**Deníkový zápis – Josef, 15. října**
Celý život jsem si přál syna. Už jsem mu vymyslel jméno – Tomáš. Jenže osud to zařídil jinak a doma nám vyrostly tři dcery… Manželka Eliška se tím netrápila.
„Jen se koukni, jaké máme krasavice!” opakovala často. Já jen s úsměvem přikyvoval. Samozřejmě jsem své chytré holčičky miloval. Přesto mě občas píchlo u srdce, když jsem viděl souseda, jak kope s klukama na hřišti.
„Neblázni, Josefe! Tvoje Markéta chodí na karate. Porazí každého kluka,” říkal mi kamarád.
Smál jsem se. Markéta v deseti letech byla opravdu bojovnice. Její sestry – sedmiletá dvojčata Tereza a Anežka – měly povahu taky čipernou.
Ale sen o synovi mě neopouštěl…
Moje dcery měly taky sen – domácího mazlíčka.
„To teda ne. Já doma nesnesu věčně štěkající stvoření,” odmítal jsem jejich prosby o psa.
„Kočka zničí tapety. Křečci smrdí. Papoušek je příliš hlučný,” zamítal jsem všechny další návrhy.
Holčičky se mračily a dokonce se urazily.
„Vždyť Bára a Kája mají doma dva psy! A nic se neděje!” rozhořčovala se tiše Markéta, ale já byl neoblomný.
„Něco vymyslíme,” utěšovala všechny Anežka, která se nikdy nevzdávala.
Blížily se moje narozeniny. Holky seděly u Markéty v pokoji a dohadovaly se, co mi dát.
„Termosku? Holící sadu?”
„Ale ne, to je moc obyčejné!”
„Tak si vymysli sama, když jsi tak chytrá! My nakreslíme přání! Zbývají dva dny!”
„To je jako ve školce, nejnižší třída! Dárek musí být překvapivý a nezapomenutelný! To říká máma.”
Diskuze trvala už půl hodiny a hrozilo, že skončí rvačkou, když najednou zazvonil telefon:
„Markétko, vynesli jste už koš?” zeptala se máma.
„Jasně… vynesli. Všechno je venku. Už jedeš domů?” lhala Markéta bez mrknutí oka. A když se ujistila, že máma nebude brzy, začala se rychle chystat.
„My jdeme s tebou!” přidala se dvojčata.
„Copak půjdeme všichni tři s jedním pytlem?” zamračila se Markéta.
Ale za pár minut už celá parta stála před domem.
„Slyšíte? Támhle u popelnic,” zašeptala Anežka.
Holky ztichly a přikývly. Když přišly blíž, zjistily, že z kontejnerů se ozývá žalostné mňoukání.
„Někdo snad nehodil kočku do popelnice?” řekla nejistě Markéta.
Anežka jen pokrčila rameny a začala energicky vyhazovat pytle, které kontejner plnily.
Sestry se zašklebily, ale pomáhaly jí. Jako by zaslechlo, že je blízko záchrana, kocour vydal zoufalý výkřik.
„Doufám, že se na nás nevyřítí. A proč ještě nevylezl? Snad tam neuvízl?” funěla Markéta, přehnutá přes okraj popelnice.
Z druhé strany energicky pracovaly Anežka s Terezou.
Za pár minut našly odpověď:
„Ti dospělí se úplně zbláznili. To museli vymyslet – zabalit kočku do igelitky a vyhodit!” rozčilovala se Markéta, rozvazujíc šustivý pytel, v němž seděl vystrašený rezavý kocour.
„Je krásný a mazlivý! Jak mohli jen vyhodit takového chudáka?” povzdechla si Anežka.
Kocour se jí okamžitě vyškrábal na ruce a přitisknul se, třesa se strachem.
„Cos to vyváděly, vy malé rošťačky? Všechny odpadky na chodníku! Já si na vás stěžuju rodičům! To jste si vymyslely zábavu, když není táta s mámou doma!” rozkřikla se na celý dvůr paní Nováková.
Dohadovat se s hrozivou ženou nemělo cenu. Přes svůj pokročilý věk se rychle blížila k holkám.
„Běžte,” zavelela Markéta.
A sestry se rozběhly ke vchodu. Za nimi se ozývaly hrozivé výkřiky paní Novákové.
