Celý život Jaroslav snil o synovi. Dokonce mu vymyslel jméno – Matěj. Jenže osud to zařídil jinak a v rodině vyrůstaly tři dcery…
Manželka Eva neztrácela dobrou náladu:
„Jen se koukej, jaké máme krasavice!“ opakovala.
Jaroslav s úsměvem přikyvoval. Samozřejmě své chytré holčičky nesmírně miloval. Občas ale cítil lehké záchvěvy závisti, když sledoval souseda, jak kope míč se svými syny.
„Ale neblázni, Jardo! Tvoje Eliška chodí na karate. Per se líp než kdejakej kluk,“ říkal mu kamarád.
Jaroslav se smál. Eliška v deseti letech byla opravdu bojovná holka. Její sestry – sedmiletá dvojčata Tereza a Anežka – také měly čertíka v těle.
Přesto ho sen o synovi neopouštěl…
Jeho dcery měly také jeden sen – domácího mazlíčka.
„To teda ne. Nevydržím doma věčně štěkající stvoření,“ odbýval Jaroslav jejich prosby o psa.
„Kočka zničí všechny tapety. Křečci smrdí. Papoušek je příliš hlučný,“ zamítal muž všechny další návrhy.
Holčičky se mračily a dokonce se urazily.
„Vždyť u Báry a Káti doma žijí dva psi! A nic se neděje!“ rozhořčovala se tiše Eliška, ale otec byl neoblomný.
„Něco vymyslíme,“ utěšovala všechny Tereza, která se nevzdávala lehce.
Blížily se Jaroslavovy narozeniny. Holky seděly v Eliščině pokoji a dohadovaly se, co tátovi dát.
„Termosku? Holící set?“
„Ne, to je moc obyčejné!“
„Tak si vymysli něco sama, když jsi tak chytrá! My nakreslíme přání! Zbývají dva dny do svátku!“
„To bych řekl, školka, mladší oddělení! Dárek musí být nečekaný a zapamatovatelný! To říká máma.“
Diskuze trvala půl hodiny a hrozilo, že přeroste v bitku, když najednou zazvonil telefon:
„Eliško, vynesli jste odpadky?“ zeptala se máma.
„Samozřejmě… vynesli. Všechno je venku. Už jedeš domů?“ lhala Eliška bez mrknutí oka. A když se ujistila, že máma nebude brzy, rychle se začala chystat.
„My jdeme s tebou!“ podpořily ji dvojčata.
„Co bychom dělaly s jedním pytlem odpadků všichni tři?“ mračila se Eliška.
Ale za pár minut už celá společnost vyšla z domu.
„Slyšíte? Támhle, u popelnic,“ řekla tiše Anežka.
Holky ztuhly a přikývly. Když přišly blíž, pochopily, že z kontejneru se ozývá žalostné mňoukání.
„Nepřijde mi, že by tam někdo strčil kočku?“ řekla nejistě Eliška.
Tereza jen pokrčila rameny a začala energicky vyhazovat pytle, které plnily popelnici.
Sestry se zašklebily, ale začaly jí pomáhat. Jako by uslyšelo, že je spása nablízku, kocour vydal zoufalý křik.
„Doufám, že na nás nevyskočí. A proč ještě nevylezl? Uvízl snad?“ hekala Eliška, přehnutá přes okraj kontejneru.
Z druhé strany energicky pracovaly Tereza a Anežka.
Za pár minut přišla odpověď:
„To jsou ale dospělí úplně blbí. Co to vymysleli – zabalit kočku do igelitky a vyhodit!“ rozčilovala se Eliška, zatímco rozvazovala šustivý pytel, v němž seděl vystrašený ryšavý kocour.
„Je krásný a mazlivý! Jak ho mohli vyhodit, chudáka?“ povzdechla si Anežka.
Kocour se jí okamžitě vyšplhal na ruce a přitiskl se, třesoucí se strachy.
„Co to tady vyvádíte, vy uličnice malebný? Všechny odpadky jste vysypaly na cestu! Já si to s vašima rodiči vyříkám. I hle, vymyslely zábavu, když táta s mámou nejsou doma!“ rozčilovala se na celý dvůr paní Nováková.
Hádat se s hrozivou ženou bylo k ničemu. I přes svůj pokročilý věk se rychle blížila k holkám.
„Utíkáme,“ zavelela hned Eliška.
