NEVDĚČNÝ PETŘÍČEK
Ráno zavolal Petr Aleně přímo do kanceláře a suše oznámil, že po práci zamíří k Novotným slavit svůj pracovní svátek.
Jestli chceš, stav se, dodal s nezájmem, jistý, že nedorazí a bude radši číst nebo trčet u počítače.
Jasně, stejně nevzrušeně odpověděla a o polední pauze vyrazila do obchodního domu koupit manželovi dárek. Oddělení parfémů bylo přeplněné ženami, co dumaly nad flakony.
Alena okamžitě zahlédla elegantní lahvičku drahé kolínské na lesklé, černé krabičce pózoval frajer v ledabyle přehozeném saku, s drzým pohledem a úšklebkem. No, úplný její Petr.
Prodavačka šikovně balila dárky do barevné fólie a lepila mašle. Najednou se přitočila nějaká babka a prohlásila:
Jé, holky, vy jim kupujete ty kolínský, a stejně to budou očichávat jiné a kravaty taky budou obdivovat spíš cizí.
Holky se rozesmály a Alena si pomyslela, že takhle to má celý život: vše pro Petříčka, a on pořád pro někoho jiného. Když byli mladí, byla do něj blázen a on to jen shovívavě trpěl. Na školu dálkově úkoly za něj psala ona. Děti? Všechny starosti táhla sama.
Zpočátku býval aspoň vděčný. Později si na její péči zvykl a bral to jako samozřejmost. Přitom zvenčí to muselo vypadat malebně: domek, klid, chytré děti. Jenže ty děti vyrostly a vylétly. Alena zůstala s Petrem a tehdy zjistila, že ji něco chybí.
Když se před dvaceti lety vdávala, mamince do toho byla čert. Podívej, vždyť on je tak pohlednej a ví to o sobě. Bude se celý život prohlížet a tobě zbyde kulový, špitala tehdy. Krásný chlap je jako veřejný statek bude ho obdivovat každý, ty ho mít jen na půjčování.
Bod jedna máme neoblíbenou manželku. Bod dva už je jí čtyřicet tři. Bod tři nikoho jiného už nezajímá…
Alena stála u okna. Slunce už pálilo jako v dubnu. Za chvíli máme MDŽ. A co? Zase sama… Život skoro za mnou… A co bude dál?
Zvenku se ozvalo čilinkání ptáků a naléhavé ťukání na sklo. Na římsu nervózně přihopkal potrhaný vrabec a koukal na Alenu svým kulatým okem.
To je znamení, usoudila. V tu chvíli odbily hodiny na zdi.
Dobře, ještě není pozdě. Bod první když nás nikdo nemiluje, musíme se milovat samy… Práskla dveřmi a vyběhla. Nejdřív ke kadeřnici, pak na nákupy…
V půl sedmé zrcadlo obdivně kulilo oči na tajemnou dámu v křesle u počítače. Malé černé šaty, krátký sestřih s tříbarevnou ofinkou, hluboký pohled (linka, stíny, rozmazání, jak má být), rty jen poťuknuté leskem a hned působily plně a rozverně.
Tak bod druhý ve čtyřiceti život teprve začíná…
Prošla do kuchyně, vrátila se s číší vína, připila si se zrcadlem: Bod třetí potřebujeme vůbec manžela, který si takové ženy neumí vážit?…
Je jasné, že k Novotným dorazila s jemným pohupováním na podpatkách. Nastalo zaražení a mužské ruce se hned nabízely: pomoct z kabátu, nabídnout židli, nebo aspoň jablko. Ach ano… Promiňte, vážně tu je i můj muž? Ani jsem ho nepostřehla…
Petr byl zdrcen jejím náhlým nástupem, zcela vykolejen taktikou a pohledem ostatních pánů.
Ráno, v touze převzít ztracenou převahu, prohlásil svým starým hlasem: My jako, budeme snídat? Tady šláp vedle, neb hned vedle něj neležela ta stará přines-podej.
Vedle něj spokojeně pochrupávala jemná, rozmarná žena, zcela jistá sama sebou.
Ani otočit tou umně rozcuchanou ofinkou, jen líně zamručela:
A už jsi udělal snídani, miláčku?
Protáhla se a, než znovu usnula, pomyslela si: Tak to má být, drahý. Jinak zase připomenu bod třetí.Petr se rozpačitě podrbal na hlavě a neřekl nic. Vzduchem visela otázka, kterou nikdy předtím nemusel položit: Co teď vlastně bude?
Ale Alena už naslouchala svému vítěznému, klidnému tichu. Najednou jí připadalo směšné, jak celý život čekala na jeho uznání, když ve skutečnosti stačilo otevřít okno a vpustit vítr. Tohle ráno chutnalo jinak byla tu ona a její nové ano, které už nepotřebovalo schvalování.
Venku začaly zvonit tramvaje, světlo hrálo ve vlasech a nový den se rozpínal jako široké modré moře. Se smíchem si v duchu sepsala bod čtyři: A odteď budu žít hlavně pro sebe. Obletěla hlavou a pousmála se na odraz ve skle a poprvé za dlouhé roky měla pocit, že ta žena na ni mrkla nazpět.
Petr se zvedl, nesměle postavil vodu na kávu a zamířil ke dveřím.
Alena otevřela okno dokořán. Déšť malých vrabčích perutí venku zamával a zmizel v korunách stromů.
Usmála se. A v tom úsměvu nebyla ani kapka lítosti jen chuť běžet vstříc vlastnímu světu, který s každým novým ránem začíná právě tam, kde velké holky už dávno dávají svoje štěstí před všechny pracovní svátky na světě.
