Vaškovi se od loňského léta nezavírala vrátka. Závora se utrhla, když do ní strčil ramenem, protože ruce měl plné kýblů. Od té doby se vrátka pohupovala na jednom pantu a vítr s ní v noci třískal, jako by někdo přicházel a odcházel, ale neodvažoval se vstoupit.
Vašek si zvykl. On si totiž na všechno zvykal rychle. Na to, že žena zemřela před třemi lety. Na to, že syn volá jednou za měsíc, v neděli, a hovor se vejde do čtyř minut. Na to, že zahrada zarůstá kopřivami, protože záda ho bolí, když se ohne, a najmout si pomoc by znamenalo přiznat, že to nezvládá.
Kočka přišla v září. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi a utrženým uchem. Sedla si na zápraží a začala se dívat na dveře. Nemňoukala. Netřela se o nohy. Prostě seděla, jako by přišla na důležité jednání a čekala na přijetí.
Vašek vyšel, podíval se na ni a řekl:
– Sám nemám co jíst.
Kočka neodešla.
Vrátil se do domu, vytáhl z lednice kus vařené tresky, položil na noviny a vynesl na zápraží. Kočka rybu snědla, olízla se a zase si sedla na stejné místo.
– Tak si tu sed, – řekl Vašek.
Do října bydlela v domě. Ne proto, že by ji Vašek pozval, ale protože jednoho rána otevřel dveře a zjistil, že kočka spí na koberečku v předsíni. Jak se dostala dovnitř, nechápal. Dveře byly zavřené. Pak si všiml, že větračka v kuchyni nedoléhá, a pochopil.
Neopravil ji.
Sousedovic kluk Tonda chodil kolem Vaškova domu každý den. Bylo mu devět, chodil do třetí třídy a vracel se ze školy uličkou, protože to bylo kratší. Vrátka s utrženou závorou stála přímo na jeho trase. Tonda se vždycky díval do dvora – ne ze zvědavosti, ale protože za Vaškovou kůlnou rostla stará jabloň a na podzim pod ní ležela jablka, žlutá, malá, kyselá, ale Tonda je stejně sbíral a jedl.
Teď žádná jablka nebyla. Ale zvyk dívat se zůstal.
Ten čtvrtek šel Tonda ze školy a uviděl Vaška, jak stojí na zápraží s plátěným pytlem v rukou. Pytlem se hýbalo.
Tonda se zastavil u vrátek. Pytel sebou cukal a něco uvnitř škrábalo, dutě, jako nehty po prkně.
Vašek kluka neviděl. Sešel ze zápraží, prošel dvorem k autu – staré Škodě 120, která stála u plotu pokrytá vrstvou bláta. Otevřel zadní dveře, položil pytel na sedadlo a vrátil se do domu.
Tonda stál a nehnul se. Srdce mu bušilo, jako by utíkal, a přitom stál na místě. U Vaškova domu vídal kočku. Šedou, s bílou skvrnou. Občas sedávala na parapetu a dívala se ven. Tonda jí jednou zamával a kočka naklonila hlavu, jako by nechápala.
Pytel. Kočka v pytli. Tonda věděl, co to znamená. Babička vyprávěla, že dřív na vesnici topili koťata v řece. Ne ze zlosti, ale protože je neměl kdo živit. Babička to říkala klidně, jako o počasí, a Tonda tenkrát nemohl do půlnoci usnout, protože si představoval pytel, který klesá do černé vody.
Vašek vyšel znovu. Teď v rukou držel kartonovou krabici. Postavil ji na zadní sedadlo vedle pytle, sedl za volant a nastartoval. Škoda zakašlala, odfrkla a vyjela ze dvora otevřenou brankou.
Tonda se přitiskl k plotu, aby ho auto nechytlo. Vašek projel kolem a neotočil hlavu.
Kluk se rozběhl domů.
Matka Alena stála v kuchyni a krájela cibuli. Oči měla červené, ale ne od pláče, od cibule. Tonda vletěl do předsíně, nezul se a hned z prahu vyhrkl:
– Mami, Vašek dal kočku do pytle a odvezl ji!
Alena odložila nůž.
– Jakou kočku?
– Šedou, s bílou skvrnou! Bydlela u něj! Dal ji do pytle a do auta!
– Tondo, zuj se. Máš celou podlahu…
– Mami! On ji jede utopit! Nebo vyhodit do lesa!
Alena si utřela ruce do utěrky. Podívala se na syna. Stál v rozepnuté bundě, s aktovkou na jednom rameni, a spodní ret se mu chvěl. Neplakal, ale byl na pokraji.
– Tondo, sedni si. Nevíme, kam ji odvezl. Třeba k veterináři.
– K veterináři se nevozí v pytli! V přepravce!
