Oči jsem nezapomněla.
„Poslyš, Marku, to nějak často běháš za svou sestrou do nemocnice s těmi taškami,“ poznamenal Petr trochu podrážděně ke své manželce Marii, když se opět vrátila z návštěvy v nemocnici a sedli si k večeři.
„A to ti tolik vadí?“ podivila se Marie.
„Ani ne že by mě to vadilo. Chápu, že je to tvoje sestra. Ale Kamila je na tom docela dobře a má okolo sebe i muže, dceru, syna s jeho manželkou. Proč tam musíš vážit cestu každý den? Nebo je tam nějaký sympatický lékař, kvůli kterému sestru tak často navštěvuješ?“
„Co to povídáš, Petře!“ odbyla ho Marie. „To máš ale nápady. Mimochodem, Kamiliina lékařka je ženou, takže tvoje teorie jaksi padá…“
„Tak mi to vysvětli, Marie. Proč tam musíš denně po práci jezdit? Stává se, že vstáváš v šest ráno, připravuješ šťávy a vývary, pak spěcháš domů sbalit tašky a hned do nemocnice? To nemůžeš všechno zvládat, podívej, jak se nevyspíš, kruhy pod očima.“
„No dobře, povím ti to, jinak se mě nezbavíš,“ povzdechla si Marie, když sklízela stůl. „Uvařím si čaj a povím ti, co za tím je.“
„Prosím, ať to konečně pochopím,“ těšil se Petr.
***
Sedmnáctiletá Marie Vrátilová ukončila školu a přišla do Prahy, aby se dostala na vysokou školu nebo do odborné školy, jak to vyjde. Vyrostla v malé vesnici, kde nebyly žádné možnosti dalšího vzdělávání. Marie toužila stát se právničkou a získat diplom.
Zkoušky na vysokou školu neudělala, ale podařilo se jí dostat na právnickou školu, z čehož měla velikou radost, protože se nechtěla vrátit do vesnice, kde by neměla žádné vyhlídky. Práce prodavačky, jako to dělala její matka, Marii neoslovovala. Rozhodla se, že si ve městě najde své místo, vystuduje, najde práci a založí si vlastní život. Do vesnice bude jezdit jen na návštěvy a pomáhat rodičům, až sama bude na vlastních nohou.
Ve škole chodila s Vítem Kalábem, spolužákem. Ale na rozdíl od Marie Vít netoužil po městském životě a z vesnice se mu nechtělo. Po škole šel pracovat na farmu v rodné vesnici, kam se chtěl i po vojně vrátit. Takový život mu vyhovoval.
Marie z těch vyhlídek byla zděšena a s Vítem se bez problémů rozešla. A Vít? Tomu se životní plány nezměnily a za půl roku, co mu bylo osmnáct, si vzal Alenu, která po něm už dávno toužila.
Na škole Marie dostala ubytování na koleji a začala se adaptovat na nový život. Snažila se mít výborné studijní výsledky, aby dostala zvýšené stipendium. Rodiče jí také pravidelně posílali peníze, takže nestrádala.
Ten podzimní den se Marii vryl do paměti do nejmenších detailů. Jela autobusem z knihovny, kde se připravovala na seminář občanského práva. Byl večer a autobusy byly přeplněné. Sotva se jí podařilo vklouznout mezi lidi, ale nechtěla čekat na další.
Když z autobusu vystoupila, zjistila s hrůzou, že jí někdo rozřezal kabelku a ukradl peněženku. Právě ten den dostala stipendium a včera peníze od rodičů. Všechno bylo pryč. Nepodařilo se jí peníze schovat u postele, jak to obvykle dělala.
Bylo to obvyklé. Krádeže v přeplněné dopravě byly časté a viníci téměř nenalezeni. Nejhorší bylo, že neměla ani korunu. Matka jí nedávno říkala o zpoždění ve výplatě u táty a prosila ji, aby byla ekonomická.
Marie byla zoufalá. Pláč ji přemohl. Obviňovala se, že neuklidila peníze dřív a nebyla dost pozorná v autobusu. Nicméně, co mohla říci na policii? Nemohla identifikovat nikoho z lidí, se kterými jela. Peněženka byla zřejmě už někde v kontejneru a peníze rozebrané. Co bude dělat?
“Proč brečíš?” zeptala se její spolubydlící Helena, když viděla Marii plakat. Marie vysvětlila, co se stalo.
“Tak to je smůla. Ale byla to tvoje chyba. Kdo nosí všechny peníze s sebou? V autobuse jsi měla kabelku pevně držet, nebo peníze schovat kdekoliv jinam. Jsme v těžké době, musíš být na pozoru. Vážně, jsi chytrá, ale v tomhle jak slepice.”
Marie věděla, že má pravdu, ale slyšet to její bolest nezmenšilo. Cítila se jako hloupá slepice. Peníze byly pryč a život byl neúprosný.
“Nepotřebuješ pomoc?” nabídla z ničeho nic Helena. “Mohu tě představit někomu, kdo by ti materiálně pomohl…”
Marie nad tím zavrtěla hlavou. Ta myšlenka byla pro ni nepřijatelná. Hledání starého sponzora, prodávání sebe za peníze, to nebyla cesta, kterou by se chtěla vydat.
“Heleno, nemohla bys mi půjčit trochu peněz do příštího stipendia?” zeptala se Marie. “Nemám vůbec nic.”
“Omlouvám se, ale nemohu. Utratila jsem skoro všechno za oblečení a make-up. Ale moje nabídka pořád platí. Zvaž to. Víš, když nemáš co jíst, morální zásady obvykle nejsou na pořadu dne.”
Marie nic neřekla. Otočila se ke stěně a začala tiše plakat. Brzy však vyčerpáním usnula.
