Oni není! Dokonalá manželka
Můj milý mě opustil, když zjistil, že čekám dítě. Asi jsem prostě neviděla, že mě nemiluje tak, jak jsem si myslela. Ani on, ani jeho rodiče, ani jeho sestra, která byla mojí blízkou přítelkyní, nechtěli ani pohlédnout na svou dceru-vnučku-neteř. Ale já nic nevyžadovala. Každý si zvolil svou cestu: on si našel novou přítelkyni, já porodila dítě bez manžela.
Moje maminka mi tehdy řekla: “Odejdi. Příjmu tě zpátky, pokud potratíš.” Maminka mě vychovávala bez otce. Nechtěla, abych měla stejný osud. Měla na to právo. Ale své dceři bych nikdy nic takového neřekla.
Budeme si navzájem oporou. V našem domě nebudou stížnosti kvůli nedostatku peněz a mužské pomoci. Právě jsem dokončila univerzitu a už jsem pracovala, podařilo se mi získat místo v studentské koleji a dokonce i malý byt. Z platu jsem pořídila nějaké nábytkové kousky a domácí potřeby. Neměla jsem vůbec nic. Jaképak džusy a ovoce pro těhotnou!
Stačí, když bude na chleba s mlékem. Bylo to všechno: únava, slzy a strašlivá nespavost. Ale nechtěla jsem, aby mě někdo litoval. Usmívala jsem se. Navštěvovali mě jeho přátelé. Mluvila jsem o něm jen v dobrém, nemyslela na křivdy. Potřebovala jsem sílu pro dítě, které jsem nosila pod srdcem. Jednou jsem slyšela frázi: nikdo ti nic nedluží. Trochu hrubé, ale v podstatě pravdivé. Proč by mě měl někdo zachraňovat, když jsem sama převzala zodpovědnost za svůj život a život malého človíčka?
Dcera se narodila v prosinci. Nový rok jsme už slavili spolu. Moji noví známí studenti se scházeli, hráli na kytaru, pili čaj, pomáhali střídat praní plenek. Barunka také pomáhala, jak mohla: jedla a spala, a mezi tím vesele žvatlala. Mnoho lidí mi říkalo, že u nás doma je úžasně radostná a lehká atmosféra. A jednoho dne jsem si všimla, že jeden ze studentů začal chodit častěji a zůstával déle.
Byl laskavý, zručný a mimo jiné pohledný. Honza byl o čtyři roky mladší než já. Nasadila jsem na své srdce zámek, zakázala si dělat plány a těšila se z každé minuty, kdy jsme byli spolu. A pak jsem poznala jeho maminku. Požádala ho, jestli by mohla přijít na návštěvu a… hned první den mě nazvala dceruškou.
Nyní s manželem žijeme v jiné koleji. Vše v pokoji je uděláno jeho rukama. Říká, že jsem ideální manželka. S mojí maminkou jsme se smířily. Není nadšenější než jejich vnučka. O víkendech jezdíme k jeho rodičům do vedlejšího města. Tam Barunka běží ke své druhé babičce a dva dny se od sebe nehnou.
S hrůzou si pomyslím: kdybych udržela u sebe člověka, který mě nemiloval, měla bych teď něco takového?! Jen manžela, který mě přehlíží, tchyni přesvědčenou, že jsem zničila život jejímu synovi, pocity viny a slzy do polštáře.
Bůh mi dal mnohem více, než jsem si přála.
