Osm let malicherností

Osm let malicherností

Telefon zazvonil v půl osmé ráno, zrovna když jsem stál v kuchyni a pozoroval, jak se v hrnci začíná vařit voda. Ten sporák byl starý, plynový, s litinovými rošty, pokrytými vrstvou cizí, zažrané mastnoty. Nemohl jsem ji dočista vydrhnout, a každé ráno mě to znova bodalo do očí připomínka, že byt není můj, že tu žili jiní lidé se svými zvyky, svými guláši a svými životy.

Podíval jsem se na displej. Anička.

Zvedl jsem telefon.

Zase jsi neodepsal na jeho zprávu, řekla dcera místo pozdravu.

Dobré ráno, Aničko.

Tati, myslím to vážně. Psal mi včera večer. Prý ho úplně ignoruješ.

Voda začala vřít. Vypnul jsem hořák a hodil do hrnku sáček levného čaje. Kdysi jsem pil jen sypaný, cejlonský, který mi vždycky Vít objednával z jedné speciálky na Národní třídě.

Ať si říká, povzdechl jsem si.

Tati, uvědomuješ si, co děláš? Bydlíš v nějaké díře na Žižkově, určitě máš v bytě šváby, jsi tam sám, za chvíli ti bude šedesát…

Mám padesát osm.

To je skoro šedesát! Odešel jsi od normální ženské, z bytu v centru, od spokojeného života. Kvůli čemu?

Pohlédl jsem z okna. Bledě šedé listopadové nebe, holý kaštan, kousek sousedního činžáku s oprýskanou žlutou omítkou. Někde dole zazvonila tramvaj. Koleje jsou tady staré, tramvaj rachotí tak, že jsem první dvě noci nemohl spát.

A pak jsem si zvykl.

Aničko, jdu do práce, už mám zpoždění.

Nikdy o tom se mnou nechceš kloudně mluvit!

Chci, ale ne teď a už vůbec ne takhle. Můžeš přijít v sobotu? Uvařím polévku.

Do té tvé nory stejně nepřijdu.

Nora. Tak už i k Aničce se to slovo doneslo. Určitě od Hany.

Dobře, řekl jsem klidně. Tak někdy jindy.

Tati…

Aničko, mám tě rád. Zatím.

Položil jsem telefon na stůl. Uchopil hrnec a přelil čaj do těžké, staré skleničky, kterou jsem našel v kredenci mezi cizími hrnci. Bývala běžná v domácnostech před třiceti lety. Zkusil jsem čaj. Horký, trochu trpký, pachem po papíru ze sáčku.

Vypil jsem ho ve stoje, dívaje se na kaštan za oknem.

Pak jsem se oblékl a vyrazil.

***

Vchod páchl zatuchlinou a kočkami. Někde ve třetím patře žije kocour, kterého jsem nikdy neviděl, ale v noci ho pravidelně slyším. Žádný výtah. Čtyři patra dolů kolem schránek s utrhanými dvířky, kolem něčích starých saní, asi pozůstalost po minulé zimě.

Venku bylo tak pět stupňů. Zapnul jsem kabát a vykročil k metru. Přes půl roku jsem už na Žižkově, ale pořád se v uličkách občas ztrácím. Parukářka, Ohrada, Viktoria. Ulice tu byly jiné než v centru. Širší, klidnější, s více stromy. Lidé spěchali, aniž by se po sobě podívali, jako všude v Praze, ale byla tu jiná atmosféra, méně napjatá než v centru města.

V sámošce pod domem jsem koupil kefír a půl krajíce chleba. Pokladní, mladá holka se zeleným stínem na víčkách, nepozvedla oči. Zaplatil jsem, sbalil nákup a odešel.

V metru bylo teplo a hluk. Stál jsem, držel se tyče a přemýšlel o projektu. Včera jsme s Tomášem ukončili první blok zaměření, dnes jsme měli v plánu řešit stropy ve sklepě, které, jak se zdá, drží pohromadě už jen zázrakem a devatenáctým stoletím.

