Dnes je můj den. Celý život jsem snil o synovi – už dávno jsem mu vymyslel jméno: Timotej. Osud to ale zařídil jinak – s Lenkou máme tři dcery. Manželka se nikdy netrápila: „Podívej se, jaké máme krasavice!“ říkala vždycky s úsměvem. Já jen přikyvoval. Samozřejmě jsem své bystré holky miloval, ale když jsem viděl souseda, jak si kope s klukama na dvoře, uštípnul mě lehký závistivec.
„Nebuď blbý, Petře! Tvoje Markéta chodí na karate. Zmlátí každého kluka,“ utěšoval mě kamarád Jarda. Měl pravdu. Desetiletá Markéta byla bojovnice. A sedmiletá dvojčata Barbora a Anežka? Ty taky uměly zatopit.
Jenže touha po synovi mě neopouštěla…
Holky měly svůj sen – domácího mazlíčka. „Ani nápad. Nevydržím doma věčně štěkající stvoření,“ odbýval jsem je. „Kocour zničí tapety. Křečci smrdí. Papoušek je příliš hlučný.“ Holky se mračily. „Víťa a Klárka mají doma dva psy a nic!“ šeptala Markéta, ale já byl neoblomný. „Něco vymyslíme,“ utěšovala všechny Anežka – nikdy se nevzdávala.
Blížily se moje narozeniny. Holky seděly u Markéty v pokoji a dohadovaly se, co mi dát. „Termosku? Holící set?“ „Ne, to je moc fádní!“ „Tak vymysli něco chytrácká! My nakreslíme přání! Zbývají dva dny!“ „To je jako školka! Dárek musí být překvapivý a nezapomenutelný, říká máma.“ Půlhodina hádek hrozila přerůst v bitku, když zazvonil telefon. „Markéto, vynesli jste koš?“ ptala se máma. „Jasně… vynesli. Už jedeš domů?“ lhala Markéta bez mrknutí oka. Když zjistila, že máma bude dlouho, začala se chystat ven. „My jdeme s tebou!“ hlásila dvojčata. „Copak půjdeme tři s jedním pytlem?“ mračila se Markéta, ale za pár minut už stály před domem.
Zaslechly cosi u popelnic. „Slyšíte? Tam u popelnic,“ šeptala Barbora. Přiblížily se a uslyšely žalostné mňoukání. „Někdo snad hodil kočku do popelnice?“ pochybovala Markéta. Anežka jen pokrčila rameny a začala vyhazovat pytle z kontejneru. Sestry se k ní přidaly. Kočka zoufale zakřičela. „Snad na nás neskočí. Proč nevyleze? Uvízla?“ funěla Markéta, přehýbajíc se přes okraj. Za pár minut přišly na odpověď: „Dospělí se zbláznili! Zabaliť kočku do pytle a vyhodit!“ rozčilovala se Markéta, rozvazujíc igelit, v němž seděl vyděšený rezavý kocour. „Jak krásný a mazlivý! Jak ho někdo mohl vyhodit?“ povzdechla si Barbora. Kocour se jí hned přitulil.
„Co to tady vyvádíte, malé zlodějky? Všechny odpadky jste vysypaly na cestu! Já to řeknu rodičům!“ křičela přes celý dvůr paní Božena. Hádka s ní neměla smysl. „Utíkáme!“ zavelila Markéta a holky frčely k domu, za zády slyšely hrozivé výkřiky.
„Uf, snad to přešlo,“ vydechla Anežka, zavírajíc vchod. „Stejně si postěžuje. Pamatujete, jak jsme rozbily okno? Hned to večer práskla tátovi,“ ušklíbla se Markéta.
Já jsem se mezitím vracel z práce. Měl jsem výbornou náladu – víkend a narozeniny. Najednou se vedle mě objevila cikánka. „Nečekaný dar tě čeká, milý! Radovat se budeš, smát se budeš!“ rychle řekla, dotkla se mé ruky a zmizela. „Divné věštkyně. Dřív chtěly pozlatit dlaň,“ pomyslel jsem si a nedbal na to.
Doma to vřelo. „A co dává máma? Zjistily?“ ptala se Markéta, ale dvojčata jen krčila rameny. „Ptala jsem se, ale řekla, že je to překvapení. Všechno se dozvíme v pravý čas,“ odpověděla Anežka. Bylo to divné – máma se vždycky připravovala se mnou. „Viděla jsem, jak dávala něco do obálky. Možná zájezd do lázní? Pamatujete, jak snili o společné dovolené?“ řekla Barbora zamyšleně. „Možná. Ale náš dárek bude taky skvělý. A tatínka překvapí,“ chichotala se Markéta. „Hlavně ať to neobjeví dřív,“ přiložila Anežka prst ke rtům.
Zazvonil zvonek. Holky otevřely – stáli jsme s Lenkou ve dveřích. „Jste dnes nějak potichu. Rychle přiznat, co jste zase provedly,“ řekla Lenka, zkoumavě si prohlížejíc dcery. Ujistily nás, že je vše v pořádku. „Dokonce jsme vynesly koš!“ hlásila Markéta. „Dobře. A proč je v koupelně tak mokro?“ zeptala se máma, míříc k umyvadlu. Holky se podívaly – „Promiň, maminko, chtěla jsem vyprat tričko. Zašpinila jsem se,“ sklopila Barbora oči. „Ani den bez dobrodružství!“ smál jsem se. Měl jsem skvělou náladu. Holky rychle zmizely do pokojů a bez řečí šly spát. „Roste parta… Podívej, jak jsou poslušné. Určitě mi chystají překvapení,“ usmál jsem se na Lenku. „Spíš klid před bouří,“ pochybovala Lenka – znala své dcery dobře.