„Uf, snad je po všem,” vydechla Anežka a práskla dveřmi.
„Ještě si postěžuje. Uvidíte. Pamatujete, jak jsme rozbily okno na chodbě? Okamžitě byla u toho a večer to řekla tátovi,” uchechtla se Markéta a vzpomínala na naše kousky.
Já se mezitím vracel z práce domů. Měl jsem výbornou náladu. Před námi byl víkend a moje narozeniny. Od dětství jsem tenhle svátek miloval a těšil jsem se, že ho strávím s rodinou.
Najednou se vedle mě objevila cikánka:
„Čeká tě nečekaný dárek, milý! Budeš rád, budeš se smát!” řekla rychle, dotkla se mé ruky a hned šla dál.
„Zvláštní věštkyně. Dřív chtěly aspoň korunu,” pomyslel jsem si a nepřikládal jejím slovům žádný význam, pospíchal domů.
Doma zatím probíhala čilá debata:
„A co dává máma? Zjistily jste to?” zeptala se Markéta sester, ale ty jen pokrčily rameny.
„Ptala jsem se, ale máma řekla, že je to překvapení. Všechno se dozvíme, až přijde čas,” odpověděla Anežka.
A to bylo zvláštní. Máma se totiž vždycky na tátovy narozeniny připravovala s nimi.
„Viděla jsem, jak do dárkové obálky něco dávala. Možná poukaz do lázní? Pamatujete, jak snili o společné dovolené?” zamyslela se Tereza.
„Možná. Ale naše překvapení bude taky dobré. A hlavně si ho zapamatujeme a bude to pro tátu úplné překvapení,” zachichotala se Markéta.
„Hlavně ať ho neobjeví dřív,” přiložila si Anežka prst na pusu.
Zazvonil zvonek a holky se rozběhly otevřít. Ve dveřích stáli rodiče.
„Dneska jste nějak moc tiché. Hned se přiznejte, co jste zase provedly,” řekla Eliška a pozorně si dcery prohlížela.
Sestry ale ujistily, že je všechno v pořádku.
„Dokonce jsme vynesly koš!” hlásila Markéta.
„To je dobře. A proč je v koupelně tak mokro?” zeptala se máma a přiblížila se k umyvadlu.
Holky se na sebe podívaly.
„Promiň, maminko, chtěla jsem si vyprat tričko. Trochu jsem ho ušpinila,” sklopila oči Tereza.
„Ani den bez dobrodružství!” zasmál jsem se. Měl jsem skvělou náladu.
Holky se rychle rozešly do pokojů a bez řečí šly spát.
„Roste nám parta… Koukni, jak jsou dnes poslušné. Určitě mi chystají překvapení,” usmál jsem se a políbil manželku.
„Spíš to vypadá jako ticho před bouří,” řekla pochybovačně Eliška. Moc dobře své dcery znala…
Už jsme šli spát, když z Markétina pokoje zazněl nějaký hluk.
„Zdálo se mi, že někdo mňouká,” zašeptal jsem ze sna.
Když jsme vešli do dětského, seděla tam Markéta s Anežkou:
„Zdál se mi zlý sen, ale už je všechno v pořádku. Můžu spát s Markétou, jo?” řekla tiše Anežka.
„Samozřejmě, zlato. Nepotřebujete naši pomoc?” zeptala se Eliška.
Sestry přikývly a zbytek noci byl klidný.
V předvečer mých narozenin jsem spal špatně. Zdály se mi noční můry o rezavé cikánce. Mňoukala a dívala se na mě jasně zelenýma očima.
Konečně jsem otevřel oči a strnul. Přímo na mé hrudi seděla rezavá příšera a pálila mě očima!
„Mňau,” pozdravila mě ta obluda.
„Ááá,” vyrazilo ze mě.
Eliška hned nadskočila a snažila se pochopit, co se děje.
„Co? Co to je?” zamumlal jsem konečně a zíral na rezavého kocoura, který se mi už pokoušel uvelebit u nohou.
Eliška nechápavě mrkala.
„Ale tati! Už jsi viděl naše překvapení!” vešla do pokoje Markéta a snažila se mluvit co nejveseleji.
