Odehrálo se to před pěti lety. Moje sousedka, paní Věra, pochovala svého muže, válečného veterána, a zůstala úplně sama. Neměli spolu děti. Stařenka neustále vzpomínala na svého Milana.
Vzali se těsně před válkou. Pak Milan narukoval a věrná Věra na něj trpělivě čekala. Vrátil se živý, ale bez levé ruky. Miloval svou ženu a velmi si ji vážil. Přísahal, že ji vždy ochrání před neštěstím, ale nesplnil svůj slib. Zemřel a zanechal ji samotnou!
Na výročí manželovy smrti se u ní objevil velký černý kocour. Dorazil v noci, doslova odnikud, naříkavě mňoukal u dveří. Venku zuřila vánice a vítr vyhrožoval, že vytrhne okna z rámů, ale nějakým záhadným způsobem paní Věra uslyšela mňoukání. Když vyšla ven, uviděla neznámého kocoura. Litovala toho nešťastníka, pustila ho dovnitř a dokonce mu nechala misku s mlékem.
Ale kocour s nezávislou pýchou odmítl hostinu, prošel se po domě a pečlivě si ho prohlédl. Pak si vybral místo na polštáři paní Věry a usnul.
Paní Věra si kocoura nijak neznepřátelila a usnula vedle něj.
Ráno si kocoura pořádně prohlédla. Byl dobře živený a vůbec nepůsobil dojmem toulavého kocoura! Černý jako uhel, zelené oči jako jantar a velmi sebevědomý vzhled. A jedna důležitá věc: na levé přední nožce mu chyběly prstíky. Jako by je někdo vytrhl.
„Úplně jako u mého Milana!“ – zaplakala paní Věra.
Mezitím kocour jemně skočil k ní na klín a začal příst.
„Kocourku, měl bys mít přece nějaké jméno… Možná budeš Mates?“ – pohladila ho jemně a poškrábala za ušima.
Kocour zakňučel a podíval se na paní Věru takovým způsobem, že byla zmatená a vyvedená z míry.
TY OČI BYLY LIDSKÉ! NE „JAKO LIDSKÉ“, OPRAVDU „LIDSKÉ“!
„Chápu. ‚Mates‘ se ti nelíbí. Tak co třeba Tonda? To je pěkné jméno!“ – vyhrkla ve spěchu paní Věra.
Kocour nespokojeně zamňoukal, vyskočil z jejího klína, zavrčel a začal drásat potah na pohovce.
„Dobře, dobře. Zatím ti jméno dávat nebudu. Budeš prostě Kocour. Jen nech tu pohovku na pokoji,“ – slušně požádala stařenka.
Kocour zamumlal něco nesrozumitelného na odpověď, splnil její přání a důležitě se odebral do další místnosti.
Tak začali žít spolu: paní Věra a Kocour.
Navštěvovala jsem paní Věru poměrně často a vyprávěla mi o svém Kocourovi neuvěřitelné věci!
Za prvé, Kocour ji léčil. Po smrti manžela prodělala paní Věra infarkt a její srdíčko bylo často neklidné. Ale sotva si lehla, Kocour byl již u ní. Přitulil se k ní svým měkkým a teplým tělem na prsa, příst s ní a usnul.
Bolest mizela, jako by ani nebyla!
Jednoho dne se stal vskutku podivuhodný případ! Paní Věra si lehla. Když se Kocour pohodlně vedle ní usadil a sladce příst, ozvalo se klepání na dveře. Paní Věra šla otevřít. Kocour ji následoval. Byl to Vítěslav, místní opilec a výtržník. Strčil nohu do dveří a hrubě nadával, dožadoval se peněz na pití. Stařenka se snažila odmítnout, ale chuligán naléhal. Došlo to tak daleko, že urážel starou paní a zesměšňoval památku jejího zemřelého manžela.
Najednou Kocour překvapivě zavrčel a vrhl se na útočníka. Vítěslav ho odhodil, ale Kocour se vrhl znovu a skoro se mu zakousl do hrdla. Po nadávkách se Vítěslav stáhl a odešel.
Kocour, významně se podíval na paní Věru svýma LIDSKÝMA očima, zvedl ocas a s pocitem splněné povinnosti se odstrčil do další místnosti.
Jednou si paní Věra naplánovala cestu na obecní úřad ohledně dřeva a požádala mě, abych ji doprovodila. Do okresního města jsme se dostávaly autobusem. Souhlasila jsem a vzala si volno z práce, ráno jsem se za ní stavila.
Paní Věra seděla na posteli v domácím oblečení, vypadala zmatená a dokonce vyvedená z míry.
„Paní Věro, proč nejste připravená? Pojďte, možná se tam dostaneme nějak jinak,“ – rozhodla jsem.
„Ireno, já nepojedu. Odpusť mi.“ – Tiše řekla ona.
„Proč?“
„Nevím, jak to říct… jen se nesměj… Kocour mi zakázal odjet.“
„Cože?! Já si vzala volno z práce a vy tady se svým kocourem! Pojďte!“ – rozčílila jsem se.
