— Nikdo mě nepotřebuje, půjdu sama do domova důchodců
— Už nemůžu dál, — říká Jana, — prostě nemám sílu. Po rozhovoru s ní se cítím jako vymačkaný citron.
A přestože vím, že mě velmi miluje, a já ji také, přála bych si omezit náš kontakt na minimum, protože je to prostě příliš těžké.
Janě je 44 let, má manžela a dvě děti. Před asi pěti lety její matka ovdověla a před dvěma lety se její mladší bratr oženil. Jeho žena zdědila vlastní byt, ale na přání matky mladí manželé bydleli s ní asi půl roku.
— Neodcházejte, — prosila Marie svého syna, — cítím se tak sama, nepřežiju, pokud zůstanu úplně sama.
— Můj bratr podlehl matčině přání a přesvědčil svou ženu, — vypráví Jana, — i když být na jejím místě, mít vlastní byt, nikdy bych se nenastěhovala k tchyni. Ale švagrová situaci pochopila. Už hledali nájemníky do jejího dvoupokojového bytu, ale než někoho našli, bratr už nemohl déle vydržet žít s matkou pod jednou střechou.
— Tohle není život, — stěžoval si mi bratr Petr, — odpověděla jiným tónem, nepozvala nás ke stolu tak, jak by měla, podívala se na mě divně, když jsem kolem ní prošel. Všichni se snažíme vyrovnat se ztrátou otce, ale život jde dál. Nehodlám přijít o svou ženu kvůli matčiným věčným výčitkám.
— Zpočátku jsem si myslela, že je to jen klasický příběh: snacha proti tchyni, — říká Jana, — ale pak jsem si vzpomněla: ano, když matce něco řeknete, za pár dní vám to připomene se slzami a výčitkami, úplně změní význam, jako byste jí chtěli ublížit. Nevycházíme jí vstříc, nevážíme si jí.
Když se Petr s manželkou odstěhovali, matka začala Janě neustále volat a stěžovat si, že už není nikomu potřebná a že její děti na ni zapomněly.
— Zahodím telefon, — říkala, — zapomeňte, že vůbec máte matku. Nikdo mě nepotřebuje, tak já také nikoho nepotřebuji.
— Mami, jak to můžeš říct? — ptala jsem se jí, — vždyť jsem včera byla u tebe na obědě.
— Byla jsi? Jen jsi se zastavila? Ale neposadila ses a nepromluvila sis se mnou.
— A kdy si mám sednout? — říká Jana, — musím běhat do práce, starší syn chodí do třetí třídy, dcera se připravuje na školu na příští rok, večery během týdne jsou plné domácích povinností, a když jedu za mámou o víkendu, půl dne je pryč.
— Nech mě ti pomoci s úklidem, — nabízí její dcera o víkendu, — zatímco manžel bude přidělávat police na balkoně, já mohu vyčistit koupelnu a ty si můžeš hrát s vnoučaty.
— Nic nepotřebuji, — říká matka, — dožiju i tak, už mi moc času nezbývá. A proč mi nabízíš úklid? Chceš říct, že jsem nepořádná, že mám špinavý dům?
A začne vyjmenovávat jak smyšlené, tak skutečné chyby, které sahají až do Janiných školních let. Jana to snáší jen stěží, ale pokud se pokusí matce odpovědět, okamžitě se objeví slzy:
— Raději ke mně vůbec nechoďte, — pláče matka, — nedrážděte mě. Všechny děti jsou jako děti, jen vy mě nepotřebujete, jen mě kritizujete, že se chovám špatně, že říkám něco špatného. Dožiju sama, půjdu do domova důchodců.
— Ani vnoučata nechtějí u babičky přespávat, — říká Jana, — protože i jim dělá výčitky, že pro ně vařila, snažila se, a oni špatně jedí.
— Nedávno bratr koupil matce nové záclony, — vzpomíná Jana, — jeho žena je vybrala, protože který muž by si sám vybíral záclony? Matka je nejprve pochválila, ale když zjistila, že je vybrala švagrová, okamžitě požádala, aby byly odneseny.
Petr je odnesl.
— Kde jsou moje nové záclony? — ptá se matka po dvou dnech telefonem, — řekla jsem, abyste je vzali? Nic takového jsem neřekla! A nedělejte ze mě mučednici, jsem naprosto při smyslech.
— Matce je 68 let, je zdravá, ale její povaha se stala nesnesitelnou. Vždycky ráda měla všechno pod kontrolou, držela věci pevně v rukou, ale když byl otec naživu, tak se takto nechovala.
Mariiny děti teď žijí s neustálým pocitem viny – že matce věnují příliš málo pozornosti, že ji dostatečně nemilují nebo že ji milují špatným způsobem. Snaží se s ní více komunikovat, chápat její potřeby, naslouchat jí, ale situace se jen zhoršuje. A s každou novou stížností se touha udržovat vztah zmenšuje víc a víc.
— Co máme dělat? — ptá se Jana o radu, — Protože i přes všechno ji můj bratr, mé děti a já máme velmi rádi. Vnoučata by ji navštěvovala častěji, kdyby nebyla tak kritická.