A Alena nenašla odpověď. Protože syn měl pravdu. K veterináři se v pytli nevozí.
– Dobře, – řekla. – Promluvím s Vaškem, až se vrátí.
– A co když bude pozdě?
– Tondo.
– A co když bude pozdě, mami?
Alena sundala zástěru.
– Oblíkni se. Jedeme.
Nevěděla, proč to dělá. Vašek byl soused dvacet let. Tichý, málomluvný chlap, který dřív dělal mechanika v továrně a teď byl v důchodu, opravoval sousedům drobnosti za pár korun. Nepil. Nedělal scény. Po smrti ženy ztichl ještě víc, jako by mu ubyly stupně hlasitosti. Alena mu nosila sklenice marmelády na Nový rok a on pokaždé říkal to samé: „Ale nemusela jsi, Aleno, fakt nemusela.“ Bral to. A příště zase říkal „nemusela jsi“.
Nevypadal jako člověk, který topí kočky.
Ale pytlem se hýbalo. Tonda to viděl.
Alena vyjela autem z garáže. Tonda se posadil vedle, připoutal se a díval se z okna, jako by kočka mohla být někde na silnici. Neměli kam jet – nevěděli, kam Vašek odbočil. K řece? Do lesa? K hlavní silnici?
– K řece, – řekl Tonda s jistotou.
– Proč k řece?
– Protože babička říkala, že vždycky k řece.
Alena odbočila k řece. Ne proto, že by věřila babiččiným historkám. Ale protože neměla jiný plán a Tonda se na ni díval tak, jak se děti dívají, když čekají, že dospělý všechno spraví.
Cesta k řece vedla přes pole, pak březovým hájem, pak prudce dolů k mostu. Most starý, dřevěný, jezdilo se po něm jen v létě. Teď radši objížděli přes Mokrou, oklika osm kilometrů, ale aspoň asfalt.
Vaškovu Škodu u mostu neviděli.
– Není tady, – řekla Alena.
Tonda neodpověděl. Díval se na řeku. Nebyla zamrzlá, protože únor byl teplý, a voda tekla kalná, šedohnědá, s tmavými skvrnami u břehů.
– Vraťme se, – řekla Alena tiše.
– Přes Mokrou, – poprosil Tonda.
Jeli přes Mokrou.
Škodu uviděli až na zpáteční cestě. Stála u krajnice na výjezdu z Mokré, před dlouhou jednopatrovou budovou s nápisem „Veterinární stanice“. Nápis byl starý, písmena vybledlá a „stanice“ vypadalo jako „stanice“. U dveří viselo oznámení na listu A4, ale z dálky nebylo přečíst.
Alena zastavila.
– Tondo, počkej v autě.
– Ne.
– Půjdu s tebou.
Nehádala se.
Uvnitř to páchlo chlorinem a něčím sladkým, jako v lékárně. Za pultem seděla žena v modrém plášti a psala něco do notesu. Na chodbě na židlích nikdo. Ze zavřených dveří s cedulkou „Příjem“ se ozýval hlas. Alena ho poznala hned.
Vašek.
Přistoupila ke dveřím a zastavila se. Tonda stál vedle, vší silou se držel její ruky.
Dveře byly pootevřené.
Vašek seděl na taburetu před kovovým stolem. Na stole, na čistém ubrusu, ležela kočka. Šedá, s bílou skvrnou na hrudi. Živá. Veterinář, mladý muž v brýlích, jí ohmatával břicho. Kočka ležela klidně, jen ocas se jí škubal.
– Kdy jste si toho všiml? – zeptal se veterinář.
– Před třemi dny. Přestala žrát. Pak se začala schovávat. Vlezla pod koryto a nechtěla ven. Ledva jsem ji dostal.
– V čem jste ji přivezl?
– V pytli. Žádnou přepravku nemám. Koupil bych, ale v našem obchodě nemají a do města jet… Nadělal jsem do pytle díry, ať dýchá. A dal jsem tam deku.
Veterinář kývl. Stiskl kočce břicho a chvíli držel ruku.
– Vašku, vaše kočka není nemocná. Vaše kočka čeká koťata. Asi za týden, deset dní.
Vašek si sundal čepici. Otřel si čelo. Nasazl si ji zpátky.
– Koťata?
– Tři nebo čtyři, podle hmatu. Není stará, je zdravá, porod by měl proběhnout normálně.
– Já myslel, že umírá, – řekl Vašek tiše. – Nežere. Schovává se. V noci mňouká, potichu, jako by si stěžovala. Myslel jsem, že je konec.
Veterinář se usmál.
– Není konec. Naopak. Začátek.