„Poslouchej, Irenko. Všechno jsem si připravila večer a šla jsem spát. Sním sen, že kocour se mnou mluví. Jako teď ty… Podíval se na mě a řekl:
‚Zůstaň doma, Věro. Neměla bys zítra jezdit.‘
Jazyk mi úplně oněměl! Nešlo ani o to, že kocour začal mluvit! Nazval mě Věrou! Rozumíš?! Tak mi říkal jen můj zesnulý Milan! A ten hlas byl jako Milanův!
A kocour začal zpívat píseň. Tu, kterou Milan miloval:
‚Na divokých stepích Začeské oblasti
Kde zlato rýžují na horách…‘
Pamatuješ, Věrko, zpíval jsem ti ji, když jsem šel na frontu?‘
Našla jsem sílu se zeptat:
‚Milane, jsi to ty?‘
‚KDO JINÝ?! VIDÍM, JAK TI SAMOTNÉ JE TĚŽKO, TAK JSEM SE VRÁTIL…‘
‚Tak se, Věrko, uklidni a zítra zůstaň doma. Nic dobrého bys tam neslyšela. Dřevo ti stejně přivezou za týden. Lída se z operace nevzpamatuje, řekni jí, ať to odloží.‘
A pak jsem se probudila…“
Říci, že jsem byla v šoku, to je slabé slovo! Dlouho jsem mlčela, lapala po dechu jako ryba.
Pak mě zasáhlo:
„Paní Věro, cítíte se dobře? Možná bych měla zavolat sanitku? Člověk by řekl, že vám stouplo tlak. “
„Nikdy mi nebylo lépe, Irenko! Vždyť jsem si povídala s milým Milanem! “ – odpověděla sousedka se slzami v očích.
Přesto jsem jí zkontrolovala tlak. Kupodivu byl v normálu!
Od toho okamžiku paní Věra začala svého kocoura nazývat Milanem. Co je zvláštní, na to jméno hned reagoval!
Brzy se předpovědi paní Věry (nebo Kocoura?) začaly naplňovat. Autobus, kterým jsme měly jet do města, se skoro převrátil ten samý den.
Byl kluzký led, autobus se smekl a řidič nad ním ztratil kontrolu. Naštěstí nikdo nezemřel, ale mnoho lidí se zranilo. Shoda náhod? Možná. A přesně za týden paní Věře přivezli dřevo…
Sousedka mě požádala, abych zavolala Ludmile, Milanově neteři, aby odmítla plánovanou operaci. Ale neposlechla a během zákroku zemřela přímo na operačním stole…
OPĚT SHODA OKOLNOSTÍ?! To si nemyslím.
Tak žili ve dvou: paní Věra a její kocour Milan. Nadále ji léčil a chránil. A byl s ní až do konce jejích dní…
Paní Věra se dožila 94 let. Zemřela minulý rok. Do posledních dní byla sousedka na nohách a neustále se starala o svého Milana. Přibrala jsem si na starost, že se o něj postarám, kdyby se náhodou něco stalo.
Odešla klidně, bez utrpení, ve spánku…
Pamatuji si, jak paní Věru oplakával její kocour. Už nebyl mladý a jeho kdysi nádherný černý kožich startl.
Po celé tři dny, co byla rakvička s tělem paní Věry v domě, kocour Milan od ní neodcházel. SAMA JSEM VIDĚLA, JAK MU Z OČÍ TEKLY SLZY!
Kocoura kárali, vyháněli, kopali… Ale nějakým nepochopitelným způsobem se zase ocitl u rakve. Seděl a plakal!
Milan doprovázel paní Věru na hřbitov a když ji pochovali, zůstal tam. Snažila jsem se chytit ho a vzít k sobě, ale utekl…
Kocour zůstal na hřbitově, nad hrobem paní Věry a jejího manžela. Ke mně nechtěl jít, a tak jsem ho každý den navštěvovala a krmila.
Velmi mě trápilo, jak kocour přežije zimu venku a pokoušela jsem se ho vzít k sobě násilím. Jednou se mi to podařilo, ale ten samý den utekl a našla jsem ho na hřbitově.
Zima byla krutá, ale kocour ji nějak přežil. Zemřel na jaře. Když jsem přišla, jako obvykle, nakrmit Milana, našla jsem ho na hrobě. Svinutého do klubíčka u kříže paní Věry, jako by střežil její klid…
Nevím, byl-li Milan obyčejným kocourem anebo v něm skutečně přebývala duše jejího zesnulého manžela Milana…
Teď se hodně mluví o reinkarnaci, údajně se v příštím životě může člověk stát kýmkoliv, třeba i kočkou.
Nevím, zda je to možné. Ale z nějakého důvodu chci věřit, že v podobě kocoura žila duše manžela Milana. Vrátil se ke své milé Věrce, aby ji chránil a zachránil…
A byl s ní až do samého konce, jak slíbil…
