Jiří Novák přivázal fenu ke sloupku u čerpací stanice šedesát kilometrů od domova. Schválně vybral místo daleko, aby nenašla cestu zpátky. Přivázal ji, postavil vedle misku s vodou, sedl do auta a odjel. Neohlédl se. Do zpětného zrcátka se nepodíval. Zesílil rádio a šlápl na plyn, dokud se pumpa nezměnila v tečku a nezmizela za zatáčkou.
Fena se jmenovala Běta. Německý ovčák, čtyři roky, robustní, s tmavou maskou na čenichu a světlým pálením na hrudi. Chytrá, poslušná, s rodokmenem a diplomem ze základní poslušnosti. Ideální pes. Který se stal nepotřebným.
* * *
Jiří Novák, jednačtyřicet let, projektant. Manželka Eva, dcera Markéta – dvanáct let. Byt 3+1 v novostavbě na okraji města. Hypotéka, auto na úvěr, chata, kterou začali stavět loni a nechali, protože došly peníze.
Bětu si pořídili před čtyřmi lety, když bylo všechno jednodušší. Markéta prosila o psa od první třídy. Kreslila ovčáky do sešitů, koukala na videa o výcviku, lepila na ledničku inzeráty z útulků.
Jiří ustoupil k narozeninám dcery. Jel k chovateli, vybral štěně – to nejklidnější z vrhu, které sedělo v koutě a koukalo na něj tmavýma vážnýma očima. Donesl domů v krabici. Markéta pištěla štěstím, Eva se usmívala, a dokonce i Jiří, který nikdy moc psa nechtěl, pocítil něco teplého, když mu štěně strčilo nos do dlaně.
První rok bylo všechno v pořádku. Markéta venčila Bětu po škole, učila povely – „sedni“, „lehni“, „ke mně“. Běta chápala okamžitě, jako by předem věděla, co se po ní chce. Jiří chodil večer, když přišel z práce – parkem, podél rybníka, kolem hřiště. Běta běžela vedle, bez vodítka, nezaostávala ani o krok. Sousedé říkali: „Jaký vychovaný pes.“ Jiří kývl a cítil něco jako hrdost.
Pak to začalo. Ne hned, ne sesuvem, ale pomalu, jako prasklina ve zdi, kterou si nejdřív nevšimnete.
Eva přišla o práci. Tři měsíce sháněla novou, nenašla, stala se nervózní, podrážděnou. Hypotéka tlačila. Chatu museli zakonzervovat. Úvěr na auto žral čtvrtinu platu. A k tomu ještě Běta – krmení, očkování, veterinář. Ne obrovské peníze, ale každý měsíc, pravidelně, jako další složenka.
Eva promluvila první.
– Mohli bychom ji někomu dát? Dočasně, než se postavíme na nohy.
Jiří mlčel. Markéta to slyšela, rozplakala se, utekla do pokoje. Rozhovor skončil ničím.
Ale Eva se k tématu vracela znovu a znovu. Při večeři, před spaním, v autě. Stejná slova v různých kombinacích: „Neutáhneme to“, „Potřebuje normální stravu, a my šetříme na sobě“, „Kýchám ze srsti, začíná mi alergií“. Alergie nebyla. Jiří to věděl. Ale dohadovat se byl unavený.
Jednoho večera, když byla Markéta u kamarádky na narozeninové oslavě, Eva postavila ultimátum.
– Buď pes, nebo já. Myslím to vážně, Jiří. Už to nezvládám. Je mi v tom bytě zle. Srst všude, zápach, věčné venčení. Chci normálně žít.
Jiří seděl v kuchyni a koukal na Bětu, která ležela u jeho nohou a kousala gumový míček. Míček při každém stisknutí pískal. Bětě to nevadilo. Jí vadilo málo.
– Dobře, – řekl.
To bylo jediné slovo, které toho večera pronesl.
Nehledal jí nový domov. Nevolal do útulků. Nepsal inzeráty. Protože věděl: kdyby začal, rozmyslel by si to. Kdyby uviděl, jak Běta kouká na cizí lidi, jak tiskne uši, jak očima hledá jeho – nedokázal by to.
A tak udělal, co udělal.
V sobotu ráno řekl Markétě, že jede s Bětou k veterináři na prohlídku. Markéta pohladila psa po hlavě a řekla: „Buď hodná.“ Běta jí olízla ruku.
Jiří posadil Bětu do auta. Vyskočila sama, na zadní sedadlo, jak byla zvyklá. Lehla si, položila čumák na tlapy a koukala z okna. Jel mlčky. Rádio nezapnul, dokud nevyjel za město.
Na pumpě zastavil. Vystoupil, otevřel zadní dveře. Běta vyskočila, zavrtěla ocasem – myslela, že je procházka. Přivázal vodítko ke kovovému sloupku u popelnice. Postavil misku. Nalil vodu. Běta si sedla a koukala na něj. Nekňučela. Čekala.