Už jsme usínali, když z Markétina pokoje zazněl hluk. „Zdálo se mi, že někdo mňoukal,“ zašeptal jsem polospánkem. Vešli jsme do dětského pokoje – Markéta seděla s Anežkou. „Měla jsem zlý sen, ale už je v pořádku. Spím s Markétou, dobře?“ tiše řekla. „Samozřejmě, zlato. Opravdu nepotřebujete pomoc?“ ujistila Lenka. Holky přikývly a zbytek noci byl klidný.
Před narozeninami jsem spal špatně. Zdály se mi sny o rezavé cikánce – mňoukala a dívala se na mě jasně zelenýma očima. Konečně jsem otevřel oči a strnul. Přímo na mé hrudi seděla rezavá obluda a vrtala do mě pohledem! „Mňau,“ pozdravila. „Ááá,“ vykřikl jsem. Lenka vyskočila. „Co? Co to je?“ koktal jsem, zíraje na rezavého kocoura, který už se ukládal k mým nohám. Lenka nechápavě mrkala. „Ale tati! Už jsi viděl náš dárek!“ vstoupila do pokoje Markéta, snažíc se znít co nejveseleji. Za ní přišly dvojčata: „Všechno nejlepší, tatínku! Rozhodly jsme se ti udělat nezapomenutelný dárek. Seznam se s Míšou. Je hodný, klidný a vychovaný. Bydlí u nás už druhý den a ty jsi ho ani nepostřehl. Všechny gauče jsou celé a tapety taky,“ překřikovaly se Barbora a Anežka. Lenka se smála, když jsem lapal po dechu. „Hlavně se neboj, tati. Máma ti teď dá zájezd do lázní a vy si pěkně odpočinete daleko od nás. My to tady zvládneme samy,“ vyhrkla Markéta. „Jaké lázně? Počkejte, holky,“ Lenka se překvapeně podívala. „Ale tvůj dárek v obálce není zájezd? Sama jsem viděla,“ přišla na pomoc sestra. Lenka nervózně zasmála. „Zdá se, že v tomhle domě se nedá nic utajit,“ řekla konečně. „Co si ale počnu s tou bestií?“ ptal jsem se rozpačitě, pozoruje kocoura, jak tiše přede u mých nohou. „Víš, tati, stalo se to náhodou. Vyšly jsme na dvůr a našly kocoura v pytli… v popelnici. Pak se objevila paní Božena. Křičela. Sám víš, jak umí…“ začala Markéta. „Bály jsme se a utekly domů celou cestu,“ dodala Anežka autoritativně. „Všechno se nějak semlelo a kocour byl u nás doma. Ale nemůžeme ho přece vyhodit zpátky! Dokonce jsme ho umyly a daly do pořádku. Je klidný a trpělivý,“ řekla Barbora s očima plnýma slz. Povzdechl jsem si. V hlavě mi vytanula slova cikánky o nečekaném daru. „No jo… Dárek to byl přímo trefný,“ zamumlal jsem, prohlížeje celou čestnou partu. „Miláčku, možná mají holky pravdu. Je mi kocoura líto. Kolik toho musel vytrpět. A vypadá klidně a mazlivě,“ přišla na pomoc maminka. Povzdechl jsem si, přemýšleje. „Bude nám chytat myši! Jsem si jistá!“ dodala Anežka železný argument. „Ale my nikdy myši neměli,“ řekl jsem smutně. „Všechno je možné, slyšela jsem zdi škrábat,“ podpořila sestru Barbora. „Dobře, vy banditky. Ještě uvidím, jak se budete chovat. A taky uvidím, jak se chová Míša,“ smál jsem se. „A proč Míša?“ zeptala se Lenka. „Slyšela bys, jak legračně přede, když ho hladíš po břiše,“ usmály se holky.
„A co bylo v obálce?“ rozhodla se zeptat Barbora. Lenka se lehce zastyděla. Pak přinesla krabičku, v níž ležela obálka. „To není možné!“ vydechl jsem, prohlížeje obsah. Nedokázal jsem zadržet slzy…
*****
„Bratříček je sice skvělý, ale myslím, že náš Míša udělal na tatínka taky velký dojem,“ šeptala večer Barbora sestře v posteli. „Zrádce jeden. Dva dny spal s námi, dneska se přestěhoval k rodičům,“ mračila se Anežka. „Ale no tak. Je to přece tatínkův kocour,“ chichotala se Barbora.
Ležel jsem šťastný v posteli a poslouchal Míšovo předení. „Jak uklidňující zvuk. A proč jsme si ho nepořídili dřív? Nechápu,“ zašeptal jsem, přitisknuv si Lenku. „Užívej ticho a klid. Brzy v tomhle domě nebude na spaní,“ smála se Lenka. „Víš, ani se mi nechce věřit, že budeme mít syna! Děkuji, miláčku, to je ten nejlepší dárek!“ usmál jsem se a přimhouřil oči štěstím.