Statek leží na Vysočanech. Malé sídlo z konce osmnáctého století, hlavní dům, dvě křídla a jakýsi přestavěný kočárový dům. Vystřídalo se mnoho majitelů, komunisti tam zřídili sklad, pak byl objekt dlouho opuštěný. Dvacet let prázdný. Teď se našly peníze i lidé, kteří v tom vidí budoucí kulturní centrum, a také náš tým. Byl jsem hlavní architekt-restaurátor. Tomáš měl na starosti konstrukce.

Tohle byla opravdová práce. Ne ty drobné zakázky na úpravy bytů, co jsem dělal poslední roky s Vítkem, abych neumřel nudou, ale práce skutečná, velká, s duší a historií.

***

Tomáš už byl na místě, když jsem dorazil. Stál uprostřed sálu ve své věčně šedé bundě, metr v ruce, a hleděl ke stropu.

Dobré ráno, povídám.

Pojď se podívat, kývl hlavou a ukázal mi roh, kde omítka odloupla velký cihlový pruh. Asi vím, proč strop propadá. Trám nahoře praskl po celé délce. Tohle nebude jen oprava, ale spíš výměna.

Praskl, nebo se rozklížil po letokruzích?

Ukážu ti to.

Vyšplhali jsme do patra po schodech, které jsme už částečně zpevnili, ale stejně podezřele skřípaly. Držel jsem se zábradlí a vnímal vůni starých prken, takovou suchou, nasládlou, smíchanou s prachem a něčím, co neumím slovy popsat. Vůně času, která připomíná, kolik lidí tady svým dechem ulpělo.

Tu vůni jsem měl rád vždycky.

Tomáš ukázal trám. Dřepl jsem si, vytáhl baterku, posvítil do trhliny.

Není to po letokruzích, ukázal jsem. Vidíš? Tohle je mechanická škoda. Někdo sem postavil něco těžkého.

Možná stroj, kývl.

Nebo více strojů, vždyť to byl sklad.

Tomáš si sedl vedle mě. Mlčky jsme pozorovali trám. Za střepy oken, kde už nebyly skla, ševelil vítr.

Vyměnit, rozhodl.

Vyměnit, ale stejnou technologií. Včera v archivu jsem našel přesnou specifikaci dřeva. Tehdy použili dobře vyzrálou domácí borovici.

Takovou dnes… těžko najdeš.

Znám jeden zdroj na Plzeňsku, už jsem s nimi dělal na Žižkově. Zkusím jim zavolat.

Tomáš přikývl, poprášil si kolena, vysoký, vždy lehce nahrbený, s tím zvykem poslouchat hlavu sklopenou, což budí dojem, že neustále přemýšlí o svém. Bylo to klamné poslouchal přesně, reagoval věcně a nikdy mi neskákal do řeči. Za ty čtyři měsíce spolupráce jsem si na to zvykl a vážil si toho.

Dáš si čaj? zeptal se. Mám termosku.

Dám.

Vytáhl z tašky plastové kelímky, nalil.

Dnes vypadáš… nedopověděl, jen se na mě podíval.

Jak vypadám?

Nevím, tak nějak soustředěně.

Usmál jsem se.

To znamená, že mi ráno volala buď dcera, nebo sestra.

Nepátral dál. Jen podal hrnek. Přijal jsem, byl to dobrý čaj, ne z pytlíku.

***

S Hanou jsme se viděli v neděli. Přijela bez ohlášení, volala zespodu: Otevři, nesu koláč. Otevřel jsem.

Hana je o tři roky starší, bydlí na Vinohradech s manželem Janem, pracuje v účetnictví stavební firmy, a její pohledy na život jsou z těch, co nic nevyvrátí. Vešla dovnitř, rozhlédla se a v očích jí na okamžik probliklo to, co jsem znal už z dětství soucit spojený s malým vítězstvím.

Proboha, tohle je koupelna nebo komora?

Koupelna.

Obklady jsou prasklé.

Hano, přinesla jsi koláč.

Přinesla. Položila koláč na stůl, znovu si všechno zkontrolovala očima. Vysvětli mi, proč. Tady byt v centru, tři pokoje, parkety, stropy, slušná ženská. Bíje tě?