Za ní se přišourala dvojčata:
„Všechno nejlepší k narozeninám, tati! Rozhodly jsme se, že ti dáme dárek, na který nezapomeneš. Seznam se s Mourkem. Je moc hodný, klidný a vychovaný kocour.
Mimochodem, už druhý den u nás bydlí a vy jste si ho ani nevšimli. Všechny gauče jsou celé a tapety taky,” překřikovaly se Tereza a Anežka.
Eliška se zasmála, když viděla, jak popadám dech.
„Hlavně si nedělej starosti, tati. Máma ti teď dá poukaz do lázní a vy si skvěle odpočinete daleko od nás. A my to tady zvládneme samy,” vyhrkla Markéta.
„Jaké lázně? Počkejte, holky,” podívala se Eliška překvapeně na dcery.
„Ale nebyl tvůj dárek v obálce zájezd na dovolenou? Sama jsem to viděla,” přišla sestře na pomoc Tereza.
Eliška se nervózně zasmála.
„V tomhle domě se zřejmě nedá nic utajit,” řekla konečně.
„Ale co mám teď dělat s tou bestií?” zeptal jsem se zmateně a sledoval, jak kocour tiše vrní u mých nohou.
„Víš, tati, stalo se to náhodou. Vyšly jsme na dvůr a našly kocoura v igelitce… v popelnici. A pak se objevila paní Nováková. Hrozně křičela. No, ty víš sám, jak umí…” začala Markéta.
„My jsme se lekly a utíkaly, co nám síly stačily, domů,” dodala autoritativně Anežka.
„Všechno se to nějak samo stalo a kocour skončil u nás doma. Ale přece ho nevyhodíme znovu do popelnice? My jsme ho dokonce umyly a daly do pořádku. Je moc klidný a trpělivý,” řekla Tereza se slzami v očích.
Povzdechl jsem si. V hlavě mi najednou vytanula slova cikánky o nečekaném dárku.
„No jo… Dárek to byl tedy parádní,” řekl jsem tiše a prohlížel si celou tu čestnou společnost.
„Miláčku, možná mají holky pravdu. Toho kocoura je opravdu líto. Kolik si musel vytrpět. A vypadá moc klidně a mazlivě,” přišla dcerkám na pomoc máma.
Povzdechl jsem si a přemýšlel o celé situaci.
„A bude nám chytat myši. Jsem si jistá!” vytasila se s železným argumentem Anežka.
„Ale my jsme nikdy myši neměli,” řekl jsem smutně a rozhlížel se.
„Všechno se může stát, já jsem nedávno slyšela nějaké šustění za zdí,” podpořila sestru Tereza.
„Dobře, vy rošťačky. Ještě uvidíme, jak se budete chovat dál. A samozřejmě, jak se bude chovat i Mourek,” zasmál jsem se.
„A proč Mourek?” chtěla vědět Eliška.
„Kdybyste slyšely, jak legračně vrní, když ho hladíte po bříšku,” usmály se holky.
„A přece, co to bylo za dárek v té obálce?” rozhodla se zeptat Tereza.
Eliška se trochu zastyděla. Pak přinesla manželovi malou krabičku, ve které ležela obálka.
„To není možné!” řekl jsem vzrušeně a prohlížel si obsah obálky.
Nedokázal jsem zadržet slzy…
*****
„Bratr je samozřejmě skvělý. Ale myslím, že náš Mourek udělal na tátu taky nezapomenutelný dojem,” šeptala večer Tereza sestře v posteli.
„Náš Mourek je ale zrádce. Dva dny spal s námi a dnes se přestěhoval k rodičům,” zamračila se Anežka.
„Ale no tak. Je to přece tátův kocour,” zachichotala se Tereza.
Ležel jsem šťastný v posteli a poslouchal Mourkovo přístění.
„Jak uklidňující zvuk. A proč jsme si dřív nepořídili kočku? Nechápu,” zašeptal jsem a přitisknul si manželku k sobě.
„Užívej klidu a pohody. Brzy v tomhle domě nebude na spaní,” zasmála se Eliška.
„Víš, ani se mi nechce věřit, že budeme mít syna! Děkuju, miláčku, to je ten nejlepší dárek!” usmál jsem se a přimhouřil oči štěstím.