“O otci nic nevím, ale v kolonce je uvedeno vaše jméno, tak si pro ty dvojčata přijďte!”
Tři roky po rozchodu jsem se znenadání stal otcem dvou novorozených chlapců. Sám za to můžu, měl jsem se nechat řádně rozvést! Ale nakonec to bylo mé štěstí…
S Jaroslavou jsme byli manželé deset let. Měli jsme dvě skoro stejně staré dcery, Elišku a Terezu. Vše jako u normálních lidí: přes den práce, večer rodina. Jenže naše maminka začala čím dál častěji někde zůstávat déle. Že zašla za kamarádkou, že byla ve frontě v obchodě, že na ni padla spousta práce… Nakonec mi „hodní“ lidé donesli, že Jaroslava má milence.
Samozřejmě jsem neotálel a dal jí to sežrat. Jarka se hned pustila do obrany – a nejlepší obrana je přece útok. Že jsem jí nevěnoval dost pozornosti, že se už necítí jako žena, že ji domácnost vysávala a že holky… že holky prý milovaly jenom mě… Prostě jsme se pořádně pohádali a oznámila, že odchází za tím svým. A opravdu odešla, opustila nás a nechala dívky se mnou.
Eliška s Terezkou nejdřív nechápaly, kam máma zmizela, ale časem si zvykly. A právě tehdy mi v práci nabídli přesun – řídit novou pobočku v jiném městě. Tak jsme s holkama sbalili kufry. Všechno se odehrálo rychle, proto jsme se nestihli s Jarkou řádně rozvést.
Na novém pracovišti jsem potkal báječnou ženu. Alena byla stejně stará jako já a taky sama vychovávala dvě dcery. Než jsme se nadáli, nastěhovali jsme se k sobě a žili jsme jako jedna velká rodina. Naše děti byly skoro stejně staré, večery byly jedna velká mela: děvčata si buď hrála společně, nebo přesně naopak – hádala se jako divá. Přesně jako ve školce! S Alenkou jsme na ně nemohli dost žasnout, ale v skrytu duše jsme toužili po společném synovi. Jenže to nějak nešlo…
V době toho podivného telefonátu jsme s Alenou žili žili spolu dva roky a už jsme nad pořízením syna zlomili hůl… Tak dobře, nebude, budeme mít jen naše holčičky. A pak ten hovor.
Podle čísla na displeji jsem hned poznal, že volají z pevné linky ze mého rodného města:
“Pane Nováku?”
“Ano, u telefonu.”
“Mám pro vás smutnou zprávu… Vaše manželka Jaroslava Nováková bohužel z komatu nevyšla a dnes zemřela. Přijeďte si pro děti, zítra je propouštíme. Ohledně paní Novákové vám vše zítra vysvětlíme.”
“To je snad vtip? Jarku jsem neviděl tři roky a naše děti jsou teďánek se mnou.”
“O otci nic nevím, ale v kolonce je uvedeno vaše jméno, tak si pro ty dvojčata přijďte!”
Na druhém konci zavěsili. Zmatek mě neopouštěl, číslo jsem si ověřil na internetu: opravdu to byla tamní porodnice.
Alena na mě zírala obrovskýma očima, taky nechápala. Celý rozhovor slyšela. Rychle jsme se sebrali, odvezli holky k babičce s dědou a vyrazili jsme zjistit, co se bývalou vlastně stalo.
Před porodnicí jsme narazili na Jarkinu kamarádku. Ta nám prozradila, že ji ten milenec opustil hned poté, co mu oznámila těhotenství. Byla to těžká gravidita, dvojčata taky nejsou legrace, a nakonec se přihodilo něco opravdu hrozného… Děti zachránili, ale maminka upadla do kómatu a po pár dnech zemřela. Dvojčata bylo třeba po narození zaregistrovat. Matka v takovém stavu nemohla sdělit aktuální údaje, proto použili data z matriky – kde jsem pořád figuroval jako její manžel. A tak se automaticky stal jejich otcem.
Kamarádka, když to mezi pláčem dopověděla, nabídla pomoc a odešla. Alena stála vedle mě a div mi nerozdrtila ruku, jak silně ji svírala.
“Aleňo… co to děláš?”
“Péťo… my si je přece vezmeme, že jo?”
Bylo vidět, jak ze všech sil skrývá radost a úsměv.
“Toho? Dvojčata?”
“Ano, ano, ano… Prosím! Mohli bychom mít své? Co když se to nikdy nepovede? A teď jich je rovnou dva, hotových…”
“Alenko, tohle nejsou hračky, abys s nimi… Já vážně nevím…”
“Péťo, já to mys
A časem nám došlo, že ti dva malí kluci, kteří k nám přišli z nečekané tragédie, byli posledním chybějícím dílkem naší rodinné skládačky.