Jiří se narovnal. Podíval se na ni. Jednou – dlouho, pět vteřin, možná deset. Pak se otočil, sedl do auta a odjel.
Do zpětného zrcátka se nepodíval. Později na to myslel mockrát. Mohl se podívat. Mohl vidět, jak se za ním vrhla, jak se vodítko napnulo, jak si zase sedla a dívala se za autem. Ale nepodíval se. Protože se bál.
Domů přijel k obědu. Eva se zeptala: „Tak co?“ Odpověděl: „Hotovo.“ Kývla a odešla do ložnice. Markéta se vrátila večer a hned si všimla.
– Tati, a kde je Běta?
– Já… našel jsem jí pěknou rodinu. S dětmi. Domek na venkově, velký pozemek. Bude jí tam líp.
– Jakou rodinu?! My jsme její rodina! Tati, co to děláš?!
Křičela, plakala, bouchala dveřmi. Pak se zavřela v pokoji a nevyšla do rána. Eva seděla v kuchyni a mlčela. Jiří seděl v druhém pokoji a taky mlčel. Běta ležela přivázaná ke sloupku v šedesáti kilometrech a čekala.
Uběhl měsíc. Pak dva. Pak tři.
Byt byl čistší. Srst nebyla na gauči, na koberci, na oblečení. Zápach zmizel. Míček, vodítko, misky – vše uklidili do komory, a pak Eva vynesla tašku do popelnice. Jiří uviděl tašku u skluzu na odpadky, když vycházel z výtahu. Zastavil se. Chvilku stál. Prošel kolem.
Eva si našla práci – prodavačku v obchodě se sanitou, směny dva dny, dva dny volna. Přestala mluvit o penězích. Koupila si nové boty a zašla ke kadeřnici. Život se podle ní zařizoval.
Markéta přestala plakat, ale přestala i mluvit s otcem. Nebyla drzá, nebouchala dveřmi. Jen odpovídala krátce – „jo“, „ne“, „v pohodě“ – a odcházela do svého pokoje. U večeře seděla mlčky, vrtala vidličkou v jídle. Před spaním nepřišla popřát dobrou noc, jako dřív. Dveře u jejího pokoje byly zavřené pořád.
Jiří to vnímal. Každý den vnímal. A každý den cítil, jak něco uvnitř, pod žebry, táhne a táhne. Nepouští.
Začal se budit v pět ráno – ze zvyku, v čas první procházky. Ležel ve tmě a poslouchal ticho. Dřív v tuhle hodinu už Běta stála u postele a tiše kňučela, dotýkala se nosem jeho ruky. Teď bylo ticho.
Jednou, v obchodě, prošel kolem regálu s krmivem pro psy a zastavil se. Stál minutu, možná dvě. Pak se otočil a šel k pokladně. Pokladní se zeptala: „Chcete tašku?“ Neslyšel ji napoprvé.
Myslel na Bětu každý den. Je-li naživu. Našel-li ji někdo na té pumpě. Tahle myšlenka mu nedala spát. Přicházela v noci, ve tři ráno, když celý dům spí, a sedla si vedle, a neodešla až do svítání.
V září se Jiří vydal na tu pumpu. Proč – sám nevěděl. Možná aby se ujistil, že pes tam není. Že ho někdo sebral, odvezl, dal mu nový život.
Sloupek stál na místě. Miska nebyla. Vodítko nebylo. Nikdo nebyl.
Zeptal se pracovníka pumpy – mladého kluka v červené bundě.
– Neviděl jste psa? Ovčáka? Byl tady přivázaný v létě.
Kluk pokrčil rameny.
– Nějakej tu byl, v létě. Tři dny seděl, pak se utrh a utek. Já neviděl, kam. Směna skončila, ráno už tam nebyl.
Tři dny. Tři dny čekala.
Jiří sedl do auta a dlouho seděl, než nastartoval. Ruce ležely na volantu. Čelo – na rukou. Neplakal. Jen seděl.
Neděle. Od rána pršelo, drobně, studeně, protivně. Jiří vyšel pro chleba do rohového obchodu. Šel rychle, s límcem nahoře, přeskakoval kaluže.
Před vchodem se zastavil. Protože u dveří, přímo na mokrém betonu, ležel pes.
Hubený. Špinavý. Ve chomáčích srsti, slepené do plsti. Levé ucho natržené, na boku dlouhá škrábnutá rána, pokrytá strupem. Žebra trčela tak, že byste je spočítali. Tlapy špinavé, odřené, s popraskanými polštářky.
Ale čenich. Tmavá maska, světlé pálení na hrudi. A oči. Ty samé – tmavé, vážné, které uviděl před čtyřmi lety u chovatele.
Běta.