Ne.

Podváděla tě?

Možná, nevím. Už mi to bylo jedno.

Proč jsi odešel? Jsi blázen.

Podal jsem talíře.

Prosím tě, nech to být.

Nemám o tom mluvit? Jsem tvá sestra! Mám mlčet? Anička mi volá a brečí, ona volá, ptá se, co s tebou je. Byl to slušný chlap, mimochodem.

Slušný určitě. Pro jinou. Nakrájej koláč.

Ty vždycky takhle. Nakrájej koláč. Nechceš mluvit.

Vysvětlil jsem ti to už mockrát.

Jenže já tomu nerozumím. Bylo mi tam špatně. Všem je někdy špatně. Myslíš, že já s Janem mám vždy pohodu? Ale neutíkám na stará kolena do samoty.

Nejsem v bytě s nikým, žiju tu sám.

Sám! Hana rozhodila ruce. Je ti padesát osm, jsi sám v této díře, pracuješ za pár korun, a tvrdíš, že je ti dobře?

Podíval jsem se na Hanu. Seděla naproti, velká, teplá, v tom svém věčném béžovém svetru, s výrazem čistého nepochopení. Nebylo možné se na ni zlobit.

Haní, řekl jsem tiše.

Ty se beze mě ztratíš, chlape, řekla Hana.

Zakýval jsem hlavou: Ztratím, ale po svém.

Hana se na mě vyjeveně podívala.

Cos to řekl?

Nic. Vzal jsem nůž a rozkrojil koláč. S čím je?

Se zelím. Ještě mě zkoumala pohledem. Tati, jsi v pohodě? Chodíš aspoň k psychologovi?

Chodím.

A co říká?

Že dělám správná rozhodnutí.

To oni říkají vždy, když jim platíš.

Pili jsme čaj, jedli koláč. Hana vykládala o Janově zádech, co ho zase bolí, o sousedech, kteří si pořídili psa a neustále štěká. Poslouchal jsem. Venku se už šeřilo, nebe nad kaštanem přecházelo do fialova.

Před odchodem se zastavila mezi dveřmi.

Mohl bys jí aspoň napsat, řekla. Trápí se.

Dobře, kývl jsem.

Věděl jsem, že nenapíšu.

***

S Vítkem jsme spolu žili osm let. Oficiálně nesezdaní on si pečlivě střežil list v občance, což jsem pochopil až zpětně.

První dva roky byly jiné. Nebo jsem si to myslel. Byl pozorný, vodil mě do restaurací, do divadla, jeli jsme spolu do Itálie i do Brna. Chválil mě, že mám vkus, že jsem chytrý. Pak se něco začalo nenápadně měnit, jako vlasová prasklina ve staré omítce.

Začalo to drobnostmi. Jednou jsem si vzal na jeho firemní večírek zelené sako. Jen si mě prohlédl a řekl: Jsi si jistý? Nic víc. Prostě jsi si jistý. Oblekl jsem si radši černé.

Pak přišly poznámky k vaření. K mému chování mezi jeho přáteli. K tomu, že se příliš věnuji práci, že výsledek nestojí za to úsilí: tohle říkal s karatelskou mírností, skoro jako by mi chtěl pomoci otevřít oči.

Víš, restaurace není směr, kde by člověk někam dosáhl. Je to kout pro lidi bez ambicí.

Já ale ambice mám.

Prosím tě. Jsi šikovný specialista. Průměrný, ale to není špatné. Ne každý musí být výjimečný.

Neřekl jsem na to nic. Odešel jsem do vedlejšího pokoje a seděl tam hodinu, díval se do stěny a přemýšlel, proč jsou slova toho člověka, i když jsou pronesena s laskavým tónem, tak těžká.

Nikdy nekřičel. Nikdy nezvedl ruku. Měl ale jinou metodu: pomalu, pečlivě mě přesvědčoval, že bez něj jsem ničím. Můj obor je prý směšný, moji známí nezajímaví, můj vkus provinční. Že mu mám být vděčný, že se mnou vůbec je.

