Dnes večer, když jsem seděl v křesle a Mourek na klíně tiše přede, píšu si to, co se stalo. Je to vlastně obyčejný sobotní večer, ale přece jen ne. Mourek sedí na parapetu, kouká dolů na holuby na dvoře, jak se perou o kůrku chleba. Já koukám na něj. Sedm let jsme spolu, nepočítám-li manželku Libuši a dceru Anežku. Ale Mourek byl vždycky můj. Od prvního dne, když se mi ten tříměsíční chlupáč zakousl do svetru a usnul v lokti.
Libuše vařila hovězí vývar, po kuchyni táhla vůně bobkového listu. Anežka, dvanáctiletá, seděla u stolu, prstem jezdila po displeji mobilu. Normální sobotní večer, jakých bylo sto a bude ještě tolik. Jenže já jsem si všiml, že dcera na matku kouká jakoby vyčkávavě. A matka, míchajíc polívku, jí nenápadně kývne, jako by se domluvily dávno.
„Tati,“ začala Anežka tím hlasem, kterým žádá o nový telefon nebo o povolení přespat u kamarádky.
Odložil jsem noviny.
„No?“
„Eva měla koťata. A jedno si nikdo nechce vzít. Kulhá trochu, přední packa je křivá. Chtějí ho… no…“
Nedokončila, ale bylo jasno. Podíval jsem se na Libuši. Ta horlivě míchala polívku, i když už nebylo co.
„Ne,“ řekl jsem. Ne zle, ne ostře. Prostě jen.
„Ale proč?“
„Protože máme Mourka. Je mu sedm, je zvyklý být sám. Přitáhnete druhého, začnou rvačky, značkování, chlupů ještě víc. Jsem proti.“
Anežka pohlédla na matku. Libuše ztlumila plamen pod hrncem a sedla si vedle mě.
„Petře, kotěti jsou tři měsíce. Packa se špatně srostla. Když si ho nikdo nevezme, Eva ho odveze do útulku, a odtamtud si taková koťata nikdo nebere.“
Chápal jsem. Ale nekývl.
„Jsem proti,“ opakoval jsem a zvedl noviny.
—
Uplynul týden. Anežka už neprosila, ale u večeře mi podávala chléb mlčky. A Libuše se přestala ptát, jaký byl den v práci. Cítil jsem to jako průvan – okna zavřená, a přesto táhlo.
V pátek přišla Anežka ze školy s červenýma očima. Batoh hodila u dveří, zamkla se v pokoji. Libuše zašla k dceři, za deset minut vyšla.
„Co?“ zeptal jsem se.
„Eva řekla, že kotě zítra ráno odvezou. Našli se nějakej útulnek na kraji, ale Anežka viděla fotky odtamtud. Malý klece, dvě stě koček, smrad…“
Libuše netlačila. Jen to řekla a šla mýt nádobí.
Zůstal jsem sám na chodbě. Z pokoje Anežky nebylo slyšet ani hlásku, což bylo horší než pláč.
—
Ráno jsem vstal první. Tak brzy jsem vstával jen na ryby, a sezóna ještě nezačala. Na kuchyni svítila lampa nad sporákem, za oknem se šeřilo. Natáhl jsem větrovku, vzal klíče od auta a vyšel.
Adresu Evy jsem našel v Anežčině mobilu předchozí večer, když už spala. Zapsal jsem si ji na lísteček, strčil do kapsy.
Zaparkoval jsem před Eviným vchodem a vytočil číslo.
„Haló?“ hlas ospalý, rozmrzelý.
„Tady Petr, táta Anežky. Máte ještě to kotě?“
Pauza.
„Ano… ano, ještě. V jedenáct přijedou z útulku.“
„Není třeba. Vezmu si ho. Hned přijdu nahoru.“
Zavěsil jsem a chvíli seděl v autě.