A sestry se rozběhly ke vchodu. Za nimi se ozývaly hrozivé výkřiky paní Novákové.
„Uf, snad to vyšlo,“ vydechla Tereza, když zabouchla vchodové dveře.
„Ještě si postěžuje. Uvidíte. Pamatujete, jak jsme rozbily okno na chodbě? Ona hned stála za dveřmi a tátovi to večer nahlásila,“ odfrkla si Eliška, vzpomínajíc na jejich kousky.
Jaroslav se mezitím vracel z práce domů. Měl skvělou náladu. Před ním byl víkend a narozeniny. Od dětství měl tenhle svátek rád a těšil se, že ho stráví s rodinou.
Najednou se vedle něj objevila cikánka:
„Nečekaný dárek tě čeká, milý! Radovat se budeš, smát se budeš!“ řekla rychle, dotkla se muže ruky a hned odešla.
„Podivné věštkyně dnes chodí. Dřív chtěly pozlatit dlaň,“ usmál se Jaroslav a slovům cikánky nepřikládal žádnou váhu. Spěchal domů…
Doma zatím probíhala čilá diskuse:
„A co bude dávat máma? Zjistily jste to?“ zeptala se Eliška sester, ale ty jen pokrčily rameny.
„Ptala jsem se, ale máma řekla, že je to překvapení. Všechno se dozvíme, až přijde čas,“ odpověděla Tereza.
A to bylo divné. Máma se na tátovy svátky obvykle chystala společně s nimi.
„Viděla jsem, jak do dárkové obálky něco strkala. Možná poukaz do lázní? Pamatujete, jak si přáli společnou dovolenou?“ zamyslela se Anežka.
„Možná. Ale naše překvapení nebude o nic horší. A zapamatuje se na dlouho a pro tátu to bude naprostá nečekanka,“ zachichotala se Eliška.
„Hlavně ať to neobjeví dřív,“ přitiskla si Tereza prst na rty.
Zazvonil zvonek a holky se rozběhly otevřít. Ve dveřích stáli rodiče.
„Jste dnes nějak moc tiché. Hned se přiznejte, co jste zase provedly,“ řekla Eva a pozorně si dcery prohlížela.
Ale sestry ujistily, že je všechno v naprostém pořádku.
„Dokonce jsme vynesly odpadky!“ ohlásila Eliška.
„To je dobře. A proč je v koupelně tak mokro?“ zeptala se matka, když se blížila k umyvadlu.
Holky se na sebe podívaly.
„Promiň, maminko, chtěla jsem si vyprat tričko. Trochu jsem ho ušpinila,“ sklopila oči Anežka.
„Ani den bez dobrodružství!“ zasmál se Jaroslav. Měl skvělou náladu.
Holky rychle zmizely do pokojů a bez zbytečného přemlouvání šly spát.
„Roste nám parta… Podívej, jak jsou dnes poslušné. Určitě mi chystají překvapení,“ usmál se Jaroslav a políbil ženu.
„Spíš to vypadá jako klid před bouří,“ řekla Eva pochybovačně. Moc dobře znala své dcery…
Už leželi v posteli, když se z Eliščina pokoje ozval nějaký hluk.
„Zdálo se mi, že někdo mňoukal,“ zašeptal Jaroslav polospánkem.
Když vešli do dětského pokoje, Eliška seděla s Terezou:
„Zdálo se mi něco zlého, ale už je v pořádku. Budu spát s Eliškou, jo?“ řekla tiše holčička.
„Samozřejmě, miláčku. Jsi si jistá, že nepotřebuješ pomoc?“ zeptala se Eva.
Sestry přikývly a zbytek noci proběhl klidně…
V předvečer narozenin Jaroslav špatně spal. Zdály se mu sny o ryšavé cikánce. Mňoukala a koukala na něj jasně zelenýma očima.
Konečně otevřel oči a ztuhl. Přímo na jeho hrudi seděla ryšavá příšera a vrtala do něj pohledem!
„Mňau,“ pozdravilo monstrum Jaroslava.
„Ááá,“ vyrazilo z muže.
Eva hned nadskočila a snažila se pochopit, co se děje.
„Co? Co je to? “ konečně vykoktal oslavenec, upřeně hledě na ryšavého kocoura, který se už pokoušel uvelebit u jeho nohou.
Eva nechápavě mrkala.