Vařil jsem guláš a přemýšlel, jestli jsem ho nesolil moc. Když jsem volal kamarádovi, uvědomoval jsem si, jestli mu nevolám příliš často. Když jsem šel na obchodní schůzku, řešil jsem, zda se nechovám až moc sebevědomě. Ten vnitřní hlas pochybnosti zněl u mě jeho tónem.

A pak přišel ten večer.

Byli jsme u jeho přátel, Mirka a Kláry, v pěkném bytě na Malé Straně. Přišla řeč na nějaký nový bytový komplex, řekl jsem něco o architektuře, jak je to špatný příklad šetření na projektantech, probíral jsem to věcně.

Vít se na mě přes stůl pousmál tím svým známým způsobem.

On je odborník, otočil se k Mirkovi. Jenže odborníci, víš, dělíme na praktiky a teoretiky. On je u nás spíš teoretik. Už dlouho nic pořádného nedělal.

Nastala krátká pomlka. Klára se na mě podívala, Mirek upil vína.

Usmál jsem se. Dojedl večeři, dopil víno, vedl dál konverzaci. Pak jsem si zavolal taxík. Když jsme jeli domů, Vít spokojeně vyprávěl o Mirkově firmě. Já zíral z okna noční Prahy a v hlavě mi hučela jediná myšlenka: už to nedám.

Ne on je špatný člověk, ne jsem nešťastný. Jen už to dál nejde.

Odešel jsem za tři měsíce. Sháněl byt, našel tento na Žižkově. Věci převezl na dvakrát. Vít byl zrovna na služební cestě. Nechal jsem na kuchyňském stole klíče a papír s jediným slovem: Promiň.

Pak jsem až přemýšlel, proč jsem to slovo napsal. Nevím proč. Prostě jsem ho napsal.

***

Listopad na Žižkově má zvláštní atmosféru. Park blízko, takže když jdu večer z práce, často to vezmu oklikou mezi staré stromy, mezi mokrými cestami, kde boty kloužou po blátě. Je tam ticho a vzduch, co voní tlejícím listím i mokrou kůrou, nadechuji s pocitem zvláštní potřeby.

Doma bylo chladno. V bytovém fondu topení moc nefunguje, staré radiátory buď sálají, až je na umření, nebo zůstávají ledové. Kohoutek v kuchyni kapával. Volal jsem majiteli, slíbil instalatéra, ten však nepřišel.

V hobby marketu jsem koupil gumové těsnění a vyměnil vše sám. Zabralo mi to čtyřicet minut, dva polámané nehty a jedno peprné slovo, když mi klíč sklouzl a bouchl jsem se do lokte. Pak jsem vstal, utřel ruce a zkusil kohoutek voda tekla bez kapání.

Cítil jsem trochu pýchy. Směšné, ale skutečné.

Večer jsem pracoval u kuchyňského stolu. Roztáhl jsem plány a zapnul lampu, kterou jsem si dovezl tu samou starou se zeleným sklem, kterou jsem kdysi koupil na bleším trhu. Vít ji nenáviděl, tvrdil, že hyzdí interiér. V centru stála zavřená ve špajzu. Tady stála na stole.

Práce na statku postupovala pomalu. Nejprve zaměření, pak rešerše v archivu, potom rozbory škod, až nakonec koncepce. Právě tu pomalost jsem měl rád nedá se v tom podvádět. Budova buď drží, nebo padá. Cihla je zdravá, nebo mrtvá. Historie je, nebo není.

V archivu jsem objevil pár dokumentů o statku. V devatenáctém století patřil nějakému podnikateli Meinlovi, pak jeho dceři, která tam založila soukromou školu. Pak převrat, sklad. Dcera Meinla se jmenovala Naděje. Na jedné dochované fotografii byla povýšená žena kolem padesáti, s upřímným pohledem, jako by do objektivu věděla něco, co fotograf nikdy nepochopí.

Dlouho jsem na ten snímek hleděl.

Pak jsem jej odložil a vrátil se k plánům.

***

Tomáš se mě jednou zeptal: jak ses k restaurování vlastně dostal?

