O osudu nelze pochybovat: po 13 letech jsem znovu objal svou jedinou
Blížila se má maturitní noc. Těšil jsem se na ten večer, přestože jsem neměl dívku, s kterou bych tam šel. Ale věřil jsem, že osud vše sám zařídí. Až přijde ten správný moment, prostě budu vědět, s kým ten večer strávím.
V ten den jsem si oblékl elegantní tmavý oblek, uhladil vlasy, pohlédl na svůj odraz v zrcadle a s požehnáním rodičů se vydal do restaurace, kde jsme měli slavit.
Mezi zářivými úsměvy a barevnými šaty můj pohled utkvěl na dívce, která se taky zdála být sama. Znal jsem ji – Alžběta chodila do paralelní třídy, ale do té chvíle jsme spolu vlastně ani nemluvili.
Až nyní jsem si uvědomil, jak je výjimečná. Štíhlá, ladná, s hlubokýma šedýma očima a dlouhými světlými vlasy, které jí padaly na křehká ramena.
Nepamatuji si, kde jsem vzal odvahu, ale přistoupil jsem k ní, podal jí ruku a pozval ji k tanci. A od toho okamžiku až do svítání jsem tančil jen s ní.
Druhý den jsem věděl, že je to ona, má vyvolená. Zamiloval jsem se.
Ale osud pro nás měl jiný plán.
Zlomené srdce
Alžběta ke mně necítila to samé. Dozvěděl jsem se, že ji již dlouho miluje kluk, který studoval v jiném městě a měl se vrátit po maturitě. Plánovali svatbu.
Nemohl jsem tomu uvěřit.
Dva roky jsem žil v očekávání. Čekal jsem, že si to třeba rozmyslí, že mě uvidí jinak. Stával jsem pod jejími okny, skrýval se ve stínu, když vycházela ven. Chtěl jsem, aby mě viděla, ale bál jsem se, že odhalí mou bolest.
Každý její pohled, každé slovo, které nebylo adresováno mně, mě trhalo na kusy.
Ale nemohl jsem nic udělat.
A když se Alžběta přece vdala, stál jsem opodál a sledoval její svatbu.
Tehdy jsem si dal slib: počkám.
Zkoušel jsem začít vztah s jinými, ale žádná z dívek nedokázala zaujmout její místo. Vše bylo nepravé, vše bylo prázdné a nesmyslné.
Tak uběhlo dlouhých 13 let.
Druhý osudový pokus
Ale jednoho dne se stalo neštěstí.
Alžběta a její manžel měli autonehodu. On zemřel na místě. Ona jako zázrakem přežila, ale navždy zůstala s těžkým zraněním, nucená používat hůlku.
Osud mi dal novou šanci.
Ale věděl jsem, že nemůžu jednoduše vtrhnout do jejího života.
Čekal jsem.
A až když nám oběma bylo 35 let, poprvé jsem se odhodlal vzít ji za ruku.
Podívala se na mě dlouhým pohledem, plným únavy, bolesti, a možná i lítosti.
– Proč jsi pořád tady? – zeptala se tiše.
Nevěděl jsem, co odpovědět. Protože ji miluji? Protože jsem na ni nikdy nezapomněl? Protože jsem čekal na den, kdy jí budu moci říct vše?
Jen jsem ji přitáhl k sobě a objal.
A od té chvíle jsme byli spolu.
Zkoušky, které jsme překonali
Prožili jsme 10 let plných štěstí. Děti jsme sice neměli. Po nehodě už Alžběta děti mít nemohla.
Ale to mi bylo jedno.
Miloval jsem ji. Miloval jsem její šedý pramen vlasů, který nikdy nebarvila. Miloval jsem její unavený úsměv. Miloval jsem ji, i když její tvář ztrácela barvy kvůli bolesti.
Ale osud mi ji znovu vzal.
Alžběta onemocněla. Lékaři říkali, že existuje naděje, ale ona léčbu odmítla.
– Nebojím se, – řekla jednou.
Učinila jen jednu věc: ostříhala si vlasy.
– Proč? – zeptal jsem se, ohromen.
– Chci je darovat těm, kdo ještě mohou bojovat, – odpověděla.
Její krásné světlé vlasy se změnily v paruku pro jinou ženu, která mohla nemoc porazit.
Alžběta věděla, že ona už tu bitvu nevyhraje.
Držel jsem ji za ruku až do poslední chvíle.
A kdybych měl možnost žít znovu, nic bych nezměnil. Znovu bych na ni čekal. Znovu bych ji miloval.
Protože Alžběta byla mým srdcem. Mým osudem. Mým životem.
