, že se o ni postarají. První rok jsem volala každej měsíc. Říkali mi, že si ji vzal doktor. Neodvážila jsem se přijet, dokud nebudu zdravá. Slíbila jsem jí, že se pro ni vrátím.“
Fotka byla malá, šest na devět, s ohnutým rohem. Na ní žena s krátkýma vlasama po chemoterapii držela na rukou mourek. Vlasy jí teprve začínaly růst, tmavým chmýřím, jako u novorozence. Kočka se jí třela čenichem o bradu a žena ji tiskla oběma rukama, přímo k hrudi, jako se tiskne to, co se bojíš ztratit a co už je skoro ztracený.
Lída si sedla na zem rovnou na chodbě. Přečetla si poznámku znovu. A pak ještě jednou.
Míša přišla bezhlesně a lehla si vedle ní. Srst byla teplá a hebká jako vždycky. Tři roky ji Lída hladila a považovala Míšu za svou. A Míša celý tři roky seděla na parapetu a koukala z okna.
Lída zavolala v poledne. Hlas se jí netřásl, ale hrdlo měla suchý a slova jí vycházela krátce, jako čísla na receptu.
– Tamaro. Přijeďte. Vyberte si Míšu.
Ticho. Pak otázka:
– Jste si jistá?
A Lída odpověděla „ano“ a to „ano“ bylo to nejkratší a nejtěžší slovo, který za tři roky vyslovila.
Tamara přijela za čtyřicet minut. Vešla tiše, zastavila se u prahu. Kabát byl stejnej, velkej, s dlouhejma rukávama. Ale oči byly jiný. Ne prosebný, ne provinilý. Vděčný, beze slova, jediným pohledem.
Míša seděla na parapetu. Když Tamara vstoupila do čekárny, kočka otočila hlavu. Na vteřinu se zastavila, jako by kontrolovala. Pak seskočila a šla k ní. Ne běh, ne skok. Prostě šla, jako se jde k tomu, na koho se dlouho čekalo a konečně se dočkalo.
Lída vytáhla z police obojek. Rezavá kůže, popraskaná a na jednom místě měkká, známka s rýhou od drápu. Podala ho Tamaře a řekla jenom:
– To je její.
Tamara vzala obojek a zapnula ho Míše na krk. Prsty měla tenký a přezka nešla hned, musela přitlačit. Cvaknutí bylo tichý a přesný jako tečka na konci dlouhý věty.
Míša zvedla čenich a strčila Tamaře do zápěstí. Tamara ji přikryla dlaní a chvíli tak stála, bez hnutí. Pak zvedla kočku do náruče a Míša se jí zabořila čenichem do krku, do důlku mezi klíčními kostmi, a zavřela oči.
Lída uklidila misku s prasklinkou ze stolu. Umyla ji, utřela utěrkou a postavila do skříně. Gendův stál ve dveřích komory, ale nic nebručel a nekomentoval.
– Kupte jí pořádnou misku, – řekla Lída, aniž by se otočila. – Tahle byla dočasná. Tři roky dočasná.
Tamara kývla. Přitiskla Míšu oběma rukama k hrudi a vyšla ven.
Dveře se zavřely. Na chodbě voněl déšť a cizí květinovej parfém. Lída stála u okna a dívala se, jak Tamara jde k autu, jak si tiskne kočku k sobě.
Na poličce zůstalo prázdný místo po obojku. Lída po něm přejela prstem a setřela prach. Pak si nasadila brejle, rozsvítila v čekárně a otevřela dveře pro prvního pacienta.