Seděli jsme v jeho autě, topili před cestou do archivu. Venku drobně sněžilo, první sníh toho roku.

V devadesátých jsem dělal hlavně nové stavby, povídám. Bylo toho hodně, dostal jsem slušně zaplaceno. Jednou jsem se náhodou přimotal k rekonstrukci malé kaple u Benešova. Jen tak, s kámoškou. A bylo to.

Bylo co?

Věděl jsem, že chci dělat tohle. Že je to pro mě důležitější než cokoli jiného.

Chvíli mlčel.

To je vzácné, když člověk najde, co ho naplňuje.

Tys to měl stejně?

Mně to trvalo déle. Dlouho jsem dělal, co jsem měl za správné. Pak jsem jednou zastavil.

Podíval jsem se na něj. Díval se na přední sklo, na kterém stírače stáhly už víc vody než sněhu.

A co pak?

Pak už jen tohle. Pokynul neurčitě směrem, kde byl statek. A jsem spokojený.

Bylo v autě příjemně teplo. Vonělo to kůží sedaček a trochou kávy z malé termosky.

Objeli jsme archiv.

***

Vít přišel ve středu.

Nečekal jsem ho. Ozval se v osm večer, když jsem seděl u stolu s plány a jedl bílý jogurt přímo z kelímku. Obyčejný, retro zvonek. Tady mají takový všichni.

Otevřel jsem s myšlenkou, že je to majitel nebo sousedka.

Vít stál na chodbě, v kašmírovém kabátu, s malou kyticí. Chryzantémy. Nikdy jsem je neměl rád. Za osm let si to nezapamatoval.

Ahoj, pozdravil.

Neřekl jsem nic, jen jsem čekal.

Jak jsi zjistil adresu?

Anička mi ji dala.

Tak Anička, poznamenal jsem si v hlavě.

Co chceš? zeptal jsem se.

Mluvit. Mírně se pousmál. Ten známý výraz. Pustíš mě dál?

Na vteřinu jsem zaváhal. Pak jsem ustoupil od dveří.

Vešel, rozhlédl se. Viděl jsem, jak jeho pozorný pohled klouže po malé předsíni, popraskaných tapetách, povislém věšáku, po mých botách u rohožky.

Ty tu žiješ, pronesl. Ne otázka. Konstatování.

Žiju.

Pavle… Vzal mě za ruku. Odtáhl jsem ji. Nezarmoutil se, jen květiny přesunul do druhé. Slyš, chápu, že jsi potřeboval čas. Ale uběhlo půl roku. To stačí.

Stačí na co?

Stačí… být chvíli sám. Udělat si odstup. Nevím, jak to popsat. Vstoupil do kuchyně, prohlédl si stůl s rozloženými plány. Pracuješ?

Pracuju.

Co za projekt?

Restaurování statku na Vysočanech.

Dobře, kývl s tím svým shovívavým tónem. Pro tebe je to dobře.

Pro mě i celkově dobře. Statek je osmnáctého století.

Položil chryzantémy na plány. Sundal jsem kytici stranou.

Pavle, uvědomuješ si, co děláš? Žiješ tady. Mávnutí rukou. V tomhle.

Vím, kde bydlím.

Chci, abys přišel zpět.

Podíval jsem se na něj. Byl pohledný, objektivně. Šedesát pět, vypadá na míň, udržovaný, vysoký, v kabátu elegantní.

Proč?

Trochu ho to zaskočilo, tu otázku asi nečekal.

Jak proč?

Chceš mě zpět. Ale proč?

Protože… chybíš mi.

Co konkrétně ti chybí?

Pavle, co to je za rozhovor?

Normální. Ty říkáš, že ti chybím, tak se ptám, co přesně tím myslíš.

Díval se na mě. V obličeji měl ten výraz, který jsem znal: mírně podrážděná trpělivost.

Chybíš mi. Jako člověk. Jsme spolu osm let.

Pamatuji si to.

A co, konec? Tak prostě odejdeš?

Neodešel jsem najednou. Založil jsem ruce. Odcházel jsem osm let. Jen tys to neviděl.