Eva otevřela v županu, mlčky podala krabici od bot. Uvnitř na starém ručníku sedělo kotě. Šedé, pruhované, hubené. Přední packa trčela trochu stranou, jako by sestavená narychlo. Oči žluté, vyděšené.
„Je tiché,“ řekla Eva. „Skoro nemňouká. Jí všechno. Na záchod je zvyklý.“
Kývl jsem, vzal krabici a nesl ji k autu.
—
Vrátil jsem se domů, když všichni ještě spali. Postavil jsem krabici na zem v předsíni, svlékl větrovku. Kotě uvnitř nevydalo ani hlásku. Nakoukl jsem: zvíře se schoulilo do rohu a koukalo na mě zdola nahoru, bez mrknutí.
„A co s tebou mám dělat?“ řekl jsem tiše.
Kotě zvedlo křivou packu, jako by chtělo dosáhnout na můj prst, ale nedosáhlo. Povzdechl jsem si. Šel do kuchyně, nalil do mističky mléka. Pak si vzpomněl, že malým koťatům mléko nesvědčí, vylil ho, vytáhl z lednice vařené kuře, nadrobno nakrájel.
Když jsem se vrátil s mističkou do předsíně, Mourek už seděl vedle krabice. Koukal dovnitř. Ocas se nekroutil, hřbet se neježil.
Kotě vylezlo z krabice, kulhajíc došlo k mističce a začalo jíst. Mourek odfrkl a odešel na své křeslo. Žádná rvačka, žádné syčení.
—
První našla kotě Anežka. Slyšel jsem z ložnice udušený výkřik, pak rychlé kroky, a dcera přiletěla k nám s kotětem v náručí.
„Mami! Mami, odkud?!“
Libuše se posadila na posteli, v polospánku mhouřila oči. Podívala se na kotě, pak na mě. Ležel jsem s rukama za hlavou a pečlivě zkoumal strop.
„Tati?“ otočila se Anežka ke mně. Hlas se jí chvěl. „Tys to udělal?“
„Když budete řvát, vrátím ho zpátky,“ zamumlal jsem, oči pořád na stropě.
Anežka si sedla na kraj postele a rozplakala se. Ne tak, jako ve škole z křivdy, ale jinak – když se nedá slovy vysvětlit. Kotě jí v rukou strnulo, přitisknuté ke svetru.
Libuše nic neřekla. Položila mi dlaň na ruku a stiskla. Rychle, krátce. Pak vstala a šla do kuchyně postavit vodu na čaj.
—
Kotě jsme pojmenovali Flíček. Anežka chtěla Hrabě, ale já řekl: jaký hrabě, je z krabice, bude Flíček. A Flíček se zabydlel, jako by tu byl vždycky. Mourek ho první týden obcházel, druhý začal snášet, a koncem měsíce spali na jednom křesle. Mourek rezavý, důležitý, a Flíček šedý, s trčící packou, zabořený do jeho boku.
Koukám na ně po večerech a mlčím. Libuše se jednou zeptala:
„Vždyť jsi byl proti. Co se změnilo?“
Chvíli mlčím, poškrábu Flíčka za uchem. Ten zavrní a přivře oči.
„Anežka plakala. A já to slyšel přes zeď. A říkal jsem si: já tu furt něco spravuju, a tady není co spravovat – prostě vzít a přivézt. Jednodušší už to být nemůže. A já se vzpíral kvůli čemu? Kvůli chlupům?“
Libuše se usmála a nic neřekla.
—
Po půl roce Flíček povyrostl, packa zůstala křivá, ale lítá po bytě jako šílený, shazuje pantofle a skáče na skříň. Mourek ho jen sleduje pohledem.
A já se občas přistihnu, že večer na gauči mám na klíně Mourka, na rameni spí Flíček, v televizi běží fotbal, a já neslyším skóre, protože se bojím pohnout.
A to je, myslím, lepší než jakékoli skóre.