Ležela u jeho dveří. Ušla šedesát kilometrů – po silnici, přes pole, přes vesnice, přes lesy, kolem cizích lidí.
A přišla sem. K němu. K člověku, který ji přivázal ke sloupku a odjel.
Jiří stál a koukal. Taška s chlebem mu vypadla z ruky. Nevšiml si.
Běta zvedla hlavu. Uviděla ho. Ocas sebou trhl. Jednou. Pak ještě. A ještě. Zkusila vstát, ale přední tlapy se jí rozjely na mokrém betonu. Zastavila se. Vstala. Vratce, na třesoucích se nohou, těžce přešlapujíc odřené tlapy, udělala dva kroky a strčila nosem do jeho kolena. Přesně do kolena. Jako to dělávala každý večer, když přišel z práce a stál v předsíni, zouvaje boty.
Jiří klesl na kolena, přímo na mokrý beton. Objal psa rukama. Běta se k němu přitiskla, celá – špinavá, mokrá, hubená, třesoucí se. Nekňučela. Jen se přitiskla a stála. A těžce, chraptivě dýchala do jeho krku.
Plakal. Na kolenou, v kaluži, přede všemi sousedy. Plakal jako neplakal ani na pohřbu matky. Slzy tekly mlčky, bez zvuku, jen stékaly po tvářích a kapaly na špinavou srst.
– Promiň, – řekl. – Promiň mi. Promiň.
Běta ho olízla po tváři. Mokrým, teplým jazykem.
Ve výtahu se tiskla k jeho noze a třásla se jemným chvěním.
Dveře otevřela Eva. Uviděla. Zbledla.
– Jiří, to je…
– To je Běta, – řekl. A hlas měl takový, že Eva couvla a už nic neřekla.
Z pokoje vyběhla Markéta. Uviděla psa. Zastavila se v chodbě. Pak pomalu, jako ve snu, klesla na zem a natáhla ruce.
– Běto… Bětuško…
Pes k ní přistoupil. Markéta ho objala, zabořila tvář do špinavé srsti a rozplakala se. Hlasitě, naplno.
Jiří stál v předsíni a koukal na dceru a psa. Pak prošel do kuchyně, vytáhl ze skříně hrnec, napustil vodu, postavil na zem. Běta pila dlouho, hltavě, rozstřikovala. Otevřel lednici, našel kuřecí prsa, ohřál, nalámal na kousky a dal na talíř. Psí miska v domě už dávno nebyla.
Běta jedla pomalu. Opatrně, jako vždycky. Pak si lehla na zem u jeho nohou.
Eva stála ve dveřích kuchyně, s rukama založenýma na prsou, a mlčela. Rty pevně sevřené, tvář bílá. Pak tiše řekla:
– Však je celá nemocná. Podívej se na ni. Potřebuje doktora.
– Zítra ráno pojedeme na kliniku. Teď ať se nají a odpočine.
Eva chvíli mlčela. Podívala se na Bětu, která ležela u Jiřího nohou a těžce dýchala. Pak kývla a odešla do ložnice. Ani slovo o srsti. Ani slovo o zápachu. Ani slovo o alergii, která nikdy nebyla. Možná ji také něco došlo za ty tři měsíce. Možná viděla, co se stalo s dcerou. Možná viděla, co se stalo s mužem. A možná se jen podívala psovi do očí a nenašla, co by řekla.
Markéta přinesla z pokoje deku. Položila ji v rohu předsíně. Běta vylezla na deku a schoulila se. Markéta si lehla vedle, přímo na podlahu, a objala psa. Jiří přikryl obě přikrývkou.
Pak vyšel na balkon. Déšť přestal. Vonělo to mokrým listím a zemí. Říjnový večer, temný, se žlutými lampami podél dvora.
Vytáhl telefon. Otevřel prohlížeč. Napsal: „veterinární klinika nonstop.“ Našel číslo, uložil. Pak napsal: „krmení pro vyhublé psy.“ Pak: „jak ošetřit rány u psa doma.“
Z pokoje se ozval Markétin hlas. Mluvila s Bětou. O škole, o kamarádce, o tom, že zítra půjdou venčit, jen ne dlouho, aby se neunavila. Běta poslouchala. Vždycky uměla poslouchat.
Jiří zavřel telefon. Vrátil se do předsíně. Sedl si na podlahu vedle dcery a psa. Položil ruku na Bětu. Pod dlaní žebra, teplá kůže, nepravidelné dýchání.
– Už nikdy, – řekl. Ne Markétě, ne Evě, ne sobě. Bětě. – Slyšíš? Nikdy.
Běta otevřela oči. Podívala se na něj. Ty samé oči – tmavé, vážné, bez výčitky. Zavrtěla ocasem. Jednou, krátce. A znovu zavřela oči.
Odpustila mu dřív, než stačil domluvit.