Jaroslav se vrátil z honu zlý jako sršeň v zavařovačce. Holiny odhodil u prahu – jednu doleva, druhou doprava. Bunda skončila na háčku, netrefil se, ani ji nezvedl. Vešel do kuchyně a zaduněl s konvicí.
Libuše seděla v pokoji a listovala v telefonu. Slyšela, jak manžel chodí – těžce, nervózně, každý krok jako výčitka. Rezavý pes Azor ležel u jejích nohou, hlavu na tlapách. Uši přitisknuté, ocasem nevrtěl. Vždycky vycítil, když byl pán v takové náladě, a snažil se mu neplést do cesty.
– Tak, – Jaroslav se postavil do dveří, ruce v bok, jako dělával vždycky, když chtěl pronést něco, co podle něj platilo jednou provždy. – Ten pes na honění nestojí. K ničemu, ne pes. Cvičil jsem ho, cvičil – žádný výsledek. Kachna spadne – on sedí. Zajíc kolem – zívá. Musíme se ho zbavit.
Libuše zvedla oči. Podívala se na muže klidně, pozorně, jako se dívá člověk na někoho, kdo řekl něco nesmírně hloupého, ale sám to ještě nepochopil.
– Zbavit se? – opakovala, jako by zkoušela slovo na jazyku.
– No a co? Krmit příživníka? Lovecký pes má lovit. A tenhle… – Jaroslav mávl rukou směrem k Azorovi, který se přitiskl k Libušině noze ještě víc. – Zítra ho odvezu k Petráčkovi, možná ho vezme. Jestli ne – hodím ho u dálnice.
„Hodím ho u dálnice“ – v té chvíli něco v Libuši cvaklo.
Vstala mlčky. Azor se hned zvedl za ní, úzkostlivě na ni vzhlížel. Libuše prošla kolem muže do předsíně, otevřela komoru a vytáhla kufr – velký, modrý, na kolečkách. Ten samý, se kterým kdysi jezdili do Jeseníků, když ještě jezdívali někam spolu.
Jaroslav ji sledoval pohledem, ale nic neřekl. Zřejmě si myslel, že manželka chystá sezonní přerovnání věcí.
Jenže Libuše otevřela Jaroslavovu půlku skříně.
Košile – jedna, dvě, tři, čtyři. Pečlivě. Trenýrky, ponožky – do boční kapsy. Džíny – jedny na svátek, jedny do práce. Šedý svetr, dárek od matky. Holicí strojek z koupelny. Kartáček na zuby.
Jaroslav se objevil ve dveřích ložnice a pár vteřin mlčky sledoval. Pak mu to došlo.
– Co to děláš?
– Balím ti kufr, – odpověděla Libuše stejným tónem, jakým říkala „večeře na sporáku“ nebo „došel chleba“.
– Jaký kufr? Na co?
– No vždyť jsi řekl – musíme se zbavit. Tak já se zbavuju.
Jaroslav zamrkal. Pak si pomalu sedl na kraj postele, jako by ho podlomily nohy.
– Kvůli psovi?
– Ne kvůli psovi. Kvůli tobě.
Zapnula zip a narovnala se. Azor tiše vešel do pokoje a lehl si u prahu, jako by hlídal.
– Řeknu ti, Jaro, když už jsme u toho. Říkáš Azorovi příživník. Neumí lovit, žádný užitek. Tak si pojďme spočítat, kdo z nás má jaký užitek.
– Libuš, prosím tě, nezačínej.
– Azor kachnu nepřinese, to je pravda. Ale každé ráno mě vítá, jako bych byla půl roku na služebce. Tlapu mi položí na koleno, když pláču. A já pláču, Jaro, často. Protože ty přijdeš z práce – a do televize. Z honu – na gauč. Se mnou jsi naposledy normálně mluvil, když přišel velký účet za elektřinu. Tři věty za sebou – to byla událost.
Jaroslav otevřel pusu.
– To srovnáváš mě a psa?