Nechápu.

Vím.

Vysvětli mi to.

Už jsem ti to vysvětlil. Mluvil jsem klidně. Sám se divil vlastnímu klidu. Před půl rokem bych už nejspíš brečel, nebo koktal, nebo se omlouval. Vzpomínáš na ten večer u Mirka s Klárou?

Jaký večer?

Říkal jsi, že jsem teoretik, že už dávno nedělám nic velkého. Před nimi.

Chvíli uvažoval.

To jsem si dělal legraci. Nepamatuji přesně, ale určitě legrace.

Možná. Přikývl jsem. Jenže to byla jedna z mnoha podobných. Pamatuju si je všechny.

Pavle, jsi moc citlivý.

Možná.

Nenapadlo mě, že by tě to ponížilo.

Možná ne. Ale bylo mi z toho mizerně.

Z prkotiny.

Z osmi let takových prkotin.

Zmlkl. Zase si prohlédl kuchyň, skleničku u plotýnky, starou lampu se zeleným stínidlem.

A je ti tady vážně dobře? s lehkou nedůvěrou.

Uvažoval jsem. Ne kvůli němu, ale pro sebe.

Občas je to těžké. Občas je tu samota. Radiátory topí divně. Ale pořád je mi tu líp než tam.

To je klam.

Možná. Ale je můj.

Vzal si kabát. Ještě jednou se na mě podíval. Něco v něm zaváhalo, jako by v něm na chvíli problesklo něco skutečného, ne jenom manažerského.

Pavle, nejsi mi lhostejný.

Ne, nejsi mi cizí. Ale už nejsi můj. Jdi domů.

Stál tam chvíli. Pak odešel do předsíně, oblékl se, otevřel dveře.

Budeš toho litovat, řekl.

Nebyla to hrozba, spíš povzdech.

Možná, připustil jsem.

Zavřel dveře. Chvíli jsem v předsíni hleděl na uměle-koženou výplň dveří s malým kukátkem. Pak šel do kuchyně, dal chryzantémy do prázdné zavařovačky, nalil vodu. Koneckonců, jsou to květiny. Škoda vyhodit.

Vrátil jsem se k plánům.

Za oknem projela tramvaj. Jednou, pak podruhé, pak ticho.

A uvědomil jsem si, že to už vnímám jinak. Není to hluk, je to zvuk domova.

***

Obhajoba projektu připadla na druhý prosincový týden. Předběžné kolo investor chtěl znát celkový přístup: co zachovat, co obnovit, co nové a proč. Připravil jsem se důkladně. Tomáš také. Po večerech jsme volali a ladili detaily, občas se pohádali.

Jednou řekl něco o sklepním stropě, nesouhlasil jsem, a hádali jsme se dobrých čtyřicet minut, než nám došlo, že máme oba pravdu já z pohledu vzhledu, on pevnosti.

Jsi tvrdý, řekl bez výhrad.

V oboru.

V oboru to je jedině dobře.

A tím to končilo. Nic sentimentálního.

Položil jsem telefon a přišel na to, že se usmívám.

***

Tři dny před obhajobou mi zavolala Anička. Večer, ne ráno.

Tati, řekla tiše, úplně jiným hlasem než poslední měsíce. Můžu přijít?

Přijď.

Přišla s lahví vína a pohledem odhodlaného člověka, který se ještě učí říkat, co cítí. Připomínala mi mou mladší verzi, stejná čelist, stejné ruce. Třicet dva, grafička, žije s přítelem na Karlíně.

Seděli jsme v kuchyni. Nalil jsem víno do obyčejných sklenek poháry mám jen jeden, ten slavnostní, ale Anička tvrdila, že jí stačí sklenice.

Psal ti ještě po té návštěvě? zeptala se.

Ne. Občas SMSku.

Co píše?

Mnohé. Ne vždy odpovídám.

Anička točila skleničkou v rukou.

Tati, dala jsem mu tvou adresu. Nezlobíš se?

Ne.

Myslela jsem… já vlastně nevím, co jsem čekala. Že si to třeba vyříkáte

Řekli jsme si to.

