– Nevypadá to dobře, že vaše děti budou mít byty a můj syn ne. Pořiďme mu byt s hypotékou!

• Nedávno můj manžel Antony prohlásil, že moje děti mají byty a jeho dítě ne, takže musíme vymyslet, co udělat, aby i jeho dítě mělo byt. Vysvětlím, že moje děti jsou moje děti a Antoniho děti a Antoniho syn je jeho dítě z prvního manželství.

Proč bych to měla řešit já a starat se o byt pro něj? Samozřejmě jsem věděla, že Antoni byl předtím ženatý a měl dítě. Takže jsem s manželstvím s Antoniem nespěchala.

Žili jsme spolu tři roky, než jsme se vzali. Pozorně jsem sledovala, jak se staví ke své bývalé ženě a k dítěti. O rok později se mi narodil syn. Po dalších dvou letech jsem porodila druhého syna.

S Anthonym jsem naprosto spokojená: jako s manželem i jako s otcem. Věnuje čas mně i dětem. Dobře vydělává. Samozřejmě občas dochází k hádkám a konfliktům, ale to se stává v každé rodině.

Bydleli jsme v bytě, který jsem zdědila po otci. Matka se s ním rozvedla, když jsem ještě chodila do školky. Teď se matka podruhé vdala, ale z druhého manželství neměla žádné děti.

Anthony a jeho první žena vždycky bydleli v pronajatém bytě. Za všechna ta léta, co spolu žili, šetřili na hypotéku, ale nikdy jim to nevyšlo. Po rozvodu s Anthonym se jeho žena vrátila ke svým rodičům. A on po rozvodu žil v pronajatém bytě.

Když jsme se vzali, nastěhoval se ke mně. Nesoustředili jsme se na to, komu byt patří. Prostě jsme bydleli v mém bytě a dělali všechno: jak rekonstrukce, tak nákup nového nábytku. Ale před rokem a půl mi postupně zemřely babičky: matka mé matky a matka mého otce. Oba byty mi byly odkázány: babičky mi je odkázaly v závěti.

Dokud jsou mé děti malé, rozhodla jsem se, že tyto byty budu pronajímat. A pak dám každému ze svých synů po jednom bytě. Peníze za pronájem jednoho bytu nyní dávám své matce: aby měla příplatek k důchodu. A peníze za druhý byt jsou příplatkem k mému platu. Ostatně peníze nejsou nikdy zbytečné.

Manžel se do mých záležitostí s byty nevměšoval: vždyť s nimi nemá nic společného. Ale hned jsem mu řekla, že až naše děti vyrostou, dám každému dítěti byt. S tím souhlasil. A to bylo vše, téma bylo uzavřeno.

A najednou mi manžel řekl:
– Můj syn bude za pár let končit střední školu. Je dospělý a musí už myslet na svou budoucnost!

Nechápala jsem, na co manžel naráží, ale poslechla jsem ho.
– Vaše děti mají byty! Můj syn je nemá! Pojďme mému synovi koupit byt na hypotéku! – řekl náhle můj muž.

Byla jsem prostě v šoku! Měla jsem spoustu otázek. Nejprve jsem se manžela zeptala: Proč jsou naše společné děti najednou jen moje? A Anthony mě požádal, abych se nechytala jeho slov.

– Ale můj syn přece nikdy nic nezdědí. Chci, aby měl svůj vlastní byt!
– Je moc dobře, že o tom přemýšlíš! Ale tvůj syn má matku a otce, kteří by na to měli myslet. Proč to nedělá vaše žena?

Můj manžel mi vysvětluje, že jeho žena vydělává velmi málo,rodiče jí stále pomáhají. A on sám není schopen splácet hypotéku. Ale když mu pomůžu, všechno se vyřeší. Dopadlo to tak, že jsem musela souhlasit s tím, aby Anthony koupil byt na hypotéku pro svého syna. Byt by byl napsaný na jeho syna. Ale hypotéku bychom platili my.

My dva máme dva dobré platy a peníze z pronájmu bytu! My to zvládneme!” řekl Anthony.

‘Zvládneme to, ale budeme na to muset hodně šetřit. Koneckonců Antoni také platí výživné na syna. A až půjde syn na univerzitu, Antoni mu bude zase pomáhat, protože jeho matka nemá peníze. Ukazuje se, že kvůli synovi nebudeme mít s dětmi dovolenou, nepojedeme k moři. Budeme neustále na všechno šetřit. Na co? Aby Antoni vypadal jako dobrý táta?

Pochopil bych, kdyby to byl Antoni, kdo by našim dětem zajistil bydlení, a chtěl by ho zajistit i svému nejstaršímu synovi. Ale bydlení jsem svým dětem zajistila já. Můj manžel neměl s byty nic společného. Proč bych měla platit peníze za hypotéku?

Okamžitě jsem Antoniovi řekla, že když má takovou starost o syna, ať si hypotéku vezme jeho žena. A ať hypotéku platí z výživného.
– Ale toho se já účastnit nebudu!

Manžel se na mě velmi zlobí a už týden se mnou nemluví. Je škoda, že mi nerozumí.