– Nesrovnávám. Konstatuju. Azor je živý. Cítí. Miluje. Jen tak, bez nároku. Nepotřebuje, abych byla hubená nebo vařila polívku. Potřebuje, abych byla. Ty, Jaro, kdy jsi naposledy měl radost, že jsem?
Ticho v místnosti viselo těžce, mokře, nepříjemně – jako prádlo na šňůře.
Jaroslav koukal na kufr. Pak na ženu. Azor zvedl hlavu a podíval se na něj bez křivdy, bez zlosti. Jen se podíval. Psi neumějí chovat zášť, na to mají srdce moc velké.
– Vždyť jsem to nemyslel vážně, – řekl Jaroslav. – Unáhlil jsem se. Chlapi se mi smáli.
– Chlapi se smáli. A ty, aby ti před nimi nebylo hanba, jsi rozhodl vyhodit živou bytost. Která ti důvěřuje. Která k tobě běží, když přijdeš domů. A že ji vyhodíš – to neví. Myslí si, že jsi dobrej.
Jaroslav si promnul obličej dlaněmi. Strniště píchalo – dva dny se neholil na honu.
– A co ten kufr – to myslíš vážně?
Libuše chvíli mlčela. Za oknem se na jeřábu hádali vrabci. Lednička zabzučela a ztichla.
– Vážně, Jaro. Není to o Azorovi. Azor je poslední kapka. Ty o živém tvoru – „zbavit se“, „hodit u dálnice“. A když zítra já nebudu po chuti – zbavíš se taky? Odvezeš mě k mámě – že se nehodím, berte si ji zpátky?
– To přeháníš.
– Tys přehnal. Dávno. Přestal jsi vidět, že kolem tebe jsou živí. Já jsem živá. Azor je živý. Nejsme nástroje. Nejsme puška, co se dá prodat, když střílí křivě. Jsme rodina. A rodinou se nehází.
Jaroslav seděl a cítil se, jak se dlouho necítil. Dřív to bylo – on řekl, žena souhlasila. Ne proto, že by Libuše byla bezzáda. Uměla mlčet – trpělivě, po žensku. Šetřila. Zahlazovala. A on si zvykl, že může říct jakoukoliv pitomost – a nic se nestane.
Ale teď – stalo se.
Azor přistoupil k Jaroslavovi a strčil mokrý čumák do jeho ruky. Prostě přišel, protože viděl, že je člověku zle. A když je zle – musíš být nablízku. Azor to věděl ne rozumem, ale pupek – celou svou rezavou srstí.
Jaroslav se podíval na psa. Na mokrý čumák, hnědé oči, na ocas, který se nesměle pohnul – jakože co, mír?
A v tu chvíli to do něj narazilo. Ne až k slzám – chlap přece. Ale něco se v něm převrátilo jako loďka na vlně – žbluňk, a už jsi na druhé straně.
– Libuš. Uklid ten kufr.
– Proč?
– Protože, – pohladil Azora po hlavě, – jsem blb.
– To vím. Otázka je – blb, co se ještě učí, nebo který by potřeboval kriminál?
Jaroslav se ušklíbl. I teď – uměla to.
– Učím se. Promiň. Za Azora. I za všechno.
Libuše přistoupila ke kufru, rozepnula ho. Vytáhla strojek, kartáček, položila na noční stolek.
– Košile si pověsíš sám.
Jaroslav kývl. Sehnul se k Azorovi a poškrábal ho za uchem.
– Tak co, příživníku, – hlas se mu trochu zachvěl. – Půjdem dál?
Azor zavrtěl ocasem, až málem srazil stojací lampu. Vyskočil, líznul ho do nosu. Sedl si a podíval se na oba s tím výrazem, který mají jen psi: absolutní, nezasloužené štěstí.
Na příští hon jel Jaroslav bez Azora. Vrátil se se dvěma kachnami a sáčkem cukrových kostí z trhu.
– To je pro koho? – zeptala se Libuše, i když to věděla.
– Pro příživníka, – zabručel Jaroslav. A usmál se.
A kufr Libuše uklidila zpátky do komory. Ale ne moc hluboko. Tak, aby ho šlo snadno vytáhnout.
Pro jistotu.