A?

A je konec. Odešel.

Mlčela. Pak zamumlala do sklenky:

Celou dobu jsem fandila jemu. Chápeš to?

Chápu.

Říkala jsem si, že… že blbneš, že máš vrátit pořádný život. Bylo mi ho líto, vypadal tak sám, ztracený.

Umí působit dojmem.

Ano. Anička poprvé po dlouhé době vzhlédla normálně, bez stopy podráždění a milostivé shovívavosti. Bylo ti zle?

Moc.

Proč jsi mi to neřekl?

Přemýšlel jsem.

Asi protože jsem to neuměl pojmenovat. Když tě někdo nebijí, nepodvádí, nevyhazuje z domu, zvlášť těžko to vysvětluješ dceři, která ho vídá jen ve svátečním převleku.

Anička vstala, obešla stůl, objala mě. Nečekaně, prudce. Zaskočilo mě to; pak jsem objetí vrátil. Její vůně připomínala šampon z hrušky, který měla ráda už jako teenagerka.

Nejseš blázen, řekla mi do ramene. Teta Hana se plete.

Zasmál jsem se. Potichu.

To je dobré vědět.

Dopili jsme víno. Anička si prohlížela plány a vyptávala se na statek. Ukázal jsem jí fotku Naděje Meinlové. Je ti podobná, řekla. Znovu jsem na fotku pohlédl možná.

Odešla ve půl dvanácté. Slíbila, že příště se staví zas.

Umyli jsme sklenky. Uklidil jsem plány. Ještě chvíli jsem stál u okna.

Tramvaj už nejezdila, bylo pozdě. Dole dvůr v modrém světle pouliční lampy, v sousedním domě svítilo jedno okno, za ním někdo pochodoval.

Napadlo mě zavolat Tomášovi a ujasnit si jednu detaily ohledně stropu ve sklepě, ale bylo pozdě. Odložil jsem to na ráno.

***

Obhajoba se konala v konferenční místnosti projektové firmy. Investor byl vážný člověk, s týmem právníků a poradcem na památky, kladl přesné, někdy nepříjemné otázky. Odpovídal jsem, Tomáš doplňoval konstrukční část. Jednou se investor zeptal na termín výměny trámů v patře, řekl jsem upřímně: seženeme-li dřevo včas, stihneme to; jinak nabereme tři týdny skluz. Poradce se zamračil. Dodal jsem: Lepší vědět teď, než pak vysvětlovat zdržení.

Poradce přikývl. Právě tohle důvěra vzbudilo víc než cokoli jiného.

Stáli jsme pak s Tomášem na chodbě, v ruce ještě složku dokumentů.

Myslím, že to projde, řekl.

Taky myslím.

Chvíli mě pozoroval. Bylo tu rušno, kolem cizí lidé a jejich papíry.

Máš chuť na večeři? zeptal se. Tady za rohem je fajn hospůdka. Můžeme to zapít.

Podíval jsem se na něj.

Mám chuť, řekl jsem.

Šli jsme pražským večerem, přes Vysočany, kde už svítily lampy, sníh se zachytával na římsách starých domů. Tomáš šel vedle mě, mírně sklopený, jak měl zvyk. Nemluvili jsme o ničem důležitém o trámovém dřevě, o tom, že poradce je sice puntičkář, ale je to dobře, o tom, že v prosinci se stmívá až příliš brzy.

Hospůdka byla malá, tichá, těžké závěsy, dřevěné stoly. Objednali jsme si horké jídlo, sklenku červeného. Povídali jsme dlouho, nejen o práci. O Praze, o změnách ve městě, o knihách. Zjistil jsem, že nekoukám na hodinky.

Když jsme odcházeli, přidržel mi kabát, když jsem si ho oblíkal. Nenápadné gesto. Nebral jsem mu ho, nebo jsem ho bral, ale jinak, nesměle.

Venku prohlásil:

Jsem rád, že děláme spolu.

Odpověděl jsem:

Já taky.

A pak jsme každý zamířili na jinou stranu metra.