Vašek se podíval na kočku. Otočila hlavu a přimhouřila na něj oči, jako by říkala: „Tak už to máš?“
Natáhl ruku a pohladil ji mezi ušima. Jednou. Podruhé. Kočka přitiskla uši a začala příst, a zvuk se šířil po kovovém stole jako vibrace.
Tonda za dveřmi přestal dýchat. Všechno slyšel. Alena mu položila ruku na rameno a cítila, jak chlapec povolil, jako by z něj vytáhli tyč, na které se držel poslední hodinu.
Otevřela dveře.
Vašek se otočil. Uviděl Alenu. Uviděl Tondu. Zarazil se.
– Aleno? Co tady děláš?
Alena otevřela pusu a zase zavřela. Protože říct „mysleli jsme, že jedeš topit kočku“ bylo trapné, hloupé a nemožné. Ale Tonda ji předešel.
– Vašku, já viděl, jak jste dal kočku do pytle. Myslel jsem, že jste ji… no…
Nedokončil. Vašek se díval na kluka a na jeho tváři se dělo něco pomalého a složitého, jako by skládal z jednotlivých slov celý obrázek.
– Myslel sis, že ji chci utopit?
Tonda kývl.
Vašek mlčel. Pak vstal, došel k chlapci a dřepěl si. Kolena mu křupala a Vašek se zašklebil, ale nenarovnal se.
– Tondo. Já bych to neudělal. Slyšíš? Nikdy.
– Já vím. Teď už vím.
– Pytel, protože nemám přepravku. Ona nerada, když ji držíš. Škrábe se. V pytli je jí tma a klid. Dal jsem tam starý svetr, ať je měkko.
– Viděl jsem, že se pytel hýbe. A bál jsem se.
Vašek položil chlapci ruku na rameno. Dlaň měl velkou, těžkou, se žlutými mozoly.
– Správně, že ses bál, – řekl Vašek vážně. – Správně, že jsi běžel. Kdyby to bylo doopravdy, stihl bys to.
Kočka na stole přestala příst a dívala se na ně, jako by rozuměla, o čem mluví. Veterinář mlčky zapisoval do karty.
Alena se otočila k oknu. Za oknem začal padat první sníh, drobný, suchý, a lucerna u vchodu veterinární stanice vypadala jako matné slunce v bílém mraku.
Kartonová krabice, kterou Vašek dal do auta po pytli, stála na podlaze u stolu. Otevřená. Uvnitř ležel starý ručník, miska s vodou přikrytá igelitem, aby se nerozlila, a sáček granulí. Kočičích. Které se v jejich vsi prodávaly jen v jednom obchodě, u tety Lídy, a stály hodně. Vašek je koupil předem.
Domů jeli za tmy. Tonda seděl na zadním sedadle a mlčel. Nespal, jen mlčel jako dospělý, kterému došla slova a myšlenky ještě ne.
– Mami, – řekl, když už přijížděli k domu, – můžu přijít k Vaškovi, až se narodí koťata?
– Můžeš, když nebude proti.
– Nebude proti.
Alena se neptala, odkud ta jistota. Protože viděla, jak se Vašek díval na kluka v ordinaci, a v tom pohledu bylo něco, co si u souseda dlouho nevšimla. Ne vděčnost. Něco jednoduššího a důležitějšího. Jako by ho poprvé za tři roky někdo neviděl přes plot, ale zblízka.
Koťata se narodila za devět dní. Čtyři. Tři šedá a jedno bílé, s tmavou skvrnou na hřbetě, která připomínala kaňku.
Tonda přišel ten samý večer. Vašek otevřel dveře a pustil ho beze slova. Chlapec se posadil na zem u krabice, kde kočka ležela s koťaty, a seděl tak půl hodiny, bez hnutí.
– Tenhle je jako ty, – řekl Vašek a ukázal na bílého. – Stejně neposedný.
– Vždyť leží.
– Počkej.
Vrátka Vašek opravil. Tonda pomáhal, držel pant, zatímco Vašek utahoval šrouby. Novou závoru koupila Alena. Přinesla ji v igelitce spolu se sklenicí marmelády. Vašek řekl: „Ale nemusela jsi, Aleno, fakt nemusela.“ Ale závoru přimontoval ještě ten den.
Teď se vrátka zavírala pevně a vítr s nimi v noci netřískal. Ale Tonda stejně chodil každý den po škole. Otevřel, vešel, zavřel za sebou. Závora cvakla rovně a krátce, jako tečka na konci věty.
Bílého kotě si Tonda vzal k sobě, jakmile trochu povyrostlo. Pojmenoval ho Bílek. Vašek to uslyšel, odfrkl a nic neřekl. Jen pohladil kočku, která seděla na parapetu a dívala se, jak chlapec nese jejího syna přes dvůr.
Kočka ho sledovala pohledem až k vrátkům. Pak se otočila a schoulila se na parapetu.
