Pod nadvládou matky
Ve svých pětatřiceti letech byla Milena nenápadná a jak se říká ušlápnutá žena. Nikdy neměla žádný vztah s mužem a i když už dlouhé roky pracovala jako účetní v jedné firmě v Praze, kde nastoupila hned po dokončení střední ekonomické školy, stále zůstávala na stejném místě.
O sebe moc nepečovala, nosila volné, zmuchlané oblečení, byla trochu při těle, tvář jí zdobil smutný pohled a koutky úst směřovaly neustále dolů. Její matka Jarmila ji porodila v osmnácti letech, o otci Milena nikdy neslyšela, nikdy ho v životě nepoznala. Vyrůstala na vesnici u babičky, kde taky ukončila základní školu. Teprve s přijetím na střední školu se nastěhovala k matce do Prahy.
Jarmila si v té době užívala městský život, chodila po večírcích, měla spoustu známostí, střídala partnery, byla krásná a dost divoká. Za Milenou na vesnici jezdila jednou za měsíc, někdy i méně často, přivezla malou hračku a zase odjela. Babička byla přísná, nikdy Mileně neprojevovala cit a laskavost od nikoho z blízkých nedostávala vřelost.
Dodnes Milena bydlí s matkou v paneláku v Praze. Padesátiletá Jarmila působí mladistvě, štíhlá, udržovaná, používá drahou kosmetiku, chodí do salónu na kosmetiku i ke kadeřnici, sem tam na rande. Milena je její pravý opak.
Konečně po pracovním dni Milena předala dokumenty kolegyni, která ji bude zastupovat během dovolené. Vyšla z kanceláře.
– Zase dovolená, pomyslela si Milena, mám v kabelce dovolenou vyplacenou pár tisíc korun českých. Je mi líto, zase mi matka vezme všechny peníze a dovolená bude jako vždy doma. Už mě to nebaví. Proč si nemůžu prosadit svoje? Nejsem už dávno dítě, ale máma si mě drží u sebe. Vždyť chce všechny moje peníze, nedá mi z výplaty ani korunu. V mém životě není žádné světlo
Otevřela dveře bytu a hned v chodbě narazila na matku, která ji už čekala.
– Tak konečně doma, – vyhrkla Jarmila, – máš peníze z dovolené? Dej sem.
– Mám je, – odpověděla Milena. Počkej, dám ti je, jen si sundám kabát.
– Na to máš času dost
Milena otevřela kabelku a hledala peněženku.
– Proboha, chodíš s tou ostudnou kabelkou, vypadáš jak důchodkyně, nemáš ani trochu studu? rýpla si matka.
Milena ztratila řeč, oči jí zvlhly slzami.
– Nemám peníze na novou kabelku, vždyť mi všechno bereš do poslední koruny, – nečekaně vybuchla Milena, sama se podivila své odvaze.
Nemáš jen hnusnou kabelku, ty jsi celá zanedbaná a tlustá. Měla bys zhubnout a dát se do pořádku, – matka zesměšňovala dceru. Stydím se s tebou vůbec někam jít.
– Stydíš se, jo? zvyšovala hlas Milena, – peníze mi bereš pravidelně a s tebou nikam stejně nechodím, – vykřikla, popadla klíče a vyběhla z bytu.
Plakala, běžela dolů po schodech, vyšla z paneláku a sedla si na lavičku, zakryla si obličej rukama. Netušila, jak dlouho tam seděla, ale za chvíli ji oslovil hlas.
– Mileno, proč tu sedíš? zvedla hlavu a uviděla sousedku paní Annu Novákovou z vedlejšího vchodu. Pláčeš? sedla si vedle ní a vzala ji za ruku. Co se stalo, je to opravdu tak špatné?
Milena nevydržela a Aničce všechno vyprávěla.