„Hele, tati! Už jsi viděl naše překvapení!“ vešla do pokoje Eliška a snažila se mluvit co nejveseleji.
Za ní přišly dvojčata:
„Všechno nejlepší k narozeninám, tatínku! Rozhodly jsme se ti udělat dárek, který si zapamatuješ. Představujeme ti Bříška. Je moc hodný, klidný a slušně vychovaný kocour.
Mimochodem, bydlí u nás už druhý den a ty sis toho ani nevšiml. Všechny gauče jsou celé a tapety taky,“ překřikovaly se Tereza a Anežka.
Eva se rozesmála, když sledovala, jak Jaroslav lapá po dechu.
„Hlavně se neboj, tati. Máma ti teď dá poukaz do lázní a vy si skvěle odpočinete daleko od nás. A my se tu postaráme samy,“ vyhrkla Eliška.
„Jaké lázně? Počkejte, holky,“ Eva překvapeně pohlédla na dcery.
„Copak ten tvůj dárek v obálce nebyl zájezd na dovolenou? Sama jsem to viděla,“ přispěchala sestře na pomoc Anežka.
Eva nervózně zasmála.
„V tomhle domě se zřejmě nedá nic utajit,“ řekla konečně.
„Ale co teď s tou bestií? “ bezradně se zeptal Jaroslav a pozoroval, jak kocour tiše vrní u jeho nohou.
„Víš, tati, stalo se to náhodou. Vyšly jsme na dvůr a našly kocoura v pytli… v popelnici. A pak se objevila paní Nováková. Tak křičela. No, sám víš, jak umí…“ začala Eliška.
„My se lekly a utekly, co nám nohy stačily, domů,“ autoritativně dodala Tereza.
„Všechno se to nějak stalo samo a kocour skončil u nás doma. Ale nevyhodíme ho přece zase na smetiště? Dokonce jsme ho umyly a daly do pořádku. Je moc klidný a trpělivý,“ řekla Anežka se slzami v očích.
Jaroslav si povzdechl. V hlavě mu najednou vytanula slova cikánky o nečekaném dárku.
„No jo… Dáreček to byl tedy parádní,“ řekl tiše a prohlížel si celou tu čestnou společnost.
„Miláčku, možná mají holky pravdu. Toho kocoura je opravdu škoda. Kolik si musel vytrpět. A vypadá velmi klidně a mazlivě,“ přišla dcerkám na pomoc matka.
Jaroslav si povzdechl a přemýšlel o vzniklé situaci.
„A bude nám chytat myši! Jsem si jistá! “ vyslovila železný argument Tereza.
„Ale u nás nikdy žádné myši nebyly,“ řekl smutně Jaroslav a rozhlížel se.
„Může se stát cokoliv, já jsem onehdy slyšela nějaké šustění za zdí,“ podpořila sestru Anežka.
„Tak dobře, vy uličnice. Uvidíme, jak se budete chovat dál. A samozřejmě i jak se bude chovat Bříško,“ zasmál se Jaroslav.
„A proč Bříško?“ rozhodla se zeptat Eva.
„Kdybyste slyšeli, jak legračně přede, když ho hladíte po bříšku,“ usmály se holky.
„Ale co vlastně bylo v té obálce?“ chtěla vědět Anežka.
Eva se lehce zarazila. Pak přinesla manželovi malou krabičku, v níž ležela obálka.
„To není možné! “ vzrušeně řekl muž, když prohlížel obsah obálky.
Nedokázal zadržet slzy…
*****
„Samozřejmě, bratříček je báječný. Ale myslím, že náš Bříško na tátu udělal taky nezapomenutelný dojem,“ šeptala večer Anežka sestře, ležíc v posteli.
„Náš Bříško je pravý zrádce. Dva dny spal s námi a dnes se přestěhoval k rodičům,“ mračila se Tereza.
„Ale nech toho. Je to přece tátův kocour,“ zachichotala se Anežka.
Jaroslav ležel šťastný v posteli a poslouchal Bříškovo vrnění.
„Jaký uklidňující zvuk. A proč jsme si dřív nepořídili kočku? Nechápu,“ zašeptal a přitiskl k sobě manželku.
„Užívej si ticha a klidu, brzy tu nebude na spaní,“ zasmála se Eva.
„Víš, ani se mi nechce věřit, že budeme mít syna! Děkuju, milá, to je ten nejlepší dárek!“ usmál se Jaroslav a zavřel oči blahem.