Takže hele, tu noc měla Ivana naposledy spát vedle Báry. Ráno měli psa odvézt na statek, ale ve čtyři ráno se na schodišti objevil chlap, co věděl, že v pekárně občas vyplácejí výplaty v hotovosti.
Ivaně bylo sedmačtyřicet. Dělala noční směny v pekárně v Brně a pronajímala si malej byt v Králově Poli.
Báru našla přivázanou k opuštěnýmu garáži.
Z vyhublýho psa vyrostla statná šedá fenka, který se lidi báli jen kvůli vzhledu.
Nová majitelka bytu ztuhla, když ji uviděla.
„O žádným psovi ve smlouvě není ani slovo.“
„Když jsme podepisovali, byla ještě malá.“
„Buď pes zmizí, nebo smlouvu neprodloužím.“
Ivana našla farmáře na jižní Moravě. Sliboval jí dvůr a boudu.
Ale na fotce za ním Ivana zahlídla krátkej řetěz.
Celej večer váhala.
Ve čtyři ráno se vrátila z pekárny.
Na schodišti nesvítilo světlo.
Bára jako vždycky čekala za dveřma.
Sotva Ivana otevřela, z temnýho kouta se zvedl chlap.
Poznala v něm bývalýho zaměstnance z pekárny, kterýho nedávno vyhodili za krádeže.
„Dej sem tu kabelku.“
„V tý nic není.“
„Vím, že dneska vypláceli.“
Přistoupil blíž.
Bára vyšla na schodiště a postavila se před Ivanu.
Nezaútočila.
Jenom sklonila hlavu.
Chlap Ivanu uhodil přes ruku. Telefon jí spadl na schody.
Bára zavrčela.
Dole se otevřely sousedovic dveře.
Chlap popadl kabelku a vyrazil dolů.
Bára se rozběhla za ním.
Ivana zvedla telefon a uslyšela ránu.
Když doběhla dolů, chlap stál u sklepních dveří. Bára byla před ním.
Ale nedívala se na zloděje.
Čmuchala u škvíry pod zamčenejma dveřma a kňučela.
Ze sklepa se ozvalo tlumený bušení.
„Kdo je tam?“
„Prosím… pusťte mě ven…“
Byl to dětskej hlas.
Chlap najednou vyrazil k východu.
Soused se ho pokoušel chytit, ale utekl.
Ivana zavolala policajty a správce domu.
Sklepní dveře byly zamčený novým zámkem. Než dojela pomoc, Bára ležela u škvíry a tiše kňučela, aby dítě vědělo, že není samo.
Za dvacet minut byly dveře otevřený.
Uvnitř seděl devítiletej kluk, vnuk majitelky pekárny.
Vyšlo najevo, že ten bývalej zaměstnanec ho potkal před domem, lstí ho nalákal do sklepa a chtěl donutit babičku, aby přivezla prachy.
Ale Ivana se vrátila dřív, než čekal.
Týpka chytili ještě ten den na autobusáku.
Ivaninu kabelku našli v jeho autě.
Druhý ráno přišla majitelka bytu sama.
„Slyšela jsem o tý noci. Ten pes může zůstat.“
Ivana se na ni dlouho dívala.
„Včera byl problém.“
„Změnila jsem názor.“
„A já změnila plány.“
Ivana si do měsíce našla malej domeček v Králově Poli. Kuchyň byla stará, podlaha vrzala, ale na dvoře rostla jabloň.
Farmářovi zavolala sama.
„Báru nepřivezu.“
„Proč?“
„Protože tam, kde jsem ji viděla na fotce, byl řetěz.“
Majitelka pekárny jí pomohla zaplatit kauci.
„Ne za to, že váš pes zachránil mýho vnuka,“ řekla. „Ale za to, že jste sama neutekla.“
Kluk se po tom incidentu bál sklepů a tmavejch schodišť.
Psycholožka mu navrhla, aby se postupně vracel na místa, co ho děsila.
Poprvý do sklepa v pekárně sešel s Bárou.
Fenka šla pomalu, nechala ho držet ruku na obojku.
Po pár měsících kluk namaloval Báru do školní soutěže.
Obrázek pojmenoval „Světlo za zamčenýma dveřma“.
Ivana si ho pověsila v kuchyni.
První večer na novým dvoře přinesla Bára spadlý jablko a položila ho Ivaně k nohám.
„Dobře,“ zasmála se ženská. „Polovičku nájmu budeš platit jablkama.“
Pro řetěz na tom dvoře místo nebylo.