– Máma mi bere všechny peníze, kupuje si drahou kosmetiku a oblečení, já chodím ve starým. Jsem slabá, od dětství jsem nedokázala odporovat babičce ani matce. Máma je panovačná a zlá – Anna jen pokyvovala hlavou, ale Mileně bylo najednou trapně.
– Ach jo, co to povídám o vlastní matce. Ještě si budete myslet, že jsem drbna a neúspěšná k tomu.
Anna Nováková znala Jarmilu už dlouho, neměla ji v lásce, Mileny jí bylo vždycky líto. Věděla, jak to mezi nimi chodí.
– Tak, Mileno, přestaň se trápit a plakat, jsi dospělá ženská, už bys měla žít sama.
– Jaká ženská, paní Nováková… Nikdo mě nikdy nemiloval, a já taky neumím nikoho mít ráda, nikdo mě vlastně nepotřebuje…
– Poslouchej, musíš odejít od matky, – Milena se lekla, nevěděla, co říct.
– Kam bych šla? Nedá mi to plat, abych si mohla pronajmout byt. Máma by se rozčílila, teď chce ty peníze z dovolené, jen jsem teď bouchla dveřmi, když mi nadávala, bylo mi to líto
– Takže říkáš, že sis peníze ještě nenechala vzít. Matka se o sebe postará, neboj, ty musíš začít myslet na sebe. Mohu ti nabídnout bydlení na mojí chalupě kousek za městem. Můj zesnulý muž ji postavil sám, myslel, že tam budeme spolu stárnout, ale nepovedlo se Máš teď volno, zůstaň tam, nájem po tobě chtít nebudu.
– Paní Nováková, nevadí vám pustit mě do svého domu? zeptala se Milena.
– Ale jdi, vždyť tě znám od mala. Teď tu počkej, dojdu pro klíče, napíšu ti adresu a mobil.
Milena došla na nádraží, koupila si jízdenku na vlak a seděla u okna, pozorovala ostatní cestující. Nikdy vlastně z Prahy nevyjela, jen domov a práce, nikdo jí nevěnoval pozornost. Uklidnila se, dívala se na krajinu za oknem. Vystoupila na správné zastávce, došla na chalupu a otevřela dveře.
Zavalilo ji ticho, rozhlédla se, sedla si do starého křesla.
– Bože, jaké ticho, je krásné být sama, svět svobody a klidu, – dumala.
Matka jí nestála za zády, nevysmívala se jí. Na stole našla ovladač, pustila televizi. Matka doma vždy přepínala jen na svoje programy, Milena se podívat na talkshow nemohla.
– Ty koukáš na pitomé pořady smála se jí Jarmila vždy bezcitně.
Milena nikdy matce neodporovala, jen skláněla hlavu čím dál níž, když jí matka nadávala. Ani neměla sílu jí vzdorovat.
Prošla chalupu, pustila lednici, do které vložila tašku s knedlíky, sýrem a jogurtem, které si koupila před cestou v obchodě u nádraží.
Uvařila si knedlíky, najedla se a konečně byla klidná.
– Je mi krásně samotné, – těšila se.
Za chvíli jí zazvonil telefon, matka volala.
– Takže ses odvážila utéct, viděla jsem tě s Annou na lavičce před domem. Tak si užij, uvidíš, že se rychle vrátíš. Posloucháš cizí lidi, je to blbost, stejně ti nikdo nepomůže, protože jsi neschopná a nesamostatná. Ztratíš se bez mě…
Milena už neposlouchala, zavěsila. Věděla, že přijde proud urážek. Kupodivu ji to tentokrát nerozhodilo. Večer volala Anna Nováková.
– Milenko, jak se máš? Zabydlela ses?
– Ano, paní Nováková, moc děkuji.
Zítra za tebou přijede můj synovec Štěpán, přiveze ti tvoje věci.
– Jaké věci?
– Jarmila donesla velkou tašku s tvými věcmi ke mně a řekla: “Když už mi bereš dceru, tak si vezmi i její věci”
– Dobře, paní Nováková, a jak poznám Štěpána?
– On si tě najde, přijede autem, zná moji chalupu, je vysoký, nosí brýle…
– Nebude to divné?
– Mileno, přestaň s těmi dotazy, začneš konečně žít sama, hlavně měj se ráda. Pořiď si nové oblečení, jsi vlastně hezká, jen zanedbaná. Tak se měj
Na trávě se třpytila rosa, štěkali psi, zpívali ptáci.
Milena si vzpomněla na její slova, postavila se před zrcadlo.
– Opravdu jsem to nechala dojít daleko, mám docela hezké oči, jen smutné, husté vlasy, ale pořád je stahuji do drdolu jako stará baba. Měla bych zhubnout, matka má pravdu.
Na chalupě se vyspala jako nikdy předtím. Ráno se probudila do slunečného dne. Otevřela okno, na trávě se třpytila rosa, v dálce štěkl pes, zpívali ptáci.
– To je nádherné ráno, – usmála se Milena a protáhla se.
Brzy seděla na verandě, popíjela kávu, kterou našla ve spíži. Pak si pustila televizi. Napadlo ji najít si novou práci a pronajmout si byt, protože z chalupy by do Prahy dojíždění nebylo pohodlné. Na matku ani nevzpomněla. Srdce jí tlouklo vzrušením konečně začne nový život.
– Konečně budu žít sama, být nezávislá na matce, – v duchu plánovala, když ji vyrušilo zaklepání na dveře.
– Kdo to může být? lekla se a opatrně otevřela.
Na prahu stál vysoký muž v brýlích, v rukách měl velkou tašku.
– Dobrý den, – usmál se mile, – já jsem Štěpán, hledám Milenu?
– Já jsem Milena, pojďte dál, – pustila ho dovnitř.
– Teta Anna mi dala za úkol, abych vám přivezl věci a pomohl vám, pokud budete potřebovat něco zařídit. Mám auto za brankou, kdybyste potřebovala odvoz, řekněte. Nebojte se, – promluvil laskavě, – teta mi říkala, že jste plachá a skromná. Mám promiňte vím o vašem životě od tety.
Tak se Milena seznámila se svým budoucím mužem. Štěpán si ji brzy zamiloval, jeho první manželství skončilo špatně. Milena, když pocítila lásku, se neuvěřitelně změnila zmizela plachost, výraz oběti. Zhubla, chtěla být krásná pro Štěpána. Navštívila kadeřnictví, kosmetiku a sama nevěřila, jak se proměnila.
– To jsem opravdu já? smála se před zrcadlem a v očích jí jiskřilo.
Štěpán si ji nastěhoval do svého bytu v Praze.
– Milenko, vždycky jsem snil o takové ženě jako jsi ty laskavé, upřímné a pozorné. Nebudeme chodit kolem horké kaše, oba jsme dospělí. Vezmeš si mě?
Milena souhlasila, byla si jistá, že se Štěpánem jí štěstí přálo. Byli si podobní. Svatba byla malá a klidná, pozvali i Jarmilu. Ta byla na oslavě protivná jako vždy, ale Anna Nováková ji rychle usadila. Jarmila se brzy zvedla a odešla, nikomu nechyběla, ani Mileně ne.
Rodině Štěpána se Milena zalíbila. Štěpán se na ni díval zamilovaný a myslel si:
– Dřív nebo později přijde štěstí ke každému, přišlo i k nám s Milenou.
Brzy čekali miminko, Milena byla dvakrát tak šťastná. Její štěstí přišlo později, ale přišlo. Dokázala zapomenout, jak žila pod matčinou kontrolou, našla sílu svůj život změnit. Nejen, že rozkvetla vzhledem, ale změnila se uvnitř konečně milovala sebe i Štěpána.
Děkuji vám za přečtení, za podporu a přeji hodně štěstí.
