— Své děti dáte na skládací postele. Jsou mladé, kosti mají ohebné. A Radovan potřebuje normální postel, má záda, — prohlásila Iva u branky rekreačního areálu místo „dobrý den“.
— A nedělej takový obličej, Mili. Máma řekla, že je chata velká.
Pomalu jsem spustila ruce z volantu a podívala se přes čelní sklo.
S manželem a dětmi jsme přijeli na chatu u lesního jezera v jižních Čechách.
Tiché místo, dřevěná chatička pro čtyři, kterou jsem zaplatila před dvěma měsíci. Vytoužený oddech, vydřený z pracovních harmonogramů.
A teď u vyřezávané branky areálu, blokujíc vchod, stál cikánský tábor v miniatuře.
Iva, sestra mého Pavla, se vítězoslavně opírala o obří kufr.
Vedle přešlapoval z nohy na nohu její muž Radovan, vyzbrojený pytlem uhlí a balíčkem levných párků „Cena skvělá“.
O kus dál, jako generál přehlížející přehlídku, trůnila moje tchyně, Božena.
Vrcholem té kompozice byly dvě Ivy děti, které už se mlátily jedovatě žlutou dvoulitrovou lahví limonády schopné rozpustit rez.
Jak říkával Nero Wolfe: jestli máte pocit, že vás chtějí napálit, pak už jste napáleni.
Vystoupili jsme z auta. Zatímco jsme s Pavlem vytahovali tašky z kufru, Iva už stačila přistoupit k mým dětem a oznámit:
— Vy přeci nejste malí, na skládacích postelích to bude v pohodě, zato strejda Radovan si neublíží záda.
— Jaké milé překvapení, — řekla jsem klidným hlasem. — My jsme vlastně nikoho nečekali.
— Ale Miluško, vždyť jsme rodina! — okamžitě se vložila Božena, udělala krok vpřed a mistrně zapnula režim „svatá prostota“. — Jak jsem zjistila, že jedete na přírodu, hned jsem Ivě zavolala. Co bychom seděli v dusném městě, zatímco vy tady dýcháte kyslík? Společně je veseleji!
— Chata je pro čtyři, Boženo, — klidně jsem odvětila, ale cítila jsem, jak se uvnitř stahuje studená, vypočítavá pružina. Žádné hysterie. Jen pozorování.
— Už jsem všechno rozhodla, — prohlásila Iva autoritativně, jako by moje zaplacená chata nebyla rezervace, ale koncept jejích plánů.
Narovnávajíc klobouk na pláž o velikosti satelitní antény, dodala:
— Máma si lehne do ložnice, potřebuje klid. My s Radou na gauč v obýváku. No a vy s Pavlem a dětmi se nějak ubytujete.
Chování příbuzenstva připomínalo invazi kobylek: neprosí o povolení, jen přiletí a začne žrát tvoje úrody.
Ze skleněných dveří administrativy vyšla milá dívka s tabletem.
— Dobrý den! Jste Milada? — usmála se na mě. — Rezervace na vaše jméno. A tohle, jak chápu, je vaše překvapení?
Dívka přenesla pohled na Ivu.
— Ano, ano, to jsme my! — radostně kývala švagrová. — Milo, já jsem trochu zařídila, abys měla míň starostí. Objednala jsem saunu na dva večery, vždyť jsme přece jako rodina. A upravila jsem jídelníček. Tvůj grilovaný maso je fajn, ale přidala jsem pstruha na roštu a drahý salám.
— Iva ráno volala a nechala požadavek na saunu a menu, — zdvořile vysvětlila administrativní pracovnice a podívala se na mě. — Ale rezervace je vedená na vás, takže bez vašeho potvrzení nic nerealizujeme.
Štědrost na cizí účet je nejrychlejší způsob, jak proslout mecenášem.
— Skvělá iniciativa, Ivo, — usmála jsem se tak vlídně, že Pavel vedle napnul tělo. Znal ten úsměv. Obvykle po něm někdo přišel o iluze.
— Pokud potvrzujete, pak s připočtením doplatku za tři další hosty, skládací postele, saunu a speciální objednávku kuchyně, je to ještě dvacet osm tisíc čtyři sta korun, — věcně oznámila administrativní pracovnice.
Iva ladně pokrčila rameny a významně se na mě podívala.
Božena si založila ruce na prsou a čekala, až poslušně vytáhnu peněženku.
Paradox rodinných vazeb: čím pevnější objetí při setkání, tím hlouběji lezou do tvé kapsy.
— Slečno, — otočila jsem se k administrativní pracovnici a můj hlas byl chladný a pevný. — Potvrzuji jen svou rezervaci. Je plně zaplacená. Jsme čtyři.
Udělala jsem pauzu a hleděla do zmatených očí švagrové.
— Ale ti skvělí lidé — to je samostatná společnost. Prosím vystavte jejich ubytování, pstruha, saunu a drahý salám na samostatný účet. Na jméno Iva.
Všichni ztichli. Tak hluboce, že bylo slyšet datla v lese.
— Milo, co to děláš? — Ivin hlas se žalostně zlomil. Klobouk sjel na stranu. — My máme peníze jen na benzín a zmrzlinu! Přece jsme přijeli na návštěvu!
— To není dovolená, Ivo. Je to procházka k bráně, — odsekla jsem. — Na návštěvu se chodí s pozváním. A s dortem. Vy jste přijeli na cizí oslavu s pytlíkem papírových párků a chutí na třicet tisíc.
— Milado! Jak se nestydíš! — zaječela Božena, zrudlá. — Vždyť jsme rodina! Příbuzenstvo! Pavle, proč mlčíš?! Tvoji matku a sestru vyhánějí na ulici!
Pavel udělal krok vpřed. Nekřičel, ale v jeho tónu zachřestil kov.
— Rodina, mami, jsou ti, kdo respektují cizí hranice. Mila dřela půl roku, aby zorganizovala tenhle odpočinek pro nás a děti. Vy jste přijeli bez pozvání, pokusili se mé děti strčit na skládací postele a pověsit na mou ženu účet za vaše delikatesy. To není rodina. To je pokus vzít nás útokem.
— Já jsem… chtěli jsme udělat překvapení! Pavle, vždyť jste nás sami prosili, abychom přijeli! — zkusila se vykroutit Iva. Omluvy z ní pršely jako peří z roztrženého polštáře.
— Radovane, — Pavel přenesl těžký pohled na švagra. — Co se týče „prosili jste nás přijet“ — to je zvláštní druh turistiky. Říká se tomu „sám sebe pozval“.
Radovanův obličej se protáhl. Podíval se na svůj osamělý pytel s uhlím, pak na ženu.
— Já bych možná ani nejel, — zamumlal Radovan. — Říkala jsi, že nás Pavel sám pozval a že je všechno zaplacené.
Iluze se zhroutila definitivně. Drzost propadla před očima všech.
Radovan se mlčky otočil a vykročil ke svému autu, aniž by se pokusil pomoct ženě s jejím obřím kufrem.
Ivy děti přestaly mlátit lahví a poprvé za celou dobu ztichly, mlčky hleděly na matku.
A Božena, která tak energicky hovořila o „rodině“, se najednou prudce otočila k autu a dělala, že s velkým zájmem studuje borovice. Zaplatit ten banket ze svého důchodu evidentně nehodlala.
— Pokud si to rozmyslíte, volná chata je, — klidně řekla administrativní pracovnice do zad zmatené Ivy. — Záloha sto procent.
Šli jsme po upravené cestě k naší chatě.
Za zády práskaly dveře auta, trhaně burácel motor. Zhluboka jsem se nadechla čistého lesního vzduchu.
U verandy mě Pavel objal kolem ramen a přitáhl k sobě.
— Víš, — usmál se. — A vlastně to bude skvělá dovolená.
— No jistě, — usmála jsem se a dívala se, jak naše děti s radostným křikem běží k jezeru. — Pojď, muži. Čeká na nás zasloužený klid.
A za plotem, polykajíc prach cizí oslavy, odjížděl tábor, který si navždy osvojil jedno prosté pravidlo: v téhle rodině už se cizí pohodlí neplatí dětskými postelemi a